Mrazení na kůži a dokonalá koncentrace. Jak mi mikrodávky LSD pomáhají normálně fungovat

Sedím ve vlaku do Brna, a jak sleduji krajinu ubíhající za oknem, cítím, jak mi v hlavě povoluje utažený uzel napětí a stresu, kterého jsem si ještě před chvílí nebyla vědoma. To povolení je neuvěřitelně příjemné, laskavé teplo se postupně rozlévá do celého těla. Jistě, je to hlavně tím, že jsem za sebou konečně nechala uspěchané ráno a užívám si rytmus vlakových kol i zalesněné svahy za oknem. Ale ten pocit je celkově výraznější, každá myšlenka je zřetelnější a dokážu ji následovat delší dobu, aniž bych hned roztěkaně přeskočila k jiné. Ráno před cestou jsem si totiž vzala mikrodávku LSD.

O mikrodávkování psychedelik jsem se poprvé dozvěděla někdy krátce po covidové pandemii. Všechno, co jsem si o tom přečetla, se zdálo báječné. Vezmete si nepatrné množství psychedelické drogy, zhruba desetinu dávky, která je potřeba k dosažení halucinogenního tripu, a život je… prostě lepší. Máte víc energie, lépe se soustředíte, práce vás baví a jste kreativnější, na poradě se nebojíte říct svůj názor. Dočetla jsem se o mladé ženě, která díky mikrodávkám mohla vysadit antidepresiva, o profesorce, kterou znovu začalo těšit učení, o matce na mateřské, kterou na mikrodávkách víc baví hrát si se svými dětmi. V jejich výpovědích zaznívaly věty jako: „Připadala jsem si víc naživu.“ Nebo: „Small talk s cizími lidmi se najednou zdál snadnější.“