Kolonka „otec neznámý“ může představovat řešení pro matku a celoživotní trauma pro dítě
Nemít v rodném listu zapsaného otce je často jedno z nejtěžších rozhodnutí, které musí rodící ženy udělat. Vedou k němu nejrůznější důvody – tedy kromě toho, že někdy je jméno druhého rodiče skutečně neznámé –, má právní, finanční i sociální důsledky pro celou rodinu a může se hluboce zapsat i do psychiky dětí.
„Dceru jsem počala se svým klientem v rámci psychoterapeutické konzultace. Ani jeden z nás neměl nejmenší zájem na tom, aby se o tom někdo dozvěděl. Mně ale bylo čtyřicet, neměla jsem partnera a rozhodla jsem se, že si dítě nechám. Dohodli jsme se, že společné tajemství zachováme, a do rodného listu jsem uvedla, že otce neznám.“
Příběh padesátileté Petry je jen kapkou v moři příčin a důvodů, proč mají děti v rodném listu uvedeného neznámého otce. Jejich škála je nesmírně pestrá a do veliké míry pochopitelná – ženy mají už před narozením dítěte s jeho otcem disharmonický vztah, mají strach se o práva povinnosti dělit s někým, kdo pije nebo kdo se k nim chová násilně. Některé otce svého dítěte skutečně neznají, ať už čirou náhodou nebo proto, že využily anonymního dárce při umělém oplodnění. A někdy je mateřství dobře promyšleným a naplánovaným projektem, na které zajištěná žena zkrátka chce být sama.
Web Klubu svobodných matek uvádí seznam pro a proti rozhodnutí anonymizovat otce vlastního dítěte. Jako nevýhodu zapsání jména otce do rodného listu jmenuje například to, že se může domáhat styku, svěření do péče, může komplikovat osvojení dítěte někým jiným nebo může zatrhnout změnu příjmení. Z nevýhod převažuje podle webu finanční stránka – dítě nemá nárok na výživné, sirotčí důchod, nebudě dědit.
Hlas Heroine
Jak skutečně žijí samoživitelky Socioložka Radka Dudová zkoumá rodiny a péči v souvislostech. Znevýhodnění žen v práci a dlouhá rodičovská mají podle ní pevné kořeny v minulosti.
„Ženy za mateřství platí vysokou cenu,“ říká socioložka Radka Dudová v podcastu Hlas Heroine
Perspektiva žen je podle ředitelky Klubu svobodných matek Dany Pavlouskové srozumitelná a pochopitelná: „Když se matka rozhodne nezapsat otce do rodného listu z důvodu obav – může jít o nevydařený vztah, kdy například otec dítěte je závislý na alkoholu nebo omamných látkách, může jít o domácí násilí, psychické i fyzické – nejde spekulovat o výhodách a nevýhodách. Pokud bude chtít žít matka s dítětem v klidu, jde o jasnou volbu i za cenu, že se připraví o výživné,“ shrnuje svoje zkušenosti Pavlousková.
Dilema samoživitelky
V debatách nad kolonkou „otec neznámý“ se často mezi ženami mluví o obavách z finanční nouze, nebo z toho „co na to řeknou na sociálce“. Na internetových fórech matky o statusu neznámého otce živě diskutují, sdílejí smutné lidské příběhy ale i tipy na to, jak ze situace dostat co nejvíc po finanční stránce. Skoro vůbec se tam ale nemluví o samotných dětech. O tom, jaké to bude, až se narodí a nebude svého otce znát. O tom, co si bude myslet a jak se s touto informací naučí žít. „V momentě rozhodování před dceřiným narozením pro mě byla tahle otázka naprosto nepodstatná,“ říká Petra. „Teď už to tak snadné není. V průběhu let tvořím o otci své dcery jakousi neurčitou legendu a ještě jsem se nerozhodla, co udělám, až na mě jednou skutečně zatlačí a bude chtít svého otce poznat,“ přemýšlí Petra.
Dana Pavlousková se z podstaty své práce setkává se ženami, které zvažují neuvedení jména otce dítěte z vážných a smutných důvodů. Přesto na otázku, co ona o institutu „otec neznámý“ soudí, odpovídá: „V první řádě zastávám názor, že rodina by měla být kompletní. Na druhou stranu nikdy nevíme, před jaké situace nás život postaví a pak je na každém, jak se s ní dokáže vyrovnat,“ dodává ředitelka Klubu svobodných matek.
Kdo má nárok na porodné?
Porodné je sociální dávka pro nemajetné rodiče. Abyste zjistili, zda na ni máte nárok, posuzuje se čistý příjem a životní minimum rodiny. S tím vám pomůže naše kalkulačka porodného.
