A v bolestech roditi budeš… Čemu vlastně říkáme dobrý porod?

Milena Jeřábková | 22. 4. 2021
| 53 komentářů | Jak (se) rodíme | 40 281
A v bolestech roditi budeš… Čemu vlastně říkáme dobrý porod?
Foto: Shutterstock

Většinou se o porodech mluví v čistě ženské společnosti. Když se otevře hluboká, instinktivní potřeba sdílet. Porod je jedním z fyzicky i psychicky nejintenzivnějších zážitků v životě většiny žen. A protože je naše společnost zaměřená na výkon, chceme vědět, jestli jsme v něm uspěly. Jenže co to znamená mít dobrý porod?

Porod má všechny rysy iniciačního rituálu. A i když to vezmeme zcela přízemně, je rozhodně velmi konkrétním mezníkem mezi dvěma velice odlišnými životními kapitolami. Vyprávění o porodu pohání snaha tomu, co jsme prožily, porozumět a získat referenční rámec. To, co jsem zažila, čím jsem prošla, co se mi dělo: Je to normální? Většinou nemáme předem jasné, co je dobrý porod. Porovnáváme se s ostatními ženami a posuzujeme své porodní zážitky. Jenže mezi slepými je jednooký králem, a tak se může stát, že se budeme snažit dostát umělým, nerealistickým nebo dokonce nebezpečným ideálům. Nebo naopak, že budeme problémy podceňovat. A bagatelizace neléčí.

Ty aktivnější, zvědavější (nebo možná nejistější) z nás se snaží zjistit, do čeho jdou. Chodí na předporodní kurzy a čtou (více či méně) chytré knihy. Pokud jsme měly štěstí a dost času, získáme kromě informací a praktických rad, které většinou velice zrelativizují vyznění porodních historek a rad příbuzných, také pocit klidu a jistoty. Pokud příliš štěstí s výběrem zdroje informací nemáme, získáme jen další příspěvek do hromady vzájemně si protiřečících informací. A jako bonus úplně nová kritéria, určující, co je „dobrý porod“.

Konec dobrý, všechno dobré?

Diskuze v běžných médiích pod články, které jsou i jen lehce kritické ke stavu českého porodnictví, téměř vždy obsahují refrén: „Má být ráda, že má zdravé dítě!“ Jako by výsledek „zdravé dítě“ ospravedlňoval cokoliv: zbytečné zákroky způsobené obavami, aby se něco nezanedbalo, násilí, úkony provedené bez souhlasu ženy nebo obyčejné ponížení. Zdravé miminko samozřejmě je naším cílem a přáním, ale opravdu to stačí? Svatý grál v zavinovačce všechno špatné zruší? Vždyť i většina mýtických rodinných porodních hororů končí uklidňujícím prohlášením, že když dostane žena po porodu do náručí „ten uzlíček“, na všechnu bolest zapomene.

Žena, která chce rozhodovat o svém těle během porodu, je často obviňovaná, že se narcistně zaměřuje jen na sebe a že klade své zájmy nad zájmy dítěte. V kořenech obecného přesvědčení je totiž postoj – dobrá matka u porodu všechno přetrpí a pak na to šťastně zapomene. Utrpení ženy je zcela irelevantní, protože se mu stejně nedá vyhnout a je „správné“. Jediné, na čem záleží, je zdravé dítě.

Řada žen své původně pozitivní hodnocení porodu během několika měsíců přehodnotí. Úleva ze zdárného konce vyprchá a začne si uvědomovat nepříjemné zážitky silněji.

Opravdu síla mateřské lásky smete vlnou poporodních hormonů všechno špatné? Výzkumy naznačují, že je to spíše naopak. Traumatizující porod může být významným faktorem, proč má žena problém přijmout mateřskou roli a cítit se jako schopná a kompetentní matka. A také je zajímavé, že řada žen své původně pozitivní hodnocení porodu během několika měsíců přehodnotí. Úleva ze zdárného konce vyprchá a začne si uvědomovat nepříjemné zážitky silněji. (Výborným a komplexním zdrojem informací a také rozcestníkem k desítkám publikací a výzkumům na téma vztahu prožívání porodu a následného rodičovského chování je dizertační práce Elišky Kodyšové Vliv sociálně psychologických faktorů porodního zážitku na ranou rodičovskou self-efficacy prvorodiček.)

Navíc mnoho výzkumů ukazuje, že komfort matky během porodu napomáhá jeho zdárnému průběhu a mnoho intervencí nepřináší významné výhody. Například větší množství ultrazvukových vyšetření a monitorování miminka (které představuje značné snížení mobility rodící ženy a zvýšení jejího diskomfortu) nepřineslo lepší výsledky u dětí, ale jen větší množství císařských řezů. Jinými slovy, že pár miminkům jsme pomohli, ale přibližně stejnému množství dětí jsme zdravotní stav zhoršili.

Na tom, jak se rodíme, záleží

Není důležité jen to, v jakém nás průběh porodu zanechá aktuálním zdravotním stavu a jaké má dlouhodobé fyzické důsledky. Je zřejmé, že např. žena po velké břišní operaci (jakým je císařský řez) bude mít potíže postarat se o miminko, starší děti a domácnost. Důležité je i to, jak porod prožijeme, jaké stopy nechá na našem psychickém stavu, protože právě to má vliv na vznikající vztah mezi mámou a dítětem a na stabilitu celé nové rodiny.

