Matky v šestinedělí nejsou zvířata v zoo. Nechte jim čas pro sebe
Šestinedělí bych přirovnala k situaci, když se někdo snaží zvládnout novou práci, ale je přitom po autonehodě a v nekončící kocovině. Na každém kroku překáží nevyspání, hořící genitálie nebo jizva na břiše, která bolí tak, že se vám chce zvracet. Oporou není ani tělo, které se víc než půl roku měnilo před očima a porodem se radikálně změnilo zase. Žena je následkem toho všeho nejistá a navíc jí strašně záleží na tom, aby všechno proběhlo dobře.
Žádná práce snů se asi neodehrává ve dvou a tříhodinových intervalech ve dne v noci, kdy je potřeba sebrat všechny fyzické i mentální síly na to, co pořád ještě úplně neumíme – kojení, přebalování, ošetřování nebo tišení člověka, který pláče z nám neznámého důvodu. „Nestalo se mi nic dramatickýho, ale…“ řekne většina žen, kterých se na jejich šestinedělí ptám. Jejich „ale“ je třeba ne úplně vydařený porod nebo nevstřícné vztahy s personálem v porodnici. Velké „ale“ ale dopadá i na hlavy těch nejbližších.
Jen pár dnů pro sebe
Tu fotku viděly a přeposílaly stovky tisíc žen z celého světa. Na svůj facebookový profil ji dala Australanka Katie Bowman. Pořídil ji někdo z její rodiny, sama přiznává, že neví přesně kdo, na návštěvě v nemocnici, kde Katie den předtím porodila. Rodička sedí v pyžamu na krajíčku nemocniční postele a apaticky se dívá někam nad sebe, zatímco těsně u její postele chovají starostlivé ruce návštěvy nového člena rodiny. Z fotky čiší únava a smutek, a podle autorky i statisíce žen, které fotku sdílely, mluví za tisíc slov.
„Jeden nebo dva dny, chci toho moc?“ píše k tomu Bowman. „Jeden nebo dva dny, aby se matka vyrovnala s faktem, že se jí z těla vydral malý člověk. Aby ze sebe smyla pot a krev, aby se trochu vyspala, protože právě prodělala nejbolestivější a nejnáročnější den v životě. A návštěva v porodnici není právo, je to absolutní privilegium,“ dodává matka tří dětí.
Zabydlování v šestinedělí
Matka s dítětem se doma zabydluje celé šestinedělí. Obecně sice platí, že čím víc zkušenosti člověk s péčí o novorozence má, tím jednodušší je šestinedělí, ale i vícerodičky dělají podle porodní asistentky Samkové mnoho věcí poprvé. Správně zasadit do chodu rodiny nového člena je vlastně vždycky unikátní situace.
Širší rodina je v tomhle období dvojsečná zbraň. Pomoc by měla umět nabízet opakovaně, nic ale nesmí vnucovat a nemá právo nic vyžadovat. Alžběta Samková k tomu dodává: „Podobně jako při odjezdu do porodnice platí, že ten, kdo říká, jedeme rodit, je matka. Ten, kdo říká ano, přijďte na návštěvu, je zase matka. Pokud s návštěvou váhá, je třeba ji podpořit a setkání odsunout na později. Matka a dítě v šestinedělí jsou svatá dvojice.“
Třicetiletá Johana, matka měsíční dcery, australskou blogerku a její fotku nezná, ale mohla by na ní klidně být sama. „Jsem doma po porodu tři týdny a ani jednou jsem za tu dobu nebyla sama. Pořád u nás někdo je, většina návštěv přijíždí z větší dálky, takže zůstává několik dní. Jediná věc, kterou si doopravdy přeju, je, aby někdo přijel, dovezl teplé jídlo, hodinu si pohrál se starší dcerou, které se nemůžu dost věnovat, sebral kupu špinavého prádla a zase odjel,“ stěžuje si. Zmiňuje ale to, co od novopečených matek zaznívá často – nedokáže se za sebe postavit a nemá energii se hádat nebo někomu své pocity vysvětlovat.
Nové matky totiž často situace související s dítětem cítí a řeší intuitivně, což je někdy i pro ně samotné překvapivé a těžko se to okolí vysvětluje. „Matky mají po porodu intuitivní potřebu setkat se jen s minimálním množstvím lidí. To je ukryto hluboko v každém z nás,“ říká k tomu porodní bába Alžběta Samková. „Chceme během šestinedělí bránit svá mláďata i sebe. Realita bývá často taková, že miminko i matka jsou tak trochu zvířátka v zoo a matka to tak taky cítí,“ dodává.
Nenechte si narušit pocit klidu a bezpečí
Zkušenost Lucie je stará několik let, pořád si jí ale vybavuje naprosto jasně. „Po druhém porodu jsem byla v pořádku, prostě jako po šestihodinovém porodu třiapůlkilového mimina. Syn byl na světě přesně 24 hodin, když se na návštěvu ohlásila manželova sestra s rodinou. Nechtěla jsem, aby přišli, kromě manžela jsem zatím nechtěla vidět nikoho. Nedokázala jsem se ale prosadit. Manžel to myslel dobře, argumentoval, že jedou z daleka, že to bude jen na chvíli a podobně. Já z toho byla strašně nešťastná, vidina té návštěvy mě obrovsky stresovala a byla mi nepříjemná, ale byla jsem „rozumná“ a nevzepřela jsem se. Dodnes mě to mrzí, mám ten pocit bezmoci, vyčerpání a zranitelnosti vrytý do paměti. I když skutečně o nic nešlo, přišli, předali kytku a zase odešli, já bych v tu chvíli nejradši skočila z okna.“
Čemu vlastně říkáme dobrý porod?
