E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium

Organizoval letní tábor, na kterém vraždil terorista. Kvůli traumatu dnes žije v izolaci

16. duben 2024
38 353

Ukrýval se na záchodech a poslouchal výstřely, které braly životy jeho přátelům. Když terorista v červenci 2011 rozpoutal běsnění na Utøye, tehdy pětadvacetiletému Toremu navždy změnil život. Muž na ostrově organizoval letní tábor. Domů se vrátil s obrazem bezvládných těl a kaluží krve nesmazatelně vrytým do paměti. V době tohoto rozhovoru je Tore kvůli těžkým následkům traumatu už více než rok na nemocenské. „Někdy na to nemyslím vůbec. Jindy se utápím v mentálních katakombách a nikde nevidím žebřík, po kterém bych vylezl ven,“ říká v dalším díle seriálu Poté, který Heroine.cz vydává ve spolupráci s HateFree Culture.

Útoky z 22. července 2011 v Oslu na ostrově Utøya jsou dodnes nezahojenou jizvou na duši norského národa.Foto: Human-Etisk Forbund

Jak vypadal tvůj život před 22. červencem?

Byl jsem hodně politicky aktivní, zrovna jsem získal bakalářský titul z politologie. Dal jsem si rok pauzu, abych se mohl věnovat práci s mládeží. Pracoval jsem jako tajemník lokální buňky Mládeže Strany práce v jednom malém městě. Verboval jsem nové členy a také účastníky pro letní tábor na ostrově Utøya. A byl jsem v tom úspěšný. Bohužel.

Jak si vybavuješ první dny po útoku? Když jsi měl čas se zastavit a uvědomit si, co se stalo.

My jsme vlastně neměli čas se zastavit. Dny jsem trávil v naší stranické kanceláři v městě Drammen, kde jsme se setkávali s dalšími členy, psychology a sestavovali jsme krizový tým. Docházela za námi také policie kvůli výslechům, současně nám předávala dosavadní zjištění o tom, co se stalo. A taky jsme prostě jen potřebovali být spolu. V sobotu odpoledne, tedy den poté, jsme se vydali na náměstí v našem městě. Položit květiny a uctít památku obětí. Přišly snad dva tisíce lidí, kteří zpívali jednu lidovou píseň. Ta mimo jiné říká: „Kdo může plachtit bez větru, kdo může orat bez oře?“ Bylo to hodně intenzivní. Pořádaly se pochody růží. Po celé zemi.

Tore má fyzické problémy, které nejspíš souvisí s psychickými následky útoku. Už přes rok je na nemocenské a vyhýbá se lidem.

Jak na tebe pochody růží a další solidární akce působily?

V tu chvíli to bylo ohromné. Dodávalo nám to sílu postavit se následkům těch činů i jejich ideologii. Když se na to dívám zpětně, přijde mi to ze strany mnohých lidí jako póza. Měli potřebu ukázat, jak je samotné útoky zasáhly. Zasáhlo to celý národ, možná svět. Pamatuju si řadu lidí, kteří tam stáli s tím, jak budou bojovat za lidská práva a proti extremismu, dnes ale mají podobné názory jako terorista. Z toho jsem dost smutný. Pravicový extremismus je na vzestupu všude, včetně mírumilovných zemí jako Norsko. A to mě děsí. Měli jsme tu další teroristický útok vloni během Pride. Láme mi to srdce. Nejsme tu v bezpečí...

Tore začíná plakat.

Omlouvám se.

To je v pořádku.

Co je panebože s lidmi špatně? Však je nemusí zajímat, kdo jak žije. Namísto toho někdo udělá druhým lidem něco takového. Úplně ty odlišné lidi dehumanizuje.

Jak tě ten den změnil?

Má to více rovin. Stal jsem se v podstatě bezprostředně pokornějším a trpělivějším. Snažil jsem se hledat cesty, jak to zvládnout. A vyrostl jsem díky tomu. Začal jsem taky vnímat jinak lidi. Ne že by mě před tím nezajímali, je ale snazší být vůči nim empatický, když sis prošel něčím takovým. Najednou máš větší porozumění. Mám v sobě ale taky už delší dobu spoustu zloby. Nezdá se totiž, že jsme v Norsku ochotni přijmout legislativu, která by něčemu podobnému v budoucnu zabránila. Neudělali jsme jednoduše dost.

