Hilšer: Násilí na ženách se bagatelizuje. Na kvóty nejsou Češi mentálně připraveni
Podepsání Istanbulské úmluvy vidí jako důležitý krok k řešení hrubších problémů a v prevenci sexualizovaného a domácího násilí máme v tuzemsku stále co dohánět. Ve velkém anketním projektu Heroine.cz přinášíme odpovědi kandidáta na prezidenta Marka Hilšera na témata, která z prezidentských debat často vypadávají, přitom pojednávají o důležitých položkách v životě každého z nás – o zdraví a rozhodování o vlastním těle, transparentním odměňování či potírání domácího násilí.
S žádostí o osobní rozhovor jsme oslovili všechny kandidáty na prezidenta. V našem velkém prezidentském speciálu si tak můžete přečíst kompletní rozhovory s Jaroslavem Baštou, Pavel Fischerem, Markem Hilšerem, Danuší Nerudovou, Petrem Pavlem, Josefem Středulou a Tomášem Zimou. Mezi odpověďmi chybí reakce Andreje Babiše, ten na žádnou z našich nabídek rozhovoru nereagoval, a Karla Diviše, který kvůli původnímu zamítnutí kandidatury a následnému rozhodování Nejvyššího správního soudu již do konce uzávěrky nenašel čas pro setkání. Jednotlivé otázky k tematickým okruhům pomáhaly Heroine.cz sestavovat expertky z organizace Česká ženská lobby.
Jak vnímáte postavení žen v naší společnosti?
Všechno je relativní. Když jsem byl v Africe, viděl jsem, že ženy mají velmi špatné postavení, viděl jsem mnoho násilí, mnoho domácího násilí, aniž by se někdo žen zastával. Ale s tím bych naši společnost srovnávat nechtěl. Dovedu si představit, že ve Švédsku je situace, co se týče postavení žen a mužů, úplně jiná. V České republice vidím řadu problémů, třeba ve srovnání se Švédskem má postavení žen u nás řadu nerovností. Víme, že ženy nejsou ohodnocovány stejně jako muži. Vidím, že sexualizované násilí v České republice ještě není dostatečně řešeno nebo považováno za společenský problém, i když v poslední době se i na příkladech jako je Dominik Feri nebo Jan Cimický ukazuje, že se některé věci daří otvírat. Věřím, že jdeme tou správnou cestou k tomu, aby ženy neměly strach o jistých věcech mluvit, aby i instituce konaly tak, jak mají, aby sexualizované násilí nebo obtěžování nebylo bagatelizováno. O tom bychom mohli mluvit dlouho.
Jakými prostředky byste jako hlava státu případně podpořil rovnost mezi muži a ženami?
Hlava státu má neformální funkci, to znamená, že o těchto věcech může otevřeně hovořit, nazývat je pravým jménem. Už jako senátor jsem se například rozhodl spolupořádat seminář, který se bude týkat terapeutické pomoci obětem sexualizovaného násilí a zneužívání, protože to je oblast, která u nás není dobře řešena. Ti lidé se dostávají do spirály psychických problémů a nemají se na koho obrátit. Jako prezident bych hovořil o těchto věcech, ptal bych se zákonodárců, jestli tyto věci řeší, a nabádal bych je, aby je řešili. To je ten neformální vliv. Spolupracuji s řadou občanských iniciativ a dával bych jim hlas i jako prezident.
Můžeme se také bavit o Istanbulské úmluvě. Prezident by mohl otvírat otázku, proč stále nepatříme mezi těch pětatřicet zemí, které Istanbulskou úmluvu ratifikovaly. Otvírání těchto otázek, pořádání konferencí a samozřejmě komunikace s představiteli moci o tom, proč u nás některé věci ještě nejsou schválené.
Které ženy považujete za inspirativní a proč?
Vím, že to bude možná znít jako klišé, ale inspirativní je pro mě v řadě oblastí moje žena. Přiznám se, že jsem to ani nečekal, když jsem si ji bral. Náš vztah se úžasně vyvíjí a moje úcta k ní roste čím dál tím víc. Musím to takhle říct, prostě to tak cítím.
