Uzel zahradníkem 2: „Polovina ohlášených případů obtěžování je vymyšlená“

Když si pročtete oněch celkem devět článků, které Radim Uzel publikoval na Neviditelném psu, nebo zhlédnete rozhovor na webu Reflexu, vedený Pavlem Štruncem 17. října 2018, v žádném z nich Radim Uzel nepracuje s jedinou oficiálně dostupnou statistikou. Je to překvapivé, u odborníka čekáte, že má po ruce i něco jiného než jen vlastní dojmy. Pokud by snad námitka měla znít, že se jedná o popularizující formáty „fejetonů“ a „lifestylových rozhovorů“, od nichž nemůžete čekat rigoróznost, odpověď je jednoduchá: Expert nemusí citovat spoustu čísel, ale nemůže jen tak házet numery.

Videorozhovor dokonce v názvu obsahuje tvrzení, že „polovina žen si obvinění vymyslí“. Tvrzení se týká kauz MeToo, tedy ne přímo znásilnění, ale „pouhého obtěžování“. Není ovšem vůbec jasné, odkud Radim Uzel takový údaj bere. Moje hypotéza je, že si ho prostě vymyslel. Když si uvědomíte, jaká jsou dostupná statistická čísla, uvede vás Uzlova bohorovnost v němý úžas. Upozorňuji, že sehnat si relevantní údaje zabere i laikovi s průměrnou počítačovou gramotností asi pět minut.

Míň než procento falešných obvinění

Jak znásilnění, tak obtěžování jsou trestné činy s vysokou mírou latence – utajování a nenahlašování. Předpokládá se, že oznámených je zhruba pouze 8 procent případů znásilnění. A to bereme spíš optimistické číslo z rozvinutějších svobodnějších zemí. Některé statistiky tvrdí, že v autoritářštějších zemích je nenahlášených případů 98–99 procent. Falešná obvinění pokrývají podle kontextu, který se mění, 2–10 procent případů nahlášených znásilnění (na Wikipedii je k tomu rozsáhlé heslo). Takže i když vezmeme nejvyšší možná čísla, vychází nám 10 procent z 8 procent, což je 0,8 procenta. Ani ne jediné procento falešných obvinění. Musí se odehrát 125 reálných, silně traumatizujících znásilnění žen, aby si jeden muž odnesl trauma z falešného nařčení. (Více v publikaci Fakta a mýty o znásilnění.)

Podstatné je také nezaměňovat jednotlivé policejní zprávy a skutečné odborné studie, které sledují širší vzorky v delším časovém pásmu. Kritika jednotlivých policejních zpráv z určitých okrsků říká, že někteří policisté mají „pevné názory a očekávání ohledně toho, jak by měly oběti znásilnění správně reagovat“, takže ty „nesprávně chovající se ženy“ neberou vážně. Někdy oběť odmítne dál spolupracovat, protože je nespokojená s prací policie, a to se pak vykazuje jako falešné obvinění. Někteří policisté dokonce to, že oni sami nedokázali případ vyřešit, ačkoli oběť spolupracovala, pokládají za důkaz, že obvinění bylo falešné(!). Nikoli, že nalezli domnělého pachatele a jeho nevinu dokázal soud. Vskutku, jen při čtení výše uvedeného hesla na Wikipedii lze natrefit na neskutečné lapsy oficiálních orgánů.

Tak lze číst i dvanáct let starou zprávu na Aktuálně.cz o tom, že brněnská policie tvrdí, že polovina žen si znásilnění vymyslí. Jde přitom o jedinou zprávu na internetu, která obsahuje tak vysoké číslo. Údaje v článku ale nedávají matematicky příliš smysl a policisté žádné konkrétní číslo neuvedli. Editor si ho zřejmě do titulku vymyslel, článek samotný ho svým obsahem nedokládá. Celkově jde o velmi nepodařený text, jenž vypadá spíš jako torzo, které ani neprošlo řádným čtením, což dokládají i ponechané hrubé gramatické chyby.