„Absolvovala jsem asi hodinový pohovor na OSPOD, kde jsem na rovinu řekla jméno, jaký byl vztah, že mě mlátil, ukradl peníze na kočárek, vztah k synovi veškerý žádný. Uvedla jsem, že jeho místo pobytu je mi známo – výkon trestu. Paní si vše zapisovala. Řešily jsme taky, že i přes neuvedení otcova jména do rodného listu, aby neměl nárok na vídání syna kvůli své agresivitě, je dobré dítě o otci informovat a nejlépe bez emocí, aby se samo rozhodlo. Verdiktem bylo, že můj požadavek o výjimku a nezapsání dítěte do rodného listu je oprávněný,“ svěřuje se například matka s přezdívkou Samara na jednom z diskusních webů.
Pragmatická kolonka
Jak upozorňuje právník Lukáš Šikel, celá otázka kolem neznámého otce se týká jen svobodných žen. U těch vdaných je automaticky považován za otce narozeného dítěte manžel, ať už je reálně dítě počato s kýmkoli. Manželovo otcovství se úspěšně zpochybnit samozřejmě dá, ale primární domněnka funguje takhle. V případě neprovdané ženy, která otce svého dítěte do rodného listu neuvede, taky nemusí jít o konečný stav – muž se svého otcovství může domáhat. „V soudním řízení se pak bude za pomocí testu DNA zjišťovat, jestli je muž, který se otcovství domáhá, opravdu otcem dítěte. Pokud ano, bude na základě rozhodnutí soudu zapsán jako otec dítěte v rodném listě, se všemi právy a povinnostmi,“ popisuje Šikel.
Lukáš Šikel vidí kolonku „otec neznámý“ spíše pragmaticky. „Hlavní nevýhoda je prostě ta, že dítě oficiálně nemá otce. Jistě, pro matku a dítě nepochybně hraje roli jistota a v určitých případech se pro ně může nezapsání otce do rodného listu jevit z různých důvodů jako nejvhodnější varianta,“ říká Šikel a dodává: „Při rozhodování ohledně zapsání či nezapsání otce by ale matka měla myslet i na praktické důsledky nezapsání otce. Mezi výhody jeho uvedení v rodném listě lze totiž zařadit například i skutečnost, že se o dítě může starat i otec v případě dlouhodobé hospitalizace a při podobných situacích, ve kterých se matka může ocitnout.“
Rozhodnutí nezapsat, které může být technickou komplikací v běžném životě a které s sebou nese ekonomickou zátěž, je naprosto zásadní pro další oblast – pro psychiku a vývoj dítěte i pro jeho dospělý život.
Přesně tuhle situaci měla na mysli i Johana, která se svou dlouholetou partnerkou vychovává syna. Ačkoli žijí ženy v Česku v maximálně oficiálním svazku, tedy v registrovaném partnerství, je matkou dvanáctiletého Jonáše úředně jen Johana, její partnerka nedisponuje vůbec žádným právem. „Bála jsem se, že kdyby se se mnou něco stalo, Jonáš by šel do děcáku,“ vysvětluje Johana, co ji vedlo k rozhodnutí zapsat do synova rodného listu jako otce jejího kamaráda. „Byl to hloupý nápad. Naše cesty se dávno rozešly, z kamaráda se vyklubal blbec a já tohohle kroku lituju,“ popisuje Johana praktické důsledky českých právních mezer.
Není to voda
Rozhodnutí nezapsat, které může být technickou komplikací v běžném životě a které s sebou nese ekonomickou zátěž, je naprosto zásadní pro další oblast – pro psychiku a vývoj dítěte i pro jeho dospělý život. Pokud je totiž nuceno žít s nulovým vztahem ke svému otci a bez jakýchkoli informací o něm, dostává do vínku břemeno, se kterým se prakticky nejde poprat.
„Neznat svého otce znamená zjednodušeně řečeno nemít přístup k polovině sebe sama, postrádat informaci o padesáti procentech svých kořenů. Racionálně si můžeme namlouvat, že je to nepodstatné, jenže naše myšlenky i konání jsou nakonec velmi silně ovlivňovány a omezovány tím, co není racionální a co naší vědomé pozornosti uniká,“ říká psychoterapeutka Eva Labusová. „A bývají to právě vlivy z nevědomí, které naším životem hýbou úplně nejvíc.“
Úmluva o právech dítěte říká, že každé dítě má právo na jméno, státní příslušnost, a pokud to je možné, také na to, aby znalo oba své rodiče. Nový občanský zákoník zavedl povinnost, aby nevlastní rodiče své osvojené děti o jejich původu informovali, jakmile to bude vhodné, nejpozději v době, kdy dítě nastoupí do první třídy. Existuje podle Evy Labusové situace, která je dostatečným důvodem pro to zatajit dítěti otce? „Jediným takovým důvodem podle mě je, pokud sama matka neví, kdo je otcem,“ říká psychoterapeutka, která ve své praxi pracuje také s klienty, kteří mají ve své rodině podobné tajemství.
