Když vám zemře dítě před narozením, nemusí vám zůstat jen díra v srdci, říká Moje Heroine Klára Svobodová

MateřstvíMoje Heroine 2022RozhovorŽivot s hendikepem
Michaela Sladká
| 2. 6. 2022 | 8 komentářů | 17 547
Když vám zemře dítě před narozením, nemusí vám zůstat jen díra v srdci, říká Moje Heroine Klára Svobodová
Foto: Eliška Sky, Asistent fotografky: JaCobra, Artdirektor: Marek Cpin, Styling: Jan Pokorný, Make-up a vlasy: Natálie Host

Tím, jak vypadá, i co a jak říká, boří Klára Svobodová mnohá tabu. Neřeší to. Její první dcera Žofka zemřela před narozením, druhá Serafínka se narodila v 26. týdnu těhotenství, což mělo za následek skoro úplnou ztrátu sluchu. Po několika letech přišel ještě zdravý kluk Barnabáš. Příběh jejího mateřství je všechno, jen ne nuda. Píše o něm na svém blogu Spocklidem. Trojnásobná potetovaná a drzá máma je Moje Heroine tohoto měsíce.

Pro Žofii Klára napsala úspěšnou knihu Těhotnej Buddha. Se Serafínou se naučila znakový jazyk. A s Barnabášem se prý učí od znova vlastně úplně všechno. Sešly jsme se v momentě, kdy Rusko napadlo Ukrajinu a Prahu zasypal sníh. Klára říkala, že stresem nemůže jíst a že jen těžko hledá motivaci, proč psát, blogovat nebo natáčet videa. Klára je ženou z obálky nového čísla magazínu Heroine

Ve vašich textech lidé často hledají posílení, inspiraci, energii. To má podle mě momentálně velkou cenu.

O víkendu jsem chtěla psát článek o tom, jak je těžké si při práci se sluchově postiženým dítětem udržet motivaci. Děláme logopedii, sluchová cvičení, spoustu věcí. Říká se, že stačí jednadvacet dní, aby si člověk vytvořil nějaký návyk. Pak to prý jede samo. A já po pěti letech, co s Fínkou tahle cvičení dělám, začínám mít pocit, že už to nedám. Ztrácí se mi motivace, je těžké najít si v tom nějaký světlý bod, protože ji to nebaví a mě taky ne. Chtěla jsem o tomhle psát, ale všechno mi to přestalo dávat smysl, protože přišla válka. A pak mi pomohlo vypsat se ze svých pocitů obyčejného člověka. Napsat věci tak, jak jsou. Nehrát si na to, že si teď budeme držet vnitřní klid a mír, ale napsat zprávu o tom, že já jsem z toho v řiti. A ono to spoustě lidí pomohlo.

Pomohlo mi to zjistit, že nejsem jediný magor, který vyšiluje. Říct věci tak, jak jsou, pomáhá vždycky.

Já jsem to četla. Nefunguje to pak na obě strany? Vy uklidníte čtenáře a oni svojí zpětnou vazbou zase pomůžou vám?

Funguje. Pomohlo mi zjistit, že nejsem jediný magor, který vyšiluje. Říct věci tak, jak jsou, pomáhá vždycky. Dostala jsem obrázek, na kterém člověk utíká před medvědem a vyšiluje: „Honí mě medvěd, honí mě medvěd!“ Zpoza rohu vykoukne nějaká slečna a ptá se: „Už jsi zkusil jógu?“ To je podle mě ono. Někdo si určitě dokáže zachovat vnitřní mír, ale myslím, že bychom to, že nejsme v pohodě, neměli potlačovat.

Nemám v nejbližším okolí nikoho s hendikepem, tak někdy nedokážu o jeho důsledcích dostatečně široce přemýšlet. Na to vy jako máma holčičky s těžkým sluchovým postižením narážíte asi docela často.

