Testosteronové mýty. Proč na jeden hormon svádíme mužnost, agresivitu i charakter

Několik oblíbených klišé na úvod. Muži jsou testosteron z Marsu, ženy estrogen z Venuše. Dnešní muži mají málo testosteronu, a tak nám chybí ti praví muži, co se umějí rozhodovat a bouchnout do stolu. Jako byl Winston Churchill. Nebo jistý chlap s gulemi z Ostravy, jež jsme pak mohli vidět i na fotografiích z toskánské vily Silvia Berlusconiho. 

Lingvisté George Lakoff a Mark Johnson ukázali již v 80. letech, že existují „metafory, jimiž žijeme“. Zdánlivě jsou obrazné, ale přitom je myslíme vážně a mají v sobě tělesný rozměr. Patří sem i všechny testosteronové metafory svázané se silou, mužností, rozhodností, agresivitou, násilím, ale i plodností a sexem. Je na nich kus pravdy, bohužel velká část je chápána nepřesně, zkratkovitě nebo i opačně, než je tomu ve skutečnosti.

Místo „buď chlap, snad máš nějaké koule“, bychom měli používat jiné tělesné metafory – o rovné páteři či odvaze, která sídlí v srdci nebo vnitřnostech (jako má angličtina na kuráž přímo pojem „guts“). Tyto orgány jsou totiž společné všem a nemusíte rozhodnost a průbojnost přikládat pouze mužům. Ostatně, „koule“ jsou spíše křehké a zranitelné, nesnesou víc než jemné dotyky a jakmile se na ně trochu víc zatlačí, působí to pekelná muka. Tak, proč by zrovna ony by měly být etalonem tvrdosti a nezdolnosti?

Endokrinologické vyšetření zmíněného Winstona Churchilla, který po ukončení vojenské služby nezvedal žádné těžší předměty než psací pero, vidličku s nezdravými jídly, doutníky a sklenky alkoholu, by z hlediska úrovně testosteronu dopadlo jistě dost špatně. Bez pohybu, bez slunce, s alkoholem, tabákem a silným stresem, který způsobuje pobyt v politice, testosteron klesá velmi výrazně. Churchillova rozhodnost rozhodně nebyla dána testosteronem, ale celkovou náturou.  

Testosteron z vaječníků

Jako letitý čtenář stránky Testosterone Nation, která se zabývá silovým tréninkem, si troufám říct, že testosteronu relativně rozumím. Také dělám leccos proto, aby mi zbytečně nestoupal adrenalin a abych neměl moc zvýšenou hladinu kortizolu, protože tyto dva hormony jsou katabolické a v opozici k anabolickému testosteronu. Na rozdíl od spousty lidí v posilovnách si ale nemyslím, že mě testosteron definuje jako osobu. Testosteron není jen „mužský hormon“, mají ho i ženy, stejně jako muži mají i estrogen. Muži s vyšší hladinou estrogenu obvykle trpí obezitou, mají měkké naducané tváře a povislá prsa (opět si můžeme vybavit Winstona Churchilla a většinu politiků starších 50 let). To, že testosteron není jednoduše mužský, je dáno i tím, že se neprodukuje pouze ve varlatech, ale i v nadledvinách, a to asi z jedné třetiny. U žen pak zbytek ve vaječnících. Na produkci testosteronu opravdu nemusíte mít varlata.

Existují i další důvody, proč máme méně testosteronu než naši předkové. Méně chodíme pod svítícím sluncem, které tvoří vitamín D, jež je jedním ze spouštěčů produkce testosteronu. Asi už tušíte, proč se někdy anabolickým steroidům říká v hantýrce „vitamíny“. Vitamíny, zvláště A, D a některé vitamíny řady B totiž jsou přirozeně anabolické a zvyšují hladinu testosteronu zhruba o čtvrtinu oproti stavu, který mají lidé s nedostatkem vitamínů. Také dnes méně manuálně pracujeme, což vede k tomu, že méně používáme určité svaly, nejsme tolik zvyklí bojovat nebo si chránit páteř před úrazy. Přitom pocity ohrožení, potřeba nabudit se k boji a fyzická námaha jsou právě typickými spouštěči produkce testosteronu. Tím, jak je zemědělským průmyslem znehodnocována půda a plodiny nakonec obsahují méně vitamínů, minerálů i jiných živin (zvláště hořčíku a zinku), jsme v tomto ohledu hůře vyživovaní, než byli naši předkové. Máme více bílkovin, sacharidů i tuků, tedy makroživin, ale o hodně méně mikroživin, které je pomáhají správně metabolizovat – tedy rozkládat a využívat k tvorbě potřebných tkání.

Jídla s vysokým obsahem cukru (sacharózy a fruktózového sirupu), která oproti našim prapředkům konzumujeme ve velkém, zase způsobují snížení inzulínové citlivosti, což vede k ukládání tuku, a to má zase vliv na snížení testosteronové citlivosti ve svalových buňkách. Všechno je to propojené a platí to u obou pohlaví. To, co vede k nižšímu testosteronu, je obecně stres, málo spánku a tloušťka. Když nám tedy o chybějícím testosteronu ve společnosti a politice kážou starší obéznější muži, kteří si nemůžou pamatovat dobu, kdy tu hormonální disruptory nebyly, působí to paradoxně. Stav excesivního vytěžování půdy a nadprodukce plastů panuje nejpozději od 50. let minulého století a naplno je tu s námi od 70.-80. let, kdy tomu prakticky nelze uniknout. Není nikdo, kdo by tím nebyl zasažen. Všichni jsme v horší výchozí situaci než lidé narozeni před 100 a více lety. Pouhým vzpomínáním na jejich udatnost zvýšení hladiny testosteronu nedosáhneme.  