Mateřské tabu
Jde o jedno z největších společenských tabu současnosti. Ženy litující svého mateřství trpí tím, že se v klíčové životní otázce zřejmě špatně rozhodly, čelí ale i agresi a stigmatizování, proto své pocity tají. Někdy i samy před sebou.
„Přiznávám, že jsem někdy až zaskočená, kolik lidí, samozřejmě obvykle v tajnosti, má ve svém původu ze strany otce nějaké nesrovnalosti. Setkala jsem se s tím, že muž bez otce z matky jeho identitu vymámil teprve, když ve středním věku onemocněl a lékaři pátrali po genetických souvislostech toho onemocnění. Jakkoliv matky někdy nespolupracují, u potomků je spíše pravidlem, že mají potřebu pokrevního otce potkat. Samozřejmě, někdy tohle setkání přinese i velké zklamání. Jindy se z toho, byť opožděně, zrodí vztah, který pak trvá, dokud ho smrt neukončí. Vlastně jsem se nesetkala s tím, že by člověk, který o svém otci nic neví, o něm nechtěl něco zjistit. Všechny příběhy potvrzují lidovou moudrost, která praví, že krev není voda,“ vysvětluje Labusová.
Otec dítěte známý
O tom, co jednou napíše do rodného listu svého dítěte, přemýšlí i Bára. Jako lesba ví, že dítě s mužem vychovávat nebude, přesto jí jeho role přijde důležitá. „Přála bych si, aby byl otec mého dítěte známý, ideálně bych chtěla konkrétního člověka, kterému věřím, kterého znám, který je zodpovědný a děti chce taky. I když tenhle model má řadu rizik a potenciál neshody, pořád věřím tomu, že pokud si vyberu dobře a celé tohle rozhodnutí provedu s rozvahou, respektem, otevřeností a laskavostí, je nejlepší možné,“ říká.
Zápisem onoho muže, který by v jejích představách fungoval jako rodinný přítel, si ale není úplně jistá. „To bych asi nechtěla. Stát by neměl kulhat na obě nohy a měl by konečně uznat fungující rodinné jednotky dvě mámy, dva tátové. Je to fér i vůči dětem. Já osobně bych určitě chtěla mít dítě ve vztahu, aby bylo součástí společného rozhodnutí. Otázku, jestli chci dítě tak moc, že bych do celého procesu šla sama, zatím nemám zodpovězenou,“ dodává.
Dá se otec jednoduše vymazat ze života? Podle vědy to není možné. Stopa naší rodiny v nás žije, ať chceme, nebo ne, a podle všeho nás ovlivňuje i tehdy, kdy si to vůbec neuvědomujeme, nebo kdy souvislosti vůbec neznáme. Už Sigmund Freud zmiňoval, že v životě jednotlivce není přítomno jen to, co prožil a prožívá on sám, ale že každý z nás v sobě nese i paměťové otisky životů našich předků. A v současnosti se hodně vědecké pozornosti točí kolem otázek mezigeneračního přenosu a epigenetiky.
„Epigenetika zkoumá, proč a jak se některé geny „zapínají“ nebo „vypínají“ v závislosti na vztahových okolnostech nebo podmínkách prostředí. Čím dál víc se potvrzuje, že rodinná struktura má tendenci reprodukovat i sebe samu. Dlouhodobě se vedou spory, zda jsme více ovlivněni geny nebo prostředím. Rozhodně už jsme na stopě tomu, že trauma, které prožili naši předci, může ožít i v nás samých o dvě i tři generace později, třeba v podobě deprese či autoimunitního onemocnění,“ říká psychoterapeutka Eva Labusová.
Psychoterapeutka Petra, která má dceru se svým klientem, ví, že její rozhodnutí vnáší do vztahu s dítětem nedůvěru. Svoje rozhodnutí hodnotí tak, že některé situace zkrátka nemají dobré řešení, jen řadu špatných. „Kdybych byla zpět na začátku, víc bych to promyslela. Otce bych za dané situace zřejmě tajila i nadále, ale nechala bych si odborně poradit, co a kdy o něm dceři říct. Snažila jsem se ochránit svoji pověst a soukromý život dceřina otce. Příště bych myslela primárně na ni.“
Spočítejte si, na jaké přídavky na dítě máte nárok, v naší kalkulačce.
Aktuální číslo
- Jak se školy vypořádají s nástupem AI?
- Ženské zdraví se často zlehčuje a zanedbává. Nemusíme to ale "vydržet".
- My a nespavost. Existuje ideální spánek?
- Příloha Heroine tentokrát od dětí pro nás i od nás pro děti.