Už ne tolik, ale je toho pořád spousta. Chodily jsme s Fínkou na plavání, před kterým se sundávají všechny kompenzační pomůcky, takže neslyšela vůbec nic. Instruktorka jí chtěla něco říct, tak jsem upozornila, že neslyší. A ta paní začala na Fínu křičet, což bylo samozřejmě k ničemu. Takže je to někdy vtipný, někdy taky vůbec. Ale nedivím se tomu. Když nemáte s určitým typem postižení zkušenost, všechno nedomyslíte, i když máte zájem a vůli. Ale právě proto si myslím, že je důležité, aby se o hendikepech a tabu mluvilo. Aby o nich mluvili ti, kteří s nimi mají zkušenost a vědí, co pomáhá.

Foto: Eliška Sky

Foto: Eliška Sky, asistent fotografky: JaCobra, art director: Marek Cpin, styling: Jan Pokorný, make-up a vlasy: Natálie Host / Schwarzkopf Professional, produkce: Linda Majerová, šaty, Patrizia Pepe, Answear.cz

Když jsem se probírala vaším životem a všemi peripetiemi, došlo mi, že se nikdy nedoptám na všechno. Nechci sama rozhodovat o tom, o kterém příběhu by mělo být slyšet nejvíc. Máte tři naprosto různé mateřské zkušenosti, dramatické a bolestné. Máte pověst bořitelky různých tabu, ale ani nevím, jestli o ni stojíte. Je tu váš vzhled. Jste máma neslyšícího dítěte. Co byste vybrala jako nejdůležitější vy?

Už jen být máma stačí.

Ano. A vy jste potetovaná máma s barevnými vlasy.

Hodně lidí mi říká, že jim to moc pomáhá. Snažím se vyvrátit, že potetovaný rodič je nezodpovědný rodič. To je kravina. Staří pankáči, kteří mají děti, si díky mně nepřipadají tak divní. I když si jejich okolí myslí, že svoje rodičovství absolutně nezvládají. Já si ale nepřijdu jako nějaký bořitel mýtů. Jen do světa přináším zprávu o tom, jak to je. A jestli tím zbořím nějaký mýtus, tak super.

V momentě, kdy žena řeší cokoli se svojí sexualitou, s rodičovstvím, ať už potenciálním, nebo aktuálním, je to ve společnosti tabu samo o sobě. Když řešíme, jestli vůbec mít děti. Když formulujeme, že je mít nechceme, protože je to pro nás lepší. Společnost s tím neumí pracovat. Když žena děti má a je s nimi doma, je to vyžírka, která bere od státu. Přitom pěstuje budoucí generaci a to je podle mě top poslání. Vedle nejvyšších manažerů, kteří si myslí, že dělají lepší svět, ho reálně buduje spíš žena, která vychová novou generaci lidí, kteří dokážou respektovat svoje okolí.

Kdo je Klára Svobodová?

Foto: Klára Svobodová

Narodila se v roce 1989. Vystudovala VŠE a vyučila se uměleckou řezbářkou a truhlářkou. První dcera Žofka zemřela kvůlu Klářině preeklampsii před narozením, druhá dcera Serafínka se narodila v 26. týdnu těhotenství, což mělo za následek skoro úplnou ztrátu sluchu. Pro Žofii Klára napsala úspěšnou knihu Těhotnej Buddha, která vyšla loni. Se Serafínou se naučila znakový jazyk. Její další kniha má pracovní název Kojící Spock a vyjde letos.

A někdy se žena rozhodne, že děti nebude mít vůbec.

Tak je to úplně creepy situace, kterou lidi moc nechápou. Asi je pro někoho těžké pochopit, že poslání ženy není rození dětí, že je to něco úplně jiného. Možná to vypadá, že si žena neváží své možnosti darovat život. Já si přitom myslím, že rozhodnutí nemít dítě je výsledek úžasné sebereflexe. Není lehké zjistit, že tohle není moje cesta. A může to vyřešit spoustu bolesti, která by tam na ni někde čekala, kdyby se pro mateřství rozhodla. Já svoje děti miluju a jsem moc ráda, že je mám. Ale stejně mi v hlavě občas blikne otázka, proč jsem se rozhodla je mít, když je to tolik náročný. Někdy mám pocit, že to dělám fakt blbě. A vím, že to samé se stává mému muži.