Dvě typické výjimky

Je každopádně nutné zmínit, že existují dvě velmi typické situace nebo typy žen, kdy bývá oznámení ohledně sexuálních deliktů podezřelejší. Zaprvé jsou to náctileté dívky na útěku z domova, s výchovnými problémy a zkušenostmi s užíváním drog. A zadruhé ženy obviňující své bývalé partnery ze zneužívání dětí. Tam bývá lživost/falešnost kolem 30 procent. Policisté jsou na to zvyklí, trénovaní a většinou snadno zjistí, že šlo o lež, protože se porovnávají výpovědi muže, ženy a dětí a nesrovnalosti vyjdou na povrch často rychle už u vyšetřování, nebo nakonec pomaleji u soudu. Něco o tom vypovídá i tři roky stará zpráva, jež zaznamenává rostoucí trend v druhé skupině. Ani u těchto výjimečných skupin však stále zdaleka nejde o 50 procent. Navíc většinou nejde o znásilnění či zneužívání žen, ale o malé chlapce. Dost pravděpodobně může zvyšovat statistiku třeba i jedna žena, která podala podobných oznámení třicet sedm(!), jak popisuje výše uvedený článek. Nikdy nelze vyloučit existenci osob s chorobnou touhou po pomstě či osoby trpící bludy. Kolik takových případů jako tento se ovšem stává? Objeví se jeden za několik let a žena je potrestána.

Pakliže se Radim Uzel vzmůže na oponenturu, že z jeho osobní zkušenosti vycházejí jiné údaje, nezbývá než mu doporučit přečíst si něco o zákonu velkých čísel. To, že zrovna vám padla při deseti hodech kostkou pětkrát za sebou šestka, neznamená, že šestka padá vždy v 50 procentech případů. Jakmile hodíte stokrát nebo tisíckrát či milionkrát, poměr bude úplně jiný. A pokud náhodou v jednom městě u jednoho soudu zaznamenáte něco poměrně často, není to republikový průměr a skutečný stav věcí. Je možné, že zrovna určití soudci a určití znalci dostávají určité sporné případy, kde je procento falešných obvinění vyšší. Měli by si to ale aspoň základně uvědomovat, a ne se svými zkušenostmi ohánět jako univerzální pravdou.

Říká Uzel vůbec někdy pravdu?

Můžeme se ptát velmi vážně: Proč Radim Uzel, kdykoli je dotazován na téma sexuálního obtěžování a násilí, nebo o tom dokonce z vlastní inciativy píše články, nikdy neuvede ani rámcově, o jak závažný problém jde? Dělá to schválně (a proč?), nebo prostě nemá ánunk a je zoufale nekompetentní? Je dokonce těžké najít případ, kdy Radim Uzel k tématu neříká vyloženou nepravdu, a dokonce jeho slova zazní ve správně nastoleném kontextu. Při procházení mediálního archivu Newton je k nalezení přepis zpráv FTV Prima z 2. října 2016. Radim Uzel se v něm vyjadřuje k počtu znásilnění a prohlašuje: „To že neexistuje sexuální násilí nebo zneužívání v manželství, je samozřejmě naprostý mýtus.“ Následně dodává: „My se často setkáváme s případy, že se to třeba dosti dlouhou dobu zatajuje. A aby takzvaně nebyla ostuda, tak [se] to třeba zatlouká a skrývá.“

Uzel v knize o sexuálních mýtech neváhá jako zdroj i použít i úryvek rozhovoru, který (údajně) zaslechl v MHD. „Spolucestující žena hlasitě líčila vedle sedící přítelkyni pohnutý osud své kamarádky, která se pořád ne a ne zbavit manžela. ‚Neodstěhoval by se ani po rozvodu, kdoví, jak by dopadlo dělení majetku a tahanice o děti jsou taky pěkný nervák. Udala ho tedy pro znásilnění. Měl už předtím nějaký ten škrábanec v trestním rejstříku, tak ho zavřeli naostro a je pokoj. Kamarádka má teď byt, děti i majetek a během těch několika let kriminálu se to už s rozvodem nějak vyřeší. A kriminálníka si přece potom do bytu vzít nemusí.‘ Pocítil jsem divné mrazení v zádech a vzpomněl si na větu jednoho známého psychiatra, který odborné pojednání o znásilnění v manželství zakončil varováním: ‚Většina mužů si vůbec neuvědomuje, jak nebezpečného jednání se dopouští tím, když souloží s vlastní ženou.‘“

Připomeňme si, že Radim Uzel tuhle historku neplácnul v mluveném neoficiálním hovoru, který nezanechal fyzickou nebo digitální stopu. Měl potřebu napsat zcela nevěrohodný drb do knihy o sexuálních mýtech! Je samozřejmě lhostejné, jestli to opravdu zaslechnul. (I když, jak ukážou další kapitoly, Radim Uzel si vymýšlí často a rád. Obvykle to poznáte tak, že popisované osoby mluví jazykem Radima Uzla, stejně jako ve výše uvedeném citátu.) Podstatné je, že drby tohoto typu nejde ověřit ani z nich nelze pochopit celkovou složitost potenciální situace. Uzel ale nezapomene muže opět vystrašit, jaké nebezpečí jim od žen hrozí, protože k takovým „znásilňovacím podvodům“ dochází nejspíš dnes a denně a zrovna jak na potvoru on u tohoto případu nebyl soudním znalcem.

