České ženy mají vztek, píše Kamil Fila v recenzi filmu Matky

Kamil Fila | 8. 7. 2021
| 76 komentářů | Český film | 50 877
České ženy mají vztek, píše Kamil Fila v recenzi filmu Matky
Foto: Bontonfilm

Film Matky je zřejmě prvním českým filmovým počinem, který se soustředí na život třicátnic, a zároveň jejich svět popisuje autentickou ženskou perspektivou. Ženy se tu chovají jako ženy, nikoliv představy o tom, jak žena uvažuje. To je hlavní silnou stránkou filmu, který se jinak žánrově spíš hledá. Je to komedie, jak tvrdí distributor, anebo nám smích spíš ztuhne na rtech?

Do dlouho zavřených českých kin vtrhly Matky. A matky. Matky jsou česká, možná romantická, možná komedie, a matky stávající, nastávající i potenciální jsou její hlavní diváckou skupinou. Za první víkend snímek vidělo 50 tisíc lidí, a pokud situace vypadala jako v kině, v němž jsem byl já, tak převaha žen vůči mužům byla zhruba 20 ku 1. Lze předpokládat, že pokud by nepanovaly post-epidemické obavy, návštěvnost by byla klidně dvojnásobná.

Česká komerční kinematografie v posledních dvou desetiletích objevila model vícegeneračního filmu s kolektivními hrdiny, kteří mají reprezentovat různé společenské a povahové typy. Tím, že jsou všichni propojeni (většinou v různých promiskuitních mezaliancích a konfliktních rodinných vztazích), máme dospívat k určitému přesvědčení o lidském hemžení, tření a mrouskání, a zároveň si téměř každý v publiku má na plátně najít někoho, kdo je mu podobný. Doposud ale vždy převládala zastřešující perspektiva, která tlačila všechny postavy k jednání, jež odpovídá povaze tvůrce jejich univerza.

Zjednodušeně řečeno, pokud film napíše a zrežíruje Jiří Vejdělek (Ženy v pokušení, Muži v naději, Něžné vlny) nebo Petr Kolečko (Přes prsty), sledujeme svět nezralých mužů, kde se všichni chovají jako nadržení puberťáci, a žen, které se chovají buď jako muži, nebo tak, jak se to lehce pornograficky mužům líbí (v podstatě všichni si neustále počítají „zářezy“ a archivují nějaké milostné seznamy). Pokud film natočí Marie Poledňáková (Líbáš jako Bůh, Líbáš jak ďábel), sledujeme vše pohledem stárnoucí matky rodu a všichni se chovají lehce popleteně, pořád o něco zakopávají a plánují nebo jezdí na dovolenou a jejich svět nemá jiný rozměr než domácí shon a dovolenkový ráj.

Občas přijdou i jiné formulky, ještě o něco umělejší, které svádí protikladné postavy na jedno místo, kde spolu nechtějí být (Bezva ženská na krku, Špindl, Ženská na vrcholu, Román pro pokročilé). Ve zdánlivě ambicióznějším modelu se starší muži snaží unikat před omezující péčí svých manželek, ale zjišťují, že podpantofláctví a symbolická kastrace svobody se dědí z generace na generaci (Teorie tygra). Pokud se potkají persony typu Haliny Pawlowské a Filipa Renče (Zoufalé ženy dělají zoufalé věci), vznikne fikční svět, v němž je lehce magicky realistická nadsázka jedné strany interpretována druhou stranou jako čirá afektovanost, protože ženy jsou přece pouze afektované a nikoli vtipné.