A pak žena, která pracuje, zase není dostatečně dobrá matka, je to kariéristka. Cokoli žena udělá, je špatně. Přitom jediné relevantní měřítko pro každou z nás je to, jak to my samy cítíme a co a jak si kolem sebe chceme vybudovat. Co na to říká okolí, je jedno. Je tu obrovské pole pro nás ženy se v tomhle podpořit navzájem. Že já to mám takhle, neznamená, že jedině tak je to v pořádku. Spousta jiných cest je v pořádku taky.

Když mluvíte o svém příběhu nebo svojí cestě, je v ní teď všechno tak, jak byste si přála?

Mohlo by tam být trochu víc harmonie. Žijeme hrozně zběsile a asi to ani jinak neumíme. Dokážu si představit, že bych měla víc času sama na sebe. To, že chci pracovat, dělat věci, které mě baví, a trávit kvalitní čas s dětmi, má někdy důsledek, že se třeba zapomenu najíst. Tohle by se dalo ještě doladit. Ale jsem spokojená. Když pracuju a nejsem s dětmi, snažím se nevyčítat si to. Protože tohle se prostě nedá dokonale naplánovat. Jestli někdo žije přesně podle svých představ, tak ho moc obdivuju.

Nejsem si jistá, jestli někdo takový existuje.

Ale to je stejné jako ten koncept ideálního mateřství. To je taky chiméra, která tady létá, které nemůže být dosaženo, ale stejně se o to všichni snažíme. Přitom je to jen strašák, kterého si tam samy stavíme. Ideální matka. Jediná cesta podle mě je přijmout situaci, jaká je, a v rámci ní si snažit užívat to, co zrovna mám.

Přijďte na konferenci Svět podle Heroine

Zdroj: Heroine

Konference Svět podle Heroine je setkáním odvážných osobností, které mění svět a lidi kolem sebe k lepšímu. Přijďte se inspirovat, diskutovat o tématech, která se dotýkají každého z nás, ale i pobavit. Pojďme společně hledat cestu ke změně. Svět podle Heroine je fér.

Konference se koná 17. 10. 2022 od 15 hodin v pražském prostoru Jatka78.

Podívejte se na program a kupte si vstupenku za zvýhodněnou cenu.

Já jsem zapomněla dát synovi do školky rukavice. Chodím po zasněžené Praze a představuju si ho s těmi holými ručičkami. Hodně jsem se za to odsoudila, jak se mi taková věc vůbec může stát.

To je asi problém nás všech. Máme na sebe obří nároky. Moje kamarádka pracuje v tatérském salonu. Tatérky tam pracují a muži jsou doma s dětmi. A jsou schopni za nimi do práce ty děti přivést v pyžamu a holinách, bez bundy, a jsou s tím naprosto v pohodě a děti samozřejmě taky. Ale kdyby se tohle podařilo nám, tak bychom se za to zmrskaly. V takovém sevření vlastních nároků a představy společnosti o mateřství je někdy hodně složité existovat.

Já mám tři děti a příchod každého z nich mě hodně změnil. Uhnul novým směrem. Je to něco, co se vám stalo taky?

Vlastně jo. Každé dítě mi odkrylo nějakou moji součást, o které jsem předtím nevěděla. Vždycky jsem byla v jakémsi bojovnickém módu. Že si všechno odpracuju, vybojuju, zařídím. Příchod i odchod Žofky byl pro mě jedno velké přijetí toho, že ne všechno vybojuju a ne všechno ovlivním. A že existuje situace, která bude vždycky špatně, a já si nijak nepomůžu. Že když mám mrtvou holčičku, tak ji zpátky nepřivedu a můžu se klidně na hlavu stavět. Že možná to úplně nejlepší je nedělat nic a snažit se přežít další den. Serafínka mě pak hodně vrátila k poznání, že přestože je spousta věcí, které nezměním, něco přece zmůžu. Vrátila mě zpátky na válečnickou cestu. A příchod Barnabáška byl jeden velký respekt ke všemu. K životu a k tomu, že to nemusí být vždycky tak, jak je to zdánlivě dané. Moje děti jsou moji velcí učitelé.

Říkáte, že jste byla odjakživa nastavená na boj. Co za tím je?