Porod je jedním z fyzicky i psychicky nejintenzivnějších zážitků v životě většiny žen. A protože je naše společnost zaměřená na výkon, chceme vědět, jestli jsme v něm uspěly. Jenže co to znamená mít dobrý porod?
Jak říká Alžběta Samková, intuici se vyplatí naslouchat a neřešit, jestli někoho urazíme, nebo nás bude okolí mít za šílené. Saša, která si dokázala stát za svým, zřejmě taky proto, že si tuhle fázi předem pečlivě promyslela, rozhodně nelituje. „Preferovala jsem v šestinedělí klid, soukromí a sžívání se s miminkem. Většina blízkých přátel i členové širší rodiny viděli syna až později. Respektovali to, i když si zřejmě mysleli svoje,“ říká. Samková zvídavé členy rodiny, kteří bývají nechtěně netaktní, trochu brání: „Ne vždy na svou intuici dám,e a taky sdílíme všechno možné včetně intimních věcí na různých snadno dostupných místech. Málokdo pak v rodině dokáže vnímat, že návštěva v šestinedělí má být zcela výjimečná a hlavně chtěná šestinedělkou,“ vysvětluje.
„Nestalo se mi nic hroznýho, ale…“ uvozují rodičky nechtěné návštěvy v nemocnici nebo u sebe doma. Ale cítila jsem se obnažená. Styděla jsem se. Někdo mi narušil pocit klidu a bezpečí. Přitom tohle jsou podle odborné literatury naprosto základní potřeby, které musí být v novém lidském hnízdě naplněny. Aby se mohla žena zahojit. Aby dokázala kojit. Nebo aby mohla prostě jen být dobrá máma. Na pomoc je dobré přivolat otce novorozeněte. On by měl být tím, kdo zranitelné členy brání, ne tím, kdo přichází s nápady, že by v neděli mohla přijet tetička Věrka, která miluje děti. „Máte mít plán. Bude to tak a tak. Budete kojit tak a tak. Měla byste přijímat návštěvy, vždyť už jste přece den, týden nebo několik týdnů po porodu,“ vyjmenovává Samková nejčastější věci a situace, do kterých jsou nové matky okolím nebo lékaři tlačeny úplně zbytečně.
Opřít se můžete i o přátele
Zbývá říct, jak to dělat správně. Co si ženy v šestinedělí přejí od kamarádek, rodičů, tchýní a tchánů, tetiček a sourozenců? Zdá se, že odpověď je úplně jednoduchá. „Nejlepší dárek, a to, co jsem po porodu syna nejvíc užila, byla sada jídel do mrazáku. Bylo to sedm až deset hotových jídel. Dobrý vývar s nudlemi a masem, omáčka s rýží, krůtí nudličky, dušená masa,“ vyjmenovává Saša.
„Byla to moje kamarádka Zuzka. Nikdy na to nezapomenu. Přijela za mnou hned na začátku šestinedělí. Cestovala padesát kilometrů vlakem, táhla tříletého synka a obrovskou tašku a v ní měla všechno, o čem jsem snila - sekanou, obří sklenici vývaru, který udělala za svojí zeleniny, celestýnské nudle, ovocný koláč. Stála jsem mezi dveřmi, strašně mě bolela porodní jizva, všude mi teklo mlíko a ona mi podávala tu tašku. Bylo to jako zjevení,“ vzpomíná matka dvou dětí Karolína.
Lucii podal pomocnou ruku někdo, od koho se to vlastně tolik nečeká, tchán. „Přicházel třikrát i čtyřikrát týdně. Nikdy nešel dál, vždycky se jen postavil mezi dveře, převzal ode mě kočárek a zeptat se „V kolik?“. Pak na tři hodiny i s věčně plačící dcerou, která spala pouze v kočárku, mizel. I když byl únor. Nevím, co dělal, a bylo mi to jedno. Ten čas, co jsem byla sama, jedla a spala, nic víc.“
Alžběta Samková dodává vlastní zkušenost: „Po porodu syna byl můj propad vlastně i mojí výhrou. Dostala jsem strach, že je syn nemocný, že já, zkušená bába, nedokážu správně posoudit jeho stav. Přijela moje nejlepší kamarádka, naložila nás a odvezla k lékaři, kde mi syna zkontrolovali a uklidnili mě. A já uviděla, že se takhle při jakékoliv krizi budu moct opřít dál. O rodinu i o přátele.“
Článek vyšel poprvé na Heroine.cz 25. 5. 2020.
Aktuální číslo
• Přechod v hlavě i posteli. My se o menopauze mluvit nebojíme.
• Jizvy na duši – o síle lásky, problematice vysoké citlivosti nebo špatné dostupnosti péče o psychiku.
• Seznamte se s kompletní osmičkou žen, které oceňujeme v rámci výzvy Moje Heroine 2023.
• Může nás oživení dovedností předků přivést k úplně novému vztahu k přírodě? Tereza Šmejkalová nabízí lekci ze spirituální ekologie.
