„Nevíš, co je opravdový porod.“ Ženy po císařském řezu čelí pocitům selhání. Okolí je zostuzuje
Mother-shaming má spousty odnoží. Můžeme ostatní poučovat (až šikanovat) ve věci kojení, odděleného spaní, nošení v šátku, umístění dítěte do školky… A pak je tu jedna doslova královská disciplína – „caesarean-shaming“. Šikana matek, které porodily císařským řezem.
Mateřství je vděčnou oblastí pro shaming. To, že instinktivně předpokládáme, že bychom byli lepší rodiče než lidé v okolí, je jednou z temných stránek mateřství a zároveň hnací silou vývoje péče o děti. Máme dvě možnosti. Můžeme ostatní rodiče pozorovat s obdivem a s trochou zdravé kritičnosti, učit se a přemýšlet nad tím, jak sami nejlépe pečovat a vychovávat, a vytvářet si svou vlastní originální cestu rodičovství. Anebo můžeme podlehnout iluzi experta, co ví všechno nejlíp, své nejistoty schovat pod pocitem převahy, a jakmile někdo dělá něco jinak než já, začít ho (nebo spíš ji) tepat.
Císařovny nejsou homogenní skupina a rozmanité jsou i cesty, které vedou k sekci. Podobně jako předsudky, podle kterých jsou dotyčné ženy povrchní, sobecké, hloupé, zbabělé, neinformované, neschopné, líné a tak dál. Proč právě ženy, které porodily císařským řezem, přitahují tolik nevyžádaných rad, soudů a opovržení?
Je to snadné, vyklouzly snazší cestou
Mýtus bezbolestného a snadného porodu sekcí přiživují někteří lékaři, kteří sami mají raději proces „pod kontrolou“ a nevypočitatelnost dynamiky porodního procesu je znejisťuje. Ačkoli u odborné veřejnosti byl názor, že sekce je bezpečnější než přirozený porod, uznávaný jen velmi krátce, stále existují porodníci, kteří to navzdory stovkám vědeckých studií tvrdí. Jako jeden český porodník prohlašující, že „býti ženou, rodil by sekcí“.
Tento mýtus udržují i některá média. V Brazílii, kde je jeden z nejvyšších počtů císařských řezů – více než 55 % všech porodů, v některých soukromých klinikách dokonce přes osmdesát procent –, tento jev prozkoumala lékařka Maria Torloni. Analyzovala téměř 120 článků, které o císařském řezu vyšly v nejčtenějších brazilských časopisech pro ženy v letech 1988–2008 a měly obsahovat objektivní informace a doporučení. Žádná, ani krátkodobá rizika císařského řezu neuvádělo 18 % z nich a 66 % nezmínilo vůbec žádná rizika dlouhodobá. Lehké nepříjemnosti zmiňovalo 80 % textů a jen 20 % článků uvedlo zvýšené riziko některé z možných komplikací. Obecně články informovaly o proceduře nerealisticky a nespolehlivě a mohly vést k podceňování rizik pro matku či dítě. V Evropě to podle mého názoru nebude o moc jiné.
Nedivím se, že mnohé ženy mohou získat dojem, že porod císařským řezem je snazší. Některé vaginální porody jsou nadprůměrně dlouhé, komplikované nebo extrémně bolestivé, zvlášť pokud ženy nemají k dispozici skutečně účinnou podporu. Jenže vyhnout se porodním bolestem neznamená vyhnout se mnohadenním bolestem při rekonvalescenci po operaci. Navíc velká část císařských řezů proběhne až po mnoha hodinách kontrakcí, často uměle zesilovaných medikací, ve strachu a v zoufalé snaze porodit. I tyto ženy, které si užily úskalí obou možností, pak čelí výčitkám kritiků, že se dost nesnažily.
Císařský řez není bezbolestný a neměl by tak být prezentován. A rozhodně není snazší. Nebo myslíte, že je snadné hned druhý den po velké břišní operaci začít chodit na osmnáctihodinové směny do práce, kde musíte opakovaně zvedat křehké a těžké břemeno (i tříkilové miminko se dost pronese), jako to dělají čerstvé matky? Pro pořádek připomínám, že byste zároveň nemohli brát silné léky proti bolesti.
Co se vlastně skrývá za výčitkou, že si císařovny zbaběle vybraly lehčí cestu? Je to malá představivost, nevědomost, nebo závist? Je to ve skutečnosti přetavená bolest a strach prožité při vlastním porodu? I kdyby to tak bylo, proč by někomu mělo vadit, že jiná žena měla porod lehčí?
Není to opravdový porod
„Vůbec nevíš, co je porod. Nemáš právo si říkat matka, když jsi neporodila.“ Když čtu podobné komentáře, říkám si – to mi to dítě snad nafaxovali? Nebo zůstalo někde neporozené? Můžeme se bavit o sémantice a o tom, čemu budeme říkat porod. Ale je to podobně nesmyslné jako upírat instituci manželství stejnopohlavním párům kvůli pomýlenému lingvistickému rozboru.