Moje potřeby byly odjakživa moje odpovědnost. Na jednom předporodním kurzu jsme stavěly konstelaci, jak mohl vypadat náš vlastní porod, a mně vycházelo, že tam moje máma nějak nefungovala. A ona mi to pak potvrdila, že když jsem se narodila, odvezli mě jinam, protože tam, kde ležela ona, nebylo místo. Že jsme nebyly spolu. Máma mi říkala, že z toho měla strašné výčitky. Já mám odjakživa silný vztah sama se sebou, důvěřuju si. A co se teď hodně učím, je péče o sebe. To je moje velké téma.

Jak se vypořádat s hejty a překážkami? Kniha Ženy v zenu a jejich tipy pro každý den.

ženy v politiceFoto: Minty Fox

Jak se žije českým ženám v našem veřejném prostoru? Jakým překážkám čelí a co radí ostatním? Knížka Ženy v zenu, která vychází v nakladatelství Minty Fox s krásnými ilustracemi od Dany Lédl, ukazuje, s jakými nálepkami a komentáři se v naší společnosti setkávají ženy napříč profesemi. A hlavně přináší jejich životní zkušenosti a rady, jak se z toho nezbláznit a třeba z toho všeho nakonec i těžit. Každý příběh je jiný stejně jako jeho nositelka. Jaké zkušenosti a rady rezonují právě s vámi?

Kniha s prostorem na zaznamenání vlastních poznámek a zážitků se vejde do každé kabelky.

Když vám umřela Žofka, zvládli jste to s jejím tátou sami?

Sami. Nevěděla jsem o podpůrných skupinách, a když jsem do nich později na základě mojí knížky přišla, zjistila jsem, že bych to sdílení v té době stejně nezvládla. Vím, že to spoustě lidem pomáhá, protože jako rodiče mrtvého dítěte jste prostě divný. Nikam nespadáte, je to hrozně zvláštní situace. Já se v té době potřebovala soustředit sama na sebe. Hodně jsem psala. Psala jsem Žofce dopisy. Jak moc ji mám ráda a že mě mrzí, že jsem si ji nemohla pochovat. A léčivě zafungovala naše rodina. Já měla vždycky pocit, že nemám svojí mámě ztěžovat život. Když Žofka odešla, máma mě vzala do galanterie a nakoupila mi látky. A já začala šít. Dovolila jsem svojí mámě, aby mi byla mámou. Nevím, jestli by cokoli jiného dokázalo tohle způsobit. A takhle se to postupně vyléčilo. Pro celý náš rodinný systém je veliké plus, že se tohle stalo.

Foto: Eliška Sky

Foto: Eliška Sky, asistent fotografky: JaCobra, art director: Marek Cpin, styling: Jan Pokorný, make-up a vlasy: Natálie Host / Schwarzkopf Professional, produkce: Linda Majerová, tričko a kalhoty, Patrizia Pepe, Answear.cz, sandály, Pinko, Answear.cz

To mi zní jako velké štěstí. Spousta rodin, mám na mysli těch širších, nedokáže smrt dítěte zpracovat a vlastně je to poškodí.

Žofka musela odejít, abych já mohla přežít. Ta situace nestála tak, že se rozhodovalo, kdo by se dal zachránit. A já to, že jsem pořád tady, vždycky brala jako její oběť vůči mně. Kdybych se na to vykašlala a rozhodla se, že dál nepůjdu, tu její oběť bych pošlapala. A to jsem nechtěla dovolit nikomu jinému, ani sobě. Dala mi druhou šanci a to, co s tím životem udělám, je dar pro moji dceru. Ale to jsem samozřejmě necítila na začátku. Pořád jsem si říkala proč já, proč se mi tohle děje. Ale necítím zničující bolest, se kterou bych se nedokázala smířit. Cítím obrovskou lásku ke své dceři a ke svému muži. Nemusí zůstat díra v srdci, se kterou nevíme, co si počít.

Vaše knížka i blog lidem pomáhají. Máte někoho takového vy? Někoho, k jehož textům si chodíte pro pochopení nebo inspiraci?

Čtu hlavně sci-fi a fantasy, takže převážně světy, které jsou unreal. I když…

Já jsem si všimla, že někdy citujete Terryho Pratchetta. To je pro mě spisovatel, který i ve fantasy žánru umí svět vykreslit naopak maximálně reálně.