Pak řada kolegyň v senátu, třeba paní Jitka Seitlová je pro mě inspirativní žena v tom, jak přistupuje k politice nebo třeba k otázkám klimatu. Ona si to nebude pamatovat, ale shodou okolností jsem měl možnost ještě jako študák u ní chviličku pracovat jako asistent a dneska se s ní setkávám jako s kolegyní. Respektuji ji také kvůli práci, kterou vykonala na poli lidských práv.
Nebo paní Lenka Marečková, možná méně známá osoba, ale její život je inspirativní. Snažil jsem se ji prosadit jako zástupkyni ombudsmana. Patřila k disidentům, v šestnácti letech recitovala protirežimní básně a byla stíhaná komunistickým režimem. Ona sama pak pracovala pro Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Později pak pracovala na agendě milostí v kanceláři prezidenta Václava Havla.
To jsou ženy velmi inspirativní svou odvahou a odhodlaností. Duševní síla, která nijak nesouvisí se silou fyzickou. Paní Jiřina Šiklová, která už není mezi námi, mě zaujala tím, že také byla disidentkou a vozila do České republiky knihy, což tehdy byla trestná činnost. Odvážných žen je řada, mohl bych jmenovat dál.
Dokázal byste teď z hlavy vyjmenovat několik žen, kterým byste třeba jako prezident udělil státní vyznamenání?
Nedávno jsem byl v Památníku tří odbojů v Lošanech na Kolínsku a myslím si, že paní Zdena Mašínová by si ho zasloužila, protože to je další statečná žena, která nesla těžké břímě celý život. Měla zdravotní handicap, ale zároveň byla velmi statečná v tom, jak si stála za svými myšlenkami. Vyznamenání je samozřejmě věc vážná, není možné ho udělovat jen tak na potkání. Jako doktor jsem se setkal s řadou zdravotních sester, které byly skvělé, obětovaly se ve své práci. I takoví lidé by se měli vyznamenávat. Ti, kteří běžně nesklízejí obdiv, a přitom jejich práce je pro dobrý výsledek zásadní, jen se podceňuje. Paní Iveta Pešková, ředitelka neziskové organizace Prosaz, vybudovala tuto nadaci od nuly, sama na vozíku. Dneska už je to velká organizace, která poskytuje sociální služby a pomoc zdravotně postiženým, to je naprosto obdivuhodné.
Kvóty otevřely cestu ženám, mají smysl
Zvažoval byste při sestavování svého poradního týmu vyvážené zastoupení žen a mužů?
Prezident by měl být v tomto vzorem. I když uvažujeme o jmenování ústavních soudců nebo členů bankovních rad, tak by se měly otvírat dveře ženám. Politici by neměli být leniví a měli by hledat kandidáty a kandidátky mezi muži a ženami ve stejné míře. Takže nejen u svého týmu, ale i v těch institucích, které prezident obsazuje a do kterých jmenuje.
Takže byste se snažil o nějakou vyváženost?
Určitě.
Je častý argument, že pokud se zavedou kvóty, tak…
Nemusí to být kvóty, stačí, když člověk dá společnosti příklad a bude se sám takhle chovat. Vím, že kvóty jsou poměrně diskutabilní věc. Když jsem položil otázku ke kvótám na svém Facebooku, sám jsem byl překvapený, kolik žen je odmítalo. Myslím si, že kvóty nejsou nic zavrženíhodného, protože se ukazuje, že ve Skandinávii to otevřelo ženám cestu a mělo to smysl. U nás na ně asi zatím nejsme mentálně připraveni.
Podepsal byste novelu trestního zákoníku, jejímž cílem by byla změna definice znásilnění tak, aby skutkovou podstatou tohoto trestného činu byla i absence souhlasu při sexuální aktivitě? Jinými slovy mám na mysli všechny ty oběti, které zamrznou a nejsou schopny žádné reakce včetně jasného nesouhlasu.