Co je tedy vlastně porod? Je to průchod dítěte porodními cestami, nebo prostě přechod dítěte „zevnitř ven“ (a je jedno, jestli oknem, dveřmi, nebo komínem)? Porod může být děsivý. Místy, kam je někdy nemožné zavést tampon, má prolézt celé mimino. Porod je nevypočitatelný. Nevíme, kdy přesně vypukne, jak dlouho bude trvat a kolik sil a bolesti nás bude stát. Porod je pro většinu žen také silný formativní zážitek. Stres, bolest, strach, vědomí vlastní smrtelnosti, změněný stav vědomí, neovladatelnost celého procesu a potřeba odevzdat se mu – jsou tu mnohé paralely s přechodovými rituály. Porod zažíváme jako iniciaci, proměnu a taky extrémně intenzivní fyzickou i mentální zkušenost.
V čem se to ale liší od porodu císařským řezem? Stres, bolest, strach, vědomí vlastní smrtelnosti, změněný stav vědomí, neovladatelnost celého procesu a nutnost se mu odevzdat mají možná jinou podobu, ale jsou to záležitosti podobně intenzivní a neméně děsivé, i když jde o operaci – ať už při vědomí, nebo v celkové narkóze.
Samy cítí, že selhaly
Císařovny mají velmi často pocit, že neobstály. Cítí se ochuzené o porod, na který se připravovaly, kterého se obávaly a na který se (někdy) i těšily. Míchá se tu bolest, kterou jim způsobilo dítě, lékaři, pocit, že nedokázaly „něco tak normálního“, přidává se nedůvěra ve vlastní tělo, pocit zrady a ztráty, strach z dlouhodobých následků na nich nebo dítěti a mnohem víc.
Bylo by to o trochu snazší, kdybychom si mohly být jisté, že provedený císařský řez měl opravdu vážný důvod. Jak uvádí starší, ale stále platná studie, je však přibližně třetina porodů sekcí indikována kvůli zvykům a interním pravidlům zdravotnického zařízení, bez reálných zdravotních důvodů. Rutinní a necitlivá péče v mnoha porodnicích způsobuje traumata a zasévá zraňující pochybnosti. Výčitka, že se žena dost nesnažila, že to vzdala, že dost nebojovala, vystřelená bezohledně a naslepo, se pak zaryje o to hlouběji.
Nejsou dost vděčné za zdravé dítě
Nevím, která náplň hnojometu je horší, ale tohle je speciální forma mučení. Prakticky každá žena, která po císařském řezu zmíní, že ji trápí, jak (ne)porodila, dostane plnou dávku: „Máš být vděčná, že máš zdravé dítě.“ „Tohle prostě nechápu. Zdravé dítě je přece nejvíc.“
Život matky měl historicky vždy vyšší cenu než dítě. Logicky – ženy se staraly o domácnost, o starší děti a mohly později porodit děti další. Proto byla řada porodních praktik zaměřená na to, aby přežila matka, pokud možno ve zdraví, a až pak dítě. Zdravé dítě byl bonus. To platilo s jedinou výjimkou – když šlo o následníka trůnu. Jen u královen a císařoven byl život dítěte cennější než život rodičky.
Proto si ženy, které porodily dítě císařským řezem, zaslouží pomyslnou korunu a trůn. Zdraví jejich dětí je přímo vykoupené narušením integrity jejich těla. Daly přednost životu dítěte před svým. Vyčítat jim nedostatek vděku za zdravé dítě je skutečně absurdní.
A dovolte ještě šťouravou poznámku. Co když mé dítě není úplně zdravé? Pak můžu mít se sekcí „problém“?
Tohle by měly slyšet všechny císařovny:
- Vaše pocity jsou validní, i když jim někdo nerozumí.
- Je v pořádku cítit se zklamaná, cítit se okradená o porod.
- Je v pořádku cítit úlevu, že se o mne postarali lékaři a nebyla jsem vystavena divokému přírodnímu procesu.
- Je v pořádku litovat své volby, ať byla jakákoliv. A je v pořádku mít vztek na poskytovatele péče, když máte pocit (nebo informace), že bylo rozhodnutí uspěchané nebo rutinní.
- A je dokonce v pořádku mít vztek na dítě, přírodu nebo partnera, se kterým jste otěhotněla.
Emoce nejsou racionální ani logické. Rodí se z hloubky našich potřeb, obav, přání a minulých zkušeností. Můžeme mít protikladné pocity nebo cítit emoce, které jsou v rozporu s našimi vlastními myšlenkami, postoji a hodnotami. Proto je jednou z nejkrutějších výčitek, které novopečené matce můžete říct, věta: „Máš být ráda, že máš zdravé dítě!“ Ona truchlí kvůli „ukradenému“ porodu, protože to byla její očekávaná a přirozená cesta. Oplakává jizvu, co už navždy naruší celistvost jejího těla zevnitř i zvenku, protože i když se s velkou péčí a trochou štěstí zahojí a všechno bude fungovat normálně, to narušení tam prostě je. Má bolesti, protože je po velké břišní operaci a nemůže brát silné léky, má o sobě pochybnosti, bojí se o vztah s dítětem, o jeho zdrav… Všechno to podstoupila právě proto, aby její dítě bylo (co možná nejvíc) ZDRAVÉ.