První český chick flick

Filmy, kde by byla v centru dění perspektiva žen-třicátnic, zatím chybí. I žánrově podobný a také nejúspěšnější český film posledních let, Ženy v běhu, jenž napsal a režíroval Martin Horský, se tváří, jako by byl o osobní ženské zkušenosti, ale celý film stojí na tom, že čtyři generace žen dělají pouze to, co po nich chce mrtvý otec – aby uběhly maraton. Mezi čtyřmi hrdinkami je navíc třicátnice jenom jedna a definována výhradně touhou po dítěti. Nejde tedy jen o perspektivu, ale i autonomii.

film Matky
Bontonfilm

Matky... Foto: Bontonfilm

Troufám si tvrdit, že Matky jsou první tuzemský komerční film, který je kompletně definovaný právě perspektivou mladých, ale už jednoznačně dospělých žen, které se na svůj věk také chovají. Za scénářem stojí herečka Sandra Nováková (39) a debutující Vanda Zaplatílková a všechny čtyři hrdinky se pohybují v rozmezí mezi třicítkou a čtyřicítkou (respektive 41 let je Petře Hřebíčkové, ale věk její postavy není přesně určen). I toto zjištění má však zásadní háček. Matky sice jsou prezentované jako komedie, ale prakticky se o komedii nejedná, byť se u ní cílové publikum poměrně často směje. Zároveň se rozhodně nejedná o romantický film, ale cílenou anti-romantiku. Matky jsou totiž nejspíš první pravověrný český „chick flick“.

Původně hanlivý název žánru měl označovat filmy, které zajímají jenom ženy a muže nebaví, respektive je jim u nich trapně nebo nepříjemně, protože si u nich uvědomí, že i muž může být vnímán jako trofej, nebo pouhý dárce spermatu či úplný trubec. Žánr se nedefinuje ani tak postavami, prostředím a zápletkami, ale vyloženě pozitivním reakcemi ženského publika a převážně negativními reakcemi mužského publika. Tyto filmy střídavě opouštějí i potvrzují stereotypy, budují obraz ženské samostatnosti, ale za cenu, že film bude mnohdy uchichotaný, upištěný, růžový a v zajetí módy a krášlení.

Univerzální mateřská zkušenost

Matky mají za hlavní hrdinky čtyři velmi hezké kamarádky, z nichž dvě už děti mají, jedné se čerstvě narodilo a poslední je na začátku těhotenství. Sára (Hana Vagnerová) je hvězdou Instagramu, která veřejnosti klidně prodá i svůj porod v přímém přenosu. Je zároveň vypravěčkou příběhu, jakási česká Carrie ze Sexu ve městě, jen nevládne slovem, ale obrazem, simulakrem falešné životní dokonalosti. Svého přítele Jirku (Jakub Prachař) používá jako pomocného kameramana, řidiče a plyšáka. Nevíme, čím se tento trochu upozaděný muž jinak živí, dozvíme se jen, že se mu podařilo spontánně koupit starý dům, jenž vyžaduje kompletní rekonstrukci, což s novorozenětem nebude snadné.

Hedvika (Petra Hřebíčková) žije v luxusní vile se čtyřletým synem a věčně čeká na staršího zaneprázdněného manžela Milana (Jiří Langmajer), jenž podniká v jakémsi mezinárodním byznysu. Hodně rázná Zuzana (Sandra Nováková) má děti už dvě, obě s prolhaným komparzistou Kamilem (Václav Neužil), který neplatí alimenty a není věčně k zastižení. A konečně poněkud submisivně naivní Eliška má hodného přítele Zdeňka (hraje ho Štěpán Benoni a vyrozumět můžeme, že je „asi trenér“), jenž se ale velmi nelíbí Eliščině snobské a panovačné matce Ladě (Zuzany Mauréry).