O tom, co se v centru Osla a na ostrově Utøya stalo, už dnes víme. Co se ale dělo pak? Jak vypadaly následující roky pro ty, kteří útoky přežili, i ty, kteří přišli o své blízké? Jak se jim dařilo se s traumatem nebo ztrátou vyrovnat? A jde to vůbec? S čím se nejčastěji potýkají? Jak se žije s nálepkou oběti jednoho z nejznámějších útoků v dějinách? A jak se s útoky i osobou útočníka vyrovnala norská společnost?

O tom je reportážní seriál Poté, který společně vydávají HateFree.czHeroine.cz. Těmto otázkám se věnuje také podcast Přežít Radia Wave.

Nabízí několik reportáží ze životů přeživších i Norska jako takového. Ty doplní dosud nezveřejněné rozhovory s přeživšími nebo odborníky na extremismus v Norsku.

První díl: Ztráta paměti, pocity viny i izolace. Přežitím útoků v Oslu a na ostrově Utøya trauma nekončí

Druhý díl: Život s cejchem oběti teroru. Když se podpora a účast změní v prokletí

Třetí díl: Přijmout své pocity a mluvit o nich. Jak se vrátit do života po teroru, a ne jen přežívat?

Čtvrtý díl: Nenechat teroristu vyhrát. Jak Norové naložili s ostrovem Utøya a s útočníkem samotným

Kdo tě štve?

Není to vyloženě vláda, ale spíš procesy, které zpomalují politický systém. Diskuse kolem podobných věcí je hodně důležitá, někdy se ale debatuje tak dlouho, až nezbude vůbec nic. Dojde se ke kompromisu – bez ohledu na to, jaký to bude mít dopad.

Empaticky se ptát

Jak se k tobě lidé po tom všem chovali?

To byl důvod, proč jsem se ze svého rodného města odstěhoval. Kdykoliv jsem totiž šel ven, například do baru, lidé vyzvídali: „Nemusíš nám samozřejmě nic říkat, ale – doopravdy – jaké to bylo?“ Po čase jsem si připadal jako zvíře v zoo. Pak se mě jeden člověk zeptal, co jsem sledoval tím, že jsem při projevu během pochodu růží pozvedl nad hlavu květinu. Zda mám politické ambice. A mně ruply nervy. Rozhodl jsem se, že do toho města už nevkročím. Odstěhoval jsem se do Drammen a později jsem na několik let odešel do Osla. Když se člověk ocitne ve velkoměstě, snáze se vyhne neustálým otázkám na minulost.

Zrovna já se tě teď ale na minulost také ptám.

Zpětně si říkám, že jsem možná měl mluvit víc jasně. Zmínit víc detailů. Ta krev by nakonec lidem zavřela hubu. A dopřála by mi možná nakonec dopít si pivo v klidu a míru. Já se tehdy bál, abych nepůsobil jako starý zahořklý dědek, přestože mi bylo pětadvacet. Po čase jsem ale našel způsob, jak to ustát. Našel jsem si nové přátele, kteří chápali, že pokud o tom začnu mluvit já sám, mluvit o tom můžeme. A mohli se mě i ptát. Empaticky. Já sám jsem se pak mohl rozhodnout, jestli o tom chci mluvit, nebo ne. Ale dříve jsem měl pocit, že musím.

Cítil jsi podporu?

Od těch kolem mě? Ano. Neměl jsem úplně potřebu se někomu vyplakávat na rameni. Spíš jsem se tomu chtěl postavit aktivně a podporu jsem od svých blízkých očekával zejména v tomhle. Dával jsem dohromady návrhy na změnu legislativy. Snažil jsem se přijít na to, jak zajistit, aby si nikdo nepřipadal ze společnosti vyloučený. Pak jsem najednou o zájem o politiku přišel. Došlo mi, že to prostě nefunguje. A tak jsem se stáhl, scházel jsem se jen s podpůrnou skupinou pro přeživší a pozůstalé (skupinu po útocích napříč Norskem zřídila tamní vláda, pozn. red.) a dělal jsem aktivity s Centrem 22. července. To byl pro mě fajn způsob, jak se zapojit do něčeho, na čem mi záleží. Podpůrná skupina se snaží propojovat lidi poznamenané útoky a motivovat je k tomu, aby se vzájemně podporovali. Zatímco v Centru 22. července vyprávím studentům středních škol, jak extremismus ovlivnil můj život. Obojí je strašně důležité. A to dělám posledních dvanáct let.

Čemu ses těch posledních dvanáct let věnoval profesně?

Tři roky jsem pracoval jako ombudsman pro děti na učilištích a středních školách. To mě přivedlo k učitelství. Pak jsem se ale najednou cítil tak unavený z toho, že neustále dělám něco pro druhé, až jsem si od toho dal na pár let pauzu. A ta trvá dodnes.

