Bez razítka jako by má nemoc nebyla. Překážkou není postižení, ale společnost, která ho diskriminuje

Pamatuju si, jak jsem seděla ve velké místnosti na mezinárodním projektu o sebepéči a pracovala jsem ve dvojici s klukem, říkejme mu Paul, který s námi nedávno sdílel, že má nádor na mozku. Dělali jsme aktivitu ve dvojicích, při které jsme měli řešit své největší obavy. Rozhodla jsem se, že do toho půjdu. Zatím jsem to skoro s nikým nesdílela. Na papír jsem nakreslila postavu, kolem které byly rozfrcané lámané čáry a linie. Paulovi nejdřív nebylo jasné, co to má znamenat. Vysvětlila jsem mu, že se bojím budoucnosti, protože mám progresivní neurologickou nemoc, klepou se mi různé části těla a postupně se třes rozšiřuje do celého těla. Vykulil na mě oči a zeptal se mě, co s tím budu dělat. „Takhle přece nemůžeš žít!“ Čekala jsem od něj pochopení a solidaritu, a tak se mi jeho reakce vryla obzvlášť silně do paměti. Šla jsem pak vedle do lesa brečet rodičům do telefonu. Nesdílela jsem s nimi jeho slova, jen zoufalost a pocit, že už nic nemá cenu.