Hrdinky se během filmu potkají všechny společně asi jen třikrát, po dvojicích o něco častěji, většinou ale prožívají své osudy odděleně v několikaminutových scénkách. Jejich věk i sociální status je natolik různorodý, že by těžko mohly být někdy spolužačky, a není jasné, při jaké činnosti by se potkaly – pouze víme, že Zuzana pracovala za barem a dělá hodně brigád, Hedvika byla před mateřskou nejspíš galeristka a Eliška cosi studuje. Jestli Sára dělala někdy něco jiného, než fotila sebe samu ze všech uhlů, se též nedozvíme. Smyslem filmu však není sociální ani psychologická drobnokresba, ale obecné zkušenosti spojené s mateřstvím a těhotenstvím, kdy z žen mají spadnout individuální charakteristiky a stávají se prostě matkami, plně podřizující svůj život jiným lidem, většinou těm malým.

Komedie, nebo deprese?

Distribuční materiál praví, že tyto „čtyři nejlepší kamarádky jsou sebevědomé, chytré, užívají si, probírají spolu chlapy, vztahy a sex“, přičemž ve filmu nalézáme především nesebevědomé, pochybami sžírané, často zkratkovitě jednající ženy na pokraji nervového zhroucení, jež si rozhodně ze všeho nejmíň užívají a sexu se reálně během děje dočká pouze jedna z nich (a nese to neblahé následky). To, že „hlavně mají jedna druhou“, většinou neplatí, a na skutečnou solidaritu se rozvzpomene pouze jedna vůči druhé na úplném konci, kde působí to jako deus ex machina, aby film nekončil zcela otevřeně depresivně a navždy neodradil ženy od toho pořizovat si děti.

film Matky
Bontonfilm

...a otcové. Foto: Bontonfilm

Režisér snímku Vojtěch Moravec mi napsal osobní zprávu, kterou s jeho svolením cituji. „Holky (autorky scénáře - pozn. red) opravdu nepsaly komedii. Bylo to drama s potenciálem dramedy, kterému jsem se snažil vtisknout co nejlehčí formu. I přesto, nebo možná právě proto se film jako komedie začal prodávat. Obsah, pointy a vlastně i ten nadhled jsou ryze ženské, já jen poslouchal a dával tomu rytmus a tempo. Chvilku mi trvalo dostat se do toho holčičího vnímání. Jako by měly radost z toho, jak si umí poradit, když jsou nejvíc v prdeli, a co všechno přežijou. A smějí se tomu, že v tom zoufalství a směšnosti nebyly samy.“

Divačka Karolína K. mi na základě mé videorecenze poslala ohlas: „Film je dle vašeho názoru depresivní, ale podle mě je naopak extrémně osvobozující pro všechny ženy, které prožívaly nebo prožívají něco podobného. Doporučila bych ho všem ženám, které si finančně nemohou dovolit pravidelné návštěvy psychologa. Při sledování filmu jsem měla pocit, že s mými každodenními problémy nejsem sama. a velmi mě to psychicky osvobodilo. Téma chudoby, sociální sítě, virtuální versus skutečný život stojí za pozornost. Čekala jsem slabší českou komedii, ale film mě mile překvapil. Je to komedie, ale s hlubší myšlenkou a milým závěrem, který sice v reálném životě většinou nepřichází, ale my všechny v to samozřejmě doufáme a ve filmu ho chceme vidět. Abychom pak odcházely s pocitem, že i náš životní příběh bude mít happyend.“

Určitá rozháranost filmu se tím nezachrání, ale dramaturgicky to opodstatňuje některé nevyjasněnosti. Nesouhlasím s kritickými ohlasy, jež se podivují nad tím, že Zuzana je v momentě, kdy ji chytí revizor, až přehnaně asertivní, a zároveň není schopna stejně jednat s nezodpovědným otcem svých dětí. To není žádná dramaturgická chyba, to je zcela běžná realita. Lidé se v jedné situaci chovají chytře nebo schopně, a v jiné zcela hloupě, zvlášť, pokud jsou v tom nevyřešené city. Stejně tak Hedvika si jednoduše nenabrnkne mladého milence – dokonce je ilustrativně ukázáno, že si nabrnkavá on ji hrou na kytaru, pomrkáváním a svou citlivostí vůči dětem. Získává si ji ne svým mládím a krásou, ani mileneckou zručností, ale tím, že se k jejímu dítěti chová tak, jak by ona chtěla, aby se choval její stálý partner.