Testosteron v injekci

Kolem projevů nižšího testosteronu v mužské populaci nyní funguje obří byznys označovaný jako Hormonal Replacement Therapy – zcela typicky zaměřený pouze na muže. Očekává se, že v roce 2026 dosáhne jeho globální obrat skoro 21 miliard dolarů. HRT vám slibuje vyšší chuť na sex, návrat úbytku svalů, ztrátu tuku, méně lámavé kosti, potlačení depresí či chrápání. Není to klasický doping jako v atletice nebo kulturistice, neboť se léčebně aplikují mnohem menší dávky.

HRT by mělo doplňovat nebo nahrazovat přirozenou tělní produkci kolem 10 mg testosteronu denně, což vzhledem k horší využitelnosti umělých forem testosteronu představuje kolem 100-200 mg týdně, rozložených do jedné až dvou malých injekcí týdně, či do dennímu potírání malých dávek testosteronového gelu na kůži. Tomuto dávkování se říká „úzus“, zatímco sportovnímu dopování se říká abúzus-nadužívání, a začíná se obvykle na 250 mg týdně, přičemž u některých silových sportovců, a především kulturistů, bývají dávky i 1000 nebo 1500 mg týdně, což obnáší třeba 4 až 6 velkých injekcí.

Kulturisté a siloví sportovci navíc zneužívají i další preparáty, které již nejsou čistým, byť umělým testosteronem, ale jedná se o deriváty dihydrotestostosteronu. K tomu se dopuje běžně navíc ještě rekombinovaný růstový hormon, inzulín a thyroidní hormony, čili celý endokrinologický balíček, a podobné koktejly mohou vycházet v přepočtu na koruny na desetitisíce až statisíce měsíčně. Tady se HRT vůbec nepohybuje a je to úplně jiná úroveň i co do pozitivních účinků – například nárůstu svalové síly. Nicméně i tak se při této zdánlivě neškodné terapii mohou objevit vedlejší efekty – především zvýšená hladina cholesterolu a krevní tlak, nástup akné či zvýšené riziko rakoviny prostaty. HRT každopádně neovlivňuje pozitivně plodnost, spíš potenciálně může snížit množství spermií, protože přísunem externího umělého testosteronu v injekcích, náplastech nebo kožních gelech můžou varlata zlenivět s přirozenou testosteronovou produkcí.

Nejde o množství, ale výkyvy

A nakonec tu máme lidové představy o vztahu testosteronu, agresivitě a násilí. Domněnka, že testosteron způsobuje větší agresivitu a muži musí být přirozeně agresivnější než ženy, protože mají několikrát vyšší hladinu testosteronu, nebere v potaz několik faktorů. Jednak i mezi muži jsou značné rozdíly v produkci tohoto hormonu. Ti, co ho mají dlouhodobě výše a jsou na tuto úroveň zvyklí, nemají zásadní psychický problém ani s výkyvem hladiny nahoru – například při silovém tréninku nebo výhře peněz.

Lidově řečeno, nejebne jim, nemají žádné „blikance“, jak tento termín zpopularizoval fotbalista Tomáš Řepka proslulý svými záchvaty na hřišti. Je to dokonce tak, že tyto záchvaty vzteku a agrese mají muži (i ženy), kteří nejsou zvyklí či zvyklé na to mít testosteron vysoko. Obecně lidé, co hodně vytrvalostně běhají, mají testosteron níže, podobně jako lidé, co sedí hlavně s pivem před televizí – a tito lidé můžou zažívat „blikance“, protože náhlou testosteronovou vlnu neumějí unést. Agrese tedy není otázka toho, jestli máte hodně testosteronu, ale jestli máte velké výkyvy v hladině testosteronu, což opravdu není totéž. Někdo může mít maximální výkyv klidně jen na úrovni, která je pro někoho klidovou, spodní úrovní.

Stejně tak je mylná představa, že sexuální násilníci mají více testosteronu a prostě si „nemůžou pomoct“. Údajně nedovedou zastavit své vzrušení a musí čin dokonat. Omlouvají se takto jak sexuální delikventi trpící medicínsky prokázanými úchylkami, tak mnozí muži, kteří jsou psychosexuálně normální, ale myslí si, že žena v partnerském svazku nebo na rande, které skončí v soukromí, už nemá právo říct ne. Lidé rádi hledají polehčující okolnosti pro své jednání, nicméně žádné výzkumy dosud nenaznačily, že by sexuální násilníci měli zvýšenou hladinu testosteronu, která by způsobila, že „to musí udělat“.

Naopak, mnozí z nich jsou spíš z tohoto hlediska podprůměrní a musí se psychicky nabudit, aby byli schopni násilného sexuálního činu. (Děsivě působí výpovědi znásilněných žen u soudu s Harvey Weinsteinem, který si před činem musel aplikovat injekce přímo do penisu, aby dokázal dosáhnout erekce.) Jinými slovy, sexuální delikventi nejsou neseni nezvladatelným hormonálním náporem, ale jsou pouze jednoduše nevychovaní a nemají zábrany.

Umět si říct ne, je tedy otázka výchovy a sebereflexe. Nenechte se nikdy svést řečmi postavených na biologickém determinismu. Raději přemýšlejte, co všechno kolem nás jsou jen kulturní návyky a stereotypy – a jak je potlačit, překonat nebo vyvrátit.