Určitě. Je potřeba bojovat proti sexuálnímu násilí, které pořád v české společnosti je – osvětou, ale i zákony. Ty jsou také osvětou a prevencí.
V otázce prevence násilí máme co dohánět
Ratifikoval byste Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí známou jako Istanbulská úmluva?
Určitě. Proč bychom se měli bránit něčemu, co otvírá vážné otázky? Je pravda, že řada těch témat, která Istanbulská úmluva řeší, jako je například ženská obřízka a podobně, se nás netýká, ale třeba v otázce prevence domácího a sexualizovaného násilí máme ještě co dohánět. Nemyslím si, že by ta úmluva mohla někomu uškodit, naopak by nás mohla inspirovat k tomu, co je ještě potřeba udělat. Ty argumenty, že v právním řádu už máme všechno to, co je potřeba, jsou sice pravdivé, ale také bychom se mohli zamyslet, jakým způsobem se k těm zákonům přistupuje a že ne vždy jsou naplňovány tak, jak by měly. Často je násilí na ženách bagatelizováno.
Na druhou stranu není to spíš otázka fungování soudců?
Je to otázka soudců. I semináře, které se pořádaly v senátu, ukazují, že přístup soudců není odpovídající. Součástí Istanbulské úmluvy je i osvěta v tom, jak naplňovat právo. Třeba jak jsou ty věci vyšetřovány policií.
Je tam ještě další zajímavý pohled, kterého jsem si všiml v zahraničí jako senátor. Arménie je známá tím, že tam je největší selektivní potratovost, to znamená, že se zabíjejí ženské plody, což je také druh násilí na ženách. Když jsme to při jednání otevřeli, tak nám řekli: „Vy jste nepodepsali Istanbulskou úmluvu, tak do toho jako Česká republika nemáte co mluvit.“
Možná si to neuvědomujeme, ale ratifikací Istanbulské úmluvy se dostáváme do jakéhosi společenství států, které nejsou ochotny tolerovat násilí, násilí na ženách nebo genderově motivované násilí. Když se k tomuto prostoru nepřipojíme, tak potom nemáme možnost napravovat ty hrubší problémy, které kolem nás jsou.
Takže byste jako prezident apeloval na poslaneckou sněmovnu, aby ratifikaci podpořila?
Ano, určitě.
Podepsal byste zákon, který by v nějakém ohledu cílil na znemožnění nebo zpřísnění podmínek přístupu k interrupci?
V České republice je to vyřešeno dobře i co se týče lékařského hlediska. Já bych to neměnil. Jsem rád, že interrupce už dneska nejsou náhradou antikoncepce tak, jako to bývalo třeba za komunistického režimu, a že počet interrupcí klesá. Nejsem žádným extremistou ve smyslu obrany života, ale na druhou stranu nejsem ani pro extrémní svobodu rozhodování v této věci. Tak jak je to dnes v České republice nastaveno, tak to je v pořádku a není to potřeba řešit. Rozhodně bych nepatřil k těm, kteří budou chtít něco zpřísňovat, nebo naopak usnadňovat.
Takže tento zákon byste spíš vetoval?
Přesně tak. Asi by to nebylo nic platné, ale vystupoval bych proti tomu, nejen že bych to vetoval. Zvážil bych podnět k Ústavnímu soudu.
Marek Hilšer
Lékař a vysokoškolský pedagog. Ve výzkumné práci se zabývá bojem s rakovinou, v letech 2011 a 2012 se zúčastnil lékařské mise s organizací ADRA, jako dobrovolník působil v Keni. V roce 2018 kandidoval na post prezidenta, tehdy těsně nezískal potřebných 50 tisíc podpisů od občanů. Momentálně je senátorem v klubu Starostů a nezávislých. Dlouhodobě kritizuje Rusko, už v roce 2014 aktivně podporoval Ukrajinu.
Stane se podle vás odměňování v České republice spravedlivějším, když vstoupí v platnost směrnice Evropské komise na podporu transparentnosti odměňování?