Nedoslovný filmový jazyk

Stejně tak není nic podivného na tom, že si nejmladší a nejpůvabnější Eliška připadá v těhotenství ošklivě, odule, nafouknutě. V subjektivně zabarvené scéně těhotenského cvičení v bazénu vidí ostatní ženy jako hezčí a štíhlejší a teprve na konci, když z ní spadne panika, se její pohled rozjasní. My z objektivního nadhledu přitom vidíme, že naopak ostatní ženy vypadají tak, jak si Eliška představuje samu sebe. Tyto subjektivizace, jež se ve filmu objevují vícekrát, považuji za to nejlepší, co dosud vzniklo v české žánrové kinematografii zaměřené na široké masy. Na první pohled totiž není rozpoznatelná nadsázka ani klam, ale k odhalení se dopracujeme postupně výhradně nedoslovným filmovým jazykem. Pointy jsou deziluzivní, ale i osvobozující.

To, co si ze snímku odnáším nejvíc, je ale poznání, že české ženy mají vztek – kvůli tomu, že jsou na mateřství samy a že se po nich vyžaduje dokonalost.

Přepjaté a mimo realitu jsou naopak scény s Eliščinou furiozní matkou a submisivním otcem (v podání Viktora Preisse). Lada je totální zlé monstrum, jež by těžko mohlo vyvolávat v dceři lásku, a nejspíš by ji i její manžel už dávno zadusil polštářem nebo ji potichoučku opustil a neničil si zbytek života s takovou emoční upírkou. Film nás na základě oněch přeludných scén mylně nabádá, že přece Lada nemůže být tak odporná a necitelná. Všechny postavy ale zjevně vidí a slyší totéž, a přesto nenajdou sílu se vzbouřit a dokonce se navzájem neustále uklidňují, aby proti Ladě nezasáhly. Chvílemi to působí, jako by Zuzana Mauréry stále hrála komunistickou Učitelku ze stejnojmenného filmu Jana Hřebejka a měla šanci všem zničit život kádrovými posudky. 

Meze zábavnosti

V české kinematografii jsme zvyklí buď na sociální dramata, nebo rovnou ty nejlidovější komedie, ale téměř nic mezi tím. Toto ohledávání neznámého terénu se u Matek projevuje tím, jak nevyrovnaně se u nich mění tón jednotlivých scén a dějových linií. Linka s bohatou, ale osamělou Hedvikou je velice solidní čisté drama, u dvojnásobné matky Zuzany se blíží „komedii ze života“, u nastávající matky Elišky jde o scenáristický naschvál, aby to vypadalo jako komedie, a u influencerky Sáry je potenciál na slušnou satiru, ke které se ale film nakonec nedostane.

Tvůrci a zřejmě hlavně producenti uvažovali komerčně, aby byl film na povrchu přitažlivý a chic, ale nevěnovali stejné úsilí úvaze nad tím, čím mají být hrdinky sympatické. Komedie jako žánr přitom spočívá v tom, že se sympatickým postavám dějí nepředvídatelné věci, v tom, že sympatické postavy bojují s nesympatickými, anebo jsou v komedii všichni nesympatičtí a my se škodolibě smějeme tomu, jak jsou trestány osudem. Matky neodpovídají ani jednomu modelu. V jistém ohledu tu předvádějí všechny postavy směsicí hlouposti, povrchnosti, sobectví a zoufalství, přičemž to poslední má omlouvat vše ostatní. Lze váhat, zda se jakákoli z nich v čemkoli poučila a zda jim ono „vystoupení ze sebe“ bylo skutečně umožněno, nebo to vidíme jen my, jako nezávislí diváci a divačky, a je na nás, co pak učiníme s vlastními životy.