K němu jsem si chodila pro inspiraci vždycky. Jeho věci jsou hodně opravdové a hodně lidské. Já čtu sci-fi a fantasy ráda proto, že tam jsou silné ženské hrdinky. Vždycky byly. Prostě dostaly meč a mohly se hned postavit po bok mužům, aniž by přišly o svoji ženskost. V Česku mě hodně inspiruje Terka Dočkalová, líbí se mi na ní spojení feminismu a humoru. Představa feminismu jsou ženské s šátkem na barikádách, ale tak to přece není. I obrovská věc může být podaná s humorem. Pak sleduju na Instagramu Stevie Dagg z Anglie. Je to potetovaná příznivkyně různých body modifikací, má rozpůlený jazyk. Je to sluníčko, strašně pozitivní člověk. Teď čeká miminko. Tak jsem jí psala, že bude skvělá máma. Mít mámu s hadím jazykem, to bude jednou hodně hustý. Je pro mě kotvou, že můžu vypadat, jak chci.

Nové číslo časopisu Heroine

Foto: Eliška Sky, Heroine

Více o naší cover star Kláře Svobodové si přečtěte v novém čísle časopisu Heroine

Najdete v něm i rozhovor s válečnou reportérkou Petrou Procházkovou.

V rubrice Hlas Heroine řešíme, proč po nás gynekologové chtějí poplatky za registraci, i když je to nezákonné, proč by o ženském těle měli rozhodovat politici nebo jak vychovávat děti v souladu s feministickými ideály.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • KLÁRA SVOBODOVÁ ALIAS PANÍ SPOCKOVÁ
    Předčasný porod, císařský řez, smrt dítěte, život s postižením. To všechno prožila Klára Svobodová – naše coverstar. Na svém blogu Spocklidem popisuje svůj život bez pozlátka. A tak jsme ji pro Heroine nafotili celou ve zlatě, zářící a svítící jako skutečnou hvězdu. Přesně tou totiž Klára podle nás je. Matka bojovnice, která se nevzdává. Z minusů dělá plusy a z hendikepů superschopnosti. Odkrývá tabu a ukazuje odvrácenou stranu mateřství. Inspiruje a dodává sílu. Mění svět kolem sebe. Je to Moje Heroine. Nahlédněte do jejího vesmíru.
  • CHTĚJÍ VIDĚT HVĚZDY A CÍTIT VÍTR
    Pít vodu ze studánky a bydlet ekologicky. Být svobodní. Naše příloha Sustainable tentokrát popisuje alternativní možnosti bydlení. Jaké to je žít v jurtě, domku na kolečkách anebo ve „slamáku“? Příběhy lidí, kteří se rozhodli žít jinak, blíž přírodě i sami sobě.
  • HLAS HEROINE
    Proč po nás gynekologové chtějí poplatky za registraci, i když je to nezákonné, a hlavně proč se je bojíme odmítnout? Proč by o ženském těle měli rozhodovat politici, když v případě mužských těl nikdo podobné nápady nemá? V naší názorové rubrice se dočtete i o tom, jak vychovávat děti v souladu s feministickými ideály a jak ochránit jejich (i naše) duševní zdraví v době, kdy covid vystřídala válka na Ukrajině. Ale nebojte, přinášíme i pozitivní zprávy!
  • VÁLEČNÁ REPORTÉRKA PETRA PROCHÁZKOVÁ
    Petra Procházková momentálně reportuje z války na Ukrajině. Mluvili jsme s ní ještě před odjezdem o tom, co zažívají ženy ve válkách, jaká je etika válečného zpravodajství i jak ve vyhrocených situacích zvládá své emoce. Dostalo se ale i na dilemata, která s sebou nese její vlastní mateřství. A jak se vlastně stalo, že psala diplomku o Čtyřlístku? Petra Procházková je Moje Heroine.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 8 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Veronika | 4. 6. 2022 21:15

Já jsem o dítě přišla a dokázala jsem se z toho dostat, aniž by mi hráblo. A znám takových žen několik.

+3
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Vagina Quest | 2. 6. 2022 9:28

Každé ženě, která přijde o dítě hrábne, tak snad to moc neodnesou její děti. :/

-6
Reagovat