Naše duše není černobílá. Můžu být vděčná za (přiměřeně) zdravé dítě, narozené jakýmkoliv způsobem, a zároveň truchlit nad průběhem, příčinami a důsledky porodu.
Mimochodem, pokud to tak máte a radost z miminka vám vymazala všechny pochyby, bolesti a ztráty, je to také v pořádku. Přeju vám to. A pokud se smutek a pochyby vyvalí o několik týdnů, měsíců nebo let později – i to je normální. Dokonce je to bohužel běžnější, než bychom si představovali.
Každá žena po traumatickém porodu (ať vaginálním, nebo sekcí) má svrchované právo na dlouhé léčení psychiky. I po letech terapie a „normálního“ běhu života nám mohou potlačené vzpomínky a nezhojené rány rozpárat duši s razancí, kterou nečekáme. Klára Svobodová ve svém blogu S pocklidem popisuje právě takovou zkušenost: „A najednou se všechno vrátilo. To, že někdo takhle brutálně zacházel s mým tělem, byť to bylo ve jménu záchrany dítěte. To, že jsem měla břicho rozřezaný křížem krážem, jako bych se rozhodla páchat seppuku. To, jak jsem se ho dlouho bála dotknout, protože jsem měla neodbytnej pocit, že snad ani není moje. Jizva je sice částečně překrytá tetováním na oslavu toho, co všechno jsme přežili. Je ale pořád dost patrná a svou tloušťkou a délkou dává poznat, že to tady nebylo vůbec dobrý.“
Taková intenzivní zkušenost nezmizí tím, že vložím magický šém. Dítě nefunguje jako záplata nebo zázračná „panacea“, která vše zahojí. Ani bychom neměli dítě takovým úkolem zatěžovat.
Neví, o co přišla a co způsobila dítěti
Na druhém konci duhy hnojůvky se nacházejí ženy, které jsou s porodem císařským řezem spokojené nebo alespoň vyrovnané. Některé invektivy, kterých se jim dostane, jsou výsledkem zvědavosti, komunikační neohrabanosti nebo výpadku empatie. V anketě magazínu Mamamia odpovídala stovka žen se zkušeností s císařským řezem; dostaly naloženo od tchyně, kamarádky, od vlastní porodní asistentky nebo i od přátel, jako třeba trojnásobná matka Donna. „Jedna kamarádka se mě zeptala, jestli mi není líto, že jsem nerodila. Podle mě jsou moje tři děti docela dobrým důkazem o tom, že jsem docela rodila,“ uvedla.
Dostáváte často nevyžádané rady na téma porodu nebo rodičovství?
U některých komentářů ani při vší snaze nemůžeme přijít na to, jak by mohly být myšleny v dobrém. Marně hledám omluvu pro lidi, kteří mají pocit, že je klid ženy po sekci potřeba zvrátit. „Zažila jsem ženu, jejíž kamarádka rodila císařem, co se šla iniciativně optat porodní asistentky, jaký má císař neblahý důsledky na dítě, aby to tý kamarádce mohla říct. Protože ona je s tím v pohodě!“ píše opět Klára Svobodová.
Ano, někdy je těžko pochopitelné, že je se situací žena v pohodě, a můžete mít podezření, že je to proto, že nezná všechny souvislosti. Možná máte pravdu. Je ale skutečně vaším úkolem jí v tom vykoupat nos?
Raději neradit
Sama na to narážím ve své praxi, kdy jako lektorka pracuji s nastávajícími a čerstvými rodiči. Řeším, jak edukovat o nebezpečí nadužívání císařského řezu, vyvracet mýty o lehkém a bezbolestném císaři nebo o naprosté bezpečnosti sekce, a přitom neubližovat ženám po císaři. Jak to udělat, abychom je netraumatizovaly, neposilovali pocity viny nebo abychom je přímo nevyvolávali. Jak zařídit, abychom je nešikanovali a neponižovali.
Domnívám se, že klíčové je uvědomit si, jaká je má role. A nikdy nedávat nevyžádané rady. Přistupovat k druhým lidem s respektem a předpokládat, že oni také přemýšlejí. Přiznat jim právo na chybu tak důsledně, že mají nejen právo ji udělat, ale i na to, aby je na ni nikdo neupozorňoval. Respektovat proces porodu znamená nejen to, že ostatní mají respektovat, co potřebuju já, ale že i já budu respektovat, že ostatní mohou chtít nebo potřebovat něco jiného.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