Řekl bych, že tu dospíváme na samotnou mez toho, co může zábavný film poskytnout. Forma snímku chvílemi podléhá stejnému instagramovému vábení a prodává životní mizérii jako zábavu a vizuální lesk. Je to jakési přijetí a obejmutí mizérie, její filmové vylepšení. Je zjevné, že tu nebyla dostatečná odvaha film prodat coby drama, a opět se tu opakuje věčné schéma české kinematografie „pro Trošku Vejdělku navíc“. To, co si ze snímku odnáším nejvíc, je ale poznání, že české ženy mají vztek – kvůli tomu, že jsou na mateřství samy a že se po nich vyžaduje dokonalost. Jestli podobných filmů bude víc, nelze zatím odhadovat. To, co hrdinky prozatím brzdí, je jejich materialismus a neschopnost vidět život jinak než skrze to, nakolik jsou hmotně zabezpečené. Což je perspektiva, jakou jim – i zde – tvůrci zatím výhradně umožňují.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Ridina Ahmedová a její revoluce Rozhodla se postavit svým traumatům a na základě zážitků, které formovaly její život, natočila podcast Sádlo. „Vztah k jídlu a nadváha je moje životní výzva. Ale zasloužím si respekt. Nesu za sebe zodpovědnost, ale není mojí povinností vyhovovat vašim představám,“ říká v rozhovoru.
  • Od Plzáka k Ratajovi Kdy a proč vznikly první manželské poradny, kde působily vyhlášené terapeutické komunity, kdo předepisoval sexuální terapie, v čem spočívala psychogymnastika? Přijměte pozvání na napínavou exkurzi po klíčových okamžicích československé párové terapie.
  • Všechno, co jste chtěli vědět o menopauze Poslední tabu musí padnout. Za menopauzu se nemáme stydět, je potřeba o ní mluvit. Ptát se na ni svých matek, vysvětlovat ji mužům, informovat o ní zaměstnavatele. Je to normální. Tedy zatím není, ale mělo by být.
  • Kroje patří na ulici Z krojových doplňků je trend, kterému propadají i ti, kdo nemají s folklorem nic společného. Živůtky, zástěry, kordulky, vyšívané kožíšky a čižmy nosí v kombinaci s koženými bundami, bavlněnými tričky a džíny. „Krojové prvky opustily truhly a půdy a zamířily do světa,“ píše Petra Tajovský Pospěchová v článku k nečekané módní story v Heroine.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 76 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

babajaga | 9. 7. 2021 14:58

Už to rozetneme, Kamile. Nedokázals obhájit jedinou věc, protože nezvládáš ani základní práci se zdroji a interpretaci dat, a ta tvoje kompulzivní potřeba chovat se tu jako koprolál je, jak doufám, nějaký psaný projev tourettova syndromu, protože jediné alternativní vysvětlení by bylo, že jsi prostě tuctovej blbeček, se kterým nehodlám dál ztrácet čas a blokovat diskuzi ostatním. Doporučuji ti vyšetření a léčbu silnými antipsychotiky, ASAP. Zdar, ty blázne.

+14
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

pepazdepa | 8. 7. 2021 12:20

Prokristapána, jak je možné, že se najde kdosi, kdo stvoří takovouto nebetyčnou pitomost. A zástupy dychtivých "matek" jistě naplní prázdnotou zející sály multiplexů. nFakt - níž už snad úroveň českého filmu nemůže klesnout...
A nebo: Jestli to nebude tím, že ženská část společnosti má už delší dobu značné "roupy" a z nedostatku smysluplných podnětů se zabývá podobnými pseudoproblémy.
Závěrem dobře míněná rada pro tu druhou - mužskou - část populace : Pánové, zajímejte se o témata, jimiž se zabývají vaše manželky, partnerky ap. Ale dohlédněte, aby se jimi zabývaly až poté, co budou mít hotové všechny domácí - výhradně ženské práce...

-19
Reagovat