Završení kapitoly pak obsahuje nejhorší předsudek, který bohužel sdílí asi 60 procent Čechů a Češek. Většina Čechů si myslí, že za znásilnění si někdy může žena sama, zatímco v jiných, vyspělejších zemích si to myslí sotva čtvrtina lidí a správně by si to neměl myslet nikdo. Za znásilnění je stoprocentně zodpovědný pouze útočník. Neexistuje nic, kvůli čemu by si kdokoli zasloužil nebo zavinil znásilnění. Uzel však píše:„Ale nakonec přece ještě ruku na srdce: nezaviní si to opravdu někdy žena tak trochu sama svou lehkomyslností?“ (Sexuální mýty a pověry, s. 122). Kdokoli je schopný toto obhajovat, pohybuje se na úrovni fanatických muslimských imámů, kteří říkají, že tak jako kočky sežerou pohozené maso na ulici, tak i muž se musí automaticky vrhnout na nevhodně obnaženou ženu: „Je to chyba kočky, nebo nezahaleného masa? Nezahalené maso je problém.“ Nehledě na to, že řada znásilněných žen v jakémkoli typu společnosti bývá oblečená zcela nevyzývavě.

Selhání v přímém přenosu

V roce 2007 bylo nahlášeno asi 850 případů domácího násilí, v posledních letech to je 1200–1300 případů ročně. Neznamená to, že násilí přibývá (i když při karanténě ano), ale že se oběti méně bojí. V době karantény, kterou prožíváme tento rok podruhé, počet případů rapidně roste, odhaduje se o 30–40 procent.

Když 29. října 2020 Česká televize připravila speciál o letošních nositelích státních vyznamenání, představila i Radima Uzla a moderátor se ho zeptal i na situaci při koronavirové karanténě. Napíná nás dlouho, už už to vypadá, že řekne něco rozumného, ale pak opět nezklame, ba (v 55. minutě přenosu) překoná sám sebe: „Já jsem tím myslel to, že někteří politici používají tu politickou funkci trošičku jako takovou sexuální zbraň… No a potom zadruhé to je ta problematika sexuálního násilí a sexuálního obtěžování, to by bylo na dlouhé povídání, v současné době to je samozřejmě velký problém, protože mám dojem, že se to trošičku zpřísňuje.“

Radim Uzel měl šanci říct, že sexuální život v karanténě spíš trpí, měl snad i jistou profesní a morální povinnost uvést, že přibývá domácího násilí, a upozornit na prevenci nebo poradit obětem s pomocí a vybídnout je, aby se nebály svou situaci řešit. Místo toho blábolí o tom, „jak se nám to trošičku zpřísňuje“. Říkejme tomu doslova selhání v přímém přenosu.

Chápu, že z těchto příkladů stále nemusí být úplně jasné, co Radim Uzel dělá špatně, protože zatím popisuju jen jeho kličkování, a ne skutečně ostré výroky, k nimž se dostaneme později. Ale už by mělo být zjevné, že nedělá dobré věci tam, kde by je dělat měl. Množství výroků a výstupů, jimiž zlehčuje závažné problémy, nemůže vyvážit sporadické upozornění „každý pohlavní styk by měl být dobrovolný z obou stran“ (jak nesmírně vkusně ukazuje toto video), když z mnoha jiných případů je zjevné, že Radim Uzel nechápe, co to je konsent.

V třetím díle článku se podíváme, jak Radim Uzel dezinterpretuje události okolo hnutí MeToo a lživě si vybájil prototyp falešně či zbytečně obviňující ženy. Tam už reálně dehonestuje oběti a zasel do všeobecného povědomí zásadní dezinformace. Tato kapitola bude asi nejpodrobnějším popisem kauz MeToo, jaká se kdy v Česku souhrnně objevila, a ukazuje, jak vznikly i mnohé nesmyslné mýty. Ty právě i Radim Uzel reprodukuje a šíří je veřejně z pozice „autority“ a „odborníka“.