Souvisí to s tím, co se přihodilo?

Myslím, že jo. Někdy jsem tak vyčerpaný, že skoro nemůžu chodit. Snažil jsem se dělat vše možné, abych nemusel myslet na to, co se stalo. Hodil jsem sám sebe do množství prací a dobrovolničení. Když jsem šel studovat pedagogiku, měl jsem v té době tři práce a jako dobrovolník jsem obsluhoval ve studentském baru. Neměl jsem žádný volný čas. A buďme upřímní – každodenní pití také není zrovna ta nejlepší věc, když máte dlouhodobé trauma.

Naděje žít dál

Má 22. červenec dodnes vliv na tvůj život?

Myslím, že to ovlivňuje způsob, jak vnímám lidi a jak se k lidem chovám. Snažím se být co nejvíc inkluzivní. Vidět je takové, jací jsou. A být přítel. Na 22. červenci totiž můžeme vidět, kam může dojít, když si někdo připadá odstrčený... Jsem dnes určitě lepším člověkem.

A v mentální rovině?

Je to strašně nepředvídatelné. Někdy na to nemyslím vůbec, jindy se utápím v mentálních katakombách a nikde nevidím žebřík, po kterém bych vylezl ven. Je to už taky dávno a člověk neví, jestli mu tak je kvůli tomu, co se stalo, nebo jsou jeho pocity odrazem nových zkušeností.

Jak ses s tím vším vypořádal?

Já jsem si vybral nepotopit se do truchlení, respektive do beznaděje a apatie s ním spojených. Naopak jsem se na to začal dívat jako na příležitost něco změnit. A něco se naučit. Ano, mohl bych se utápět v sebelítosti, a to je taky chvíli potřeba. Ale jen určitý čas. Člověk si musí nastavit nějaký cíl. Začít se dívat spíše do budoucnosti. Člověku to dává naději, že může žít dál. Když se trápíš, je strašně těžké najít směr. To je na tom ta největší práce. Člověk je z toho strašně unavený, ale jinak to nejde. Prostě musíš.

A co přesně zažíváš ty?

Mít nějaké cíle je těžké, protože život se neustále mění. Pořád si musíš hledat nové. Pro mě osobně je nejsložitější nacházet důvody, abych šel dál. Ten kopec, po kterém šplhám, je hrozně strmý. A já to pivo, co na mě nahoře za odměnu čeká, fakt chci. Ale když tam došplhám, je tam namísto piva sklenka limonády, která mi nechutná.

Elin a Cecilie, matka a dcera, která přižila střelbu na ostrově Utøya
Foto: Lukáš Houdek

Ztráta paměti, pocity viny i izolace. Přežitím útoků v Oslu a na ostrově Utøya trauma nekončí

Seriál Poté

Je něco, co špatné pocity spouští?

Pro mě to jsou diskuse o věcech veřejných. Zejména pokud někteří zredukují jiné lidi na své intelektuální cvičení. To mě opravdu rozzuří. A někdy jsou v životě momenty, kdy jsou pro mě maličkosti jako nakrájení cibule neuvěřitelná práce. Všechno je najednou zdrcující.

Nyní jsi na týden v psychiatrické léčebně. Proč?

Stálo mě dost úsilí, abych se do tohohle zařízení dostal. Má ty nejlepší odborníky na úzkosti v zemi. Využívají metakognitivní terapii a tohle je už můj druhý pobyt. Nejprve jsem tam strávil sedm týdnů, nyní jsem se vrátil na týden. Učí mě rozeznat spouštěče a to, jakým způsobem jsem na ně reagoval dosud. Nyní je mým úkolem vytvořit novou strategii, jak se s nimi vypořádám. Abych je vyřešil. Není to snadné, protože se musím vystavit mnoha zátěžovým situacím. Přinese mi to ale nový způsob, jak se se vším vypořádat.

Jak ten den ovlivnil norskou společnost? Existuje něco jako národní trauma?

Myslím, že ano. Lidé už nemají takový pocit bezpečí. Ovlivnilo to také důvěru v to, zda stát dokáže podobnému útoku předejít. Lidé mají ale také více porozumění a byli nuceni se naučit, jak nakládat s traumatizovanými lidmi. Tím spíš lékaři. A to se nám hodí i dnes, protože k nám přicházejí lidé z válečných zón – z Ukrajiny, z afrických zemí nebo Blízkého východu. Přicházejí k nám lidé s jizvami na duši a my ne vždy víme, jak s jejich zážitky nakládat. Mohli bychom v tom být jistě lepší, ale právě kvůli 22. červenci se ta citlivost změnila. To je podle mě to nejlepší, co to přineslo.