Ano. Jsem pro transparentnost ve všech možných procesech a myslím si, že není jiná cesta, jak to udělat, než to, že se to uvidí. Já chápu, že to je pro řadu lidí nepříjemné, ale ono se to nemusí dělat tak, že se bude říkat: „Anička Nováková a Karel Vopička mají takový a takový plat.“ Jsou inteligentnější způsoby.
Směrnice umožňuje nebo respektive přikazuje firmám nad 100 osob zveřejňovat, jaký mají rozdíl v odměňování žen.
V tom případě jednoznačně ano. Jestliže máme takový velký pay gap, je potřeba s tím něco dělat. Vždycky jsem patřil mezi politiky, kteří mají raději transparentnost nebo průhlednost ve všech procesech.
Žena může rozhodnout, kde chce rodit
Podepsal byste zákon, který by umožňoval hradit péči samostatných porodních asistentek z veřejného zdravotního pojištění?
Pokud by to parlament schválil, tak asi není důvod, proč se tomu bránit. Zároveň ale jako doktor musím říct, že je potřeba, aby byla nastavena taková pravidla, aby nehrozila nějaká zdravotní rizika pro matky a pro děti. Ale pokud to tak bude, nevetoval bych to. Myslím si, že porody v domácnosti dávají smysl, ale za situace, kdy nehrozí vážné problémy. Sám jsem jako porodník chvíli pracoval, takže vím, že tam mohou být rizika vážná, když není všechno jištěno, jak má být. Vím, že v devadesáti devíti procentech jsou porody fyziologické, ale může být to jedno procento, kde může nastat problém, a tam je potřeba, aby to bylo dobře ošetřeno. Nevetoval bych to.
Tohle by byly vaše připomínky při schvalování toho zákona?
Ano. Myslím si, že žena může rozhodnout o tom, kde chce rodit.
Porodní asistentky se týkají i šestinedělí – péče o matku s dítětem po porodu je v některých zemích Evropské unie hrazena z veřejného zdravotního pojištění.
Tak to určitě, jednoznačně. Já se jenom bojím takového toho bezbřehého „teď se bude všecko rodit doma“, ale tohle je pozitivní, pomáhá to nejen ženám, ale celé rodině.
Podepsal byste zákon, který by vyhradil devět týdnů rodičovské dovolené jen pro otce? Teď je v zákoně otcovská čtrnáct dnů jako možnost.
Já jsem měl ještě týden, pak už to bylo čtrnáct dní.
Otázka je, jestli byste podepsal zákon, který by umožňoval až devět týdnů, samozřejmě dobrovolně, ne povinně, jen pro otce?
Neměl bych žádný důvod ho vetovat.
Jaký máte postoj k tomu, jak by se otcové měli zapojovat do péče o své malé dítě?
Každý jak chce, jak to mají doma nastaveno. Myslím si, že v každé rodině to je jinak, ale mám za to, že stát by měl podporovat, aby rodiny měly volbu, aby byla flexibilita. Chce-li být žena doma, ať je doma žena, chce-li být muž doma, ať je doma muž. Pro mě je ideální se dělit, střídat se. V tomto ohledu jsem otevřený a dá se říct svobodomyslný. A do péče o své děti se zapojuji, aby se moje žena mohla postupně vracet ke své lékařské kariéře.
Podepsal byste zákon, který by upravoval minimální podíl obou pohlaví na kandidátních listinách, ať už pro volby do poslanecké sněmovny, nebo Evropského parlamentu, nebo zastupitelstev a krajů?
Prezident musí respektovat parlament. Pro mě tohle není problém v tom smyslu, že by to bylo porušení demokratických principů. Pokud se pro to společnost a parlament rozhodne, tak nemám problém to podepsat.
Rozumím. A vy sám byste byl pro?
Já bych byl pro to, aby strany měly vnitřní normy. Některé už to tak mají. Asi bych nebyl zásadním podporovatelem takové zákonné úpravy. Je to jako s těmi kvótami. Ale rozhodně bych ho nevetoval. A oceňuju ty strany, které už to tak mají nastavené.
Ale nevím, jestli je tomu současný parlament nakloněný, když neprojde ani Istanbulská úmluva.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