Místo porozumění stačí přijetí

Jsi součástí příběhu, který šokoval celý svět. Kamkoliv přijdeš, lidé znají část tvého životního příběhu.

Když potkám nějaké cizince, bavíme se o životě a já zmíním, že jsem teď pár let moc aktivní nebyl a trochu se plácám, dojde na to, že to je kvůli 22. červenci. A oni jsou v šoku. Můj brácha říká, že on by se chtěl zapsat do učebnic dějepisu, ale ne zrovna takhle. A to je přesně ono. Všichni sníme o slávě, ale ne o takovéhle. Je to součást národního povědomí. Snad každého se to dotklo. Každý třetí obyvatel Norska zná osobně někoho, koho útoky zasáhly přímo. I proto bych doufal, že to bude mít větší dopad na legislativu. Ale ne.

Pro mnoho lidí máš nálepku přeživšího. Jak moc to tvůj život předurčuje ve vztahu k okolí?

Myslím, že jsem se opravdu snažil, aby se na mě většina přátel takhle dnes nedívala. Vědí, že jsem tam byl, vědí, čím si dnes procházím, a to je skvělé. Pro řadu lidí ale budu navždy jen ten pitomec, co byl na Utøye. A mluvím o sobě tímto způsobem, protože vím, že mě takhle někteří skutečně vidí. Snažím se to ale vypouštět, aby mě to neustále na ostrov nevracelo.

Co cítíš k útočníkovi?

Co si myslím o Andersi Behringu Breivikovi? Necítím vlastně nic. Je to pro mě abstraktní postava, kterou jsem nikdy v životě nepotkal. Přitom mým přátelům způsobil obrovskou bolest, a nemám ho proto rád. Ale přesto na něj nemám žádný názor. Myslím si jen, že je to blbé hovado. A to je pravděpodobně nejvíc, co ode mě kdy dostane.

Docházíš do podpůrné skupiny, kterou po útocích pro přeživší a pozůstalé založila norská vláda. V čem je pro tebe přínosná?

Hodně mých nejlepších přátel pochází právě z této skupiny. Lidé, které jsem nikdy dříve nepotkal. Jsou z celého Norska. Je hodně cenné trávit čas s lidmi, s nimiž můžeš být naprosto sám sebou. Všichni jste totiž přežili stejnou věc. Můžeme se společně smát anekdotám, které jsme si vyprávěli například i v den útoku, nebo vzpomínáme na ty, o které jsme přišli. A pak klidně náhle změníme téma, protože víme, že můžeme. Až tak bezpečně se spolu cítíme. Neznamená to, že jsme si navzájem psychology, ale jsme prostě banda lidí, kteří prošli stejnou zkušeností. To nám dává vzájemnou důvěru, kterou jinde nenajdeme.

Rozumí ti lidé mimo skupinu, v běžném životě?

Blízcí rozumí, že je to těžké. Někdy se ale chovám tak, že jim to nemusí dávat žádný smysl. Třeba mé záchvaty zuřivosti, které jsou pro traumatizované lidi poměrně typické. Hodně jsem nad tím přemýšlel a říkám si: „A musí mi opravdu úplně porozumět? Nebo jen potřebují vědět, že tohle se může stát?“ Já s nimi o tom mluvím a vysvětluju, co se může dít. Aby to mohli pochopit, až se budu z jejich pohledu chovat divně. Aby přijali mé chování, protože nechci žít v izolaci.

Jak dnes vypadá tvůj život?

Mám mnoho fyzických problémů, které s největší pravděpodobností souvisí s psychickými následky útoku. Už přes rok jsem na nemocenské a ani moc nechodím mezi lidi. Vím, že to není ideální, a proto se to snažím postupně měnit. Teď třeba chodím na fotbalové zápasy dělat takového toho hlasatele, co říká do mikrofonu, co se na hřišti děje. Snažím se postupně trénovat, abych si zvykl na výdej energie. Nechci totiž umřít doma ve své posteli se zataženými závěsy, naprosto sám. Chci mít opět v životě nějaký cíl a být mezi lidmi. Protože jsem společenský člověk. A s lidmi mluvit potřebuju.

Seriál Poté vznikl v rámci projektu Přežít, který podpořily Norské fondy. Partnerem projektu je Centrum 22. července v Oslu.

Aktuální číslo

  • Kulturní války režisérky Barbary Herz
  • Může být matka dobrý „vědec“?
  • Jak vychovat odolné děti
  • Rodičovská půl na půl 
Popup se zavře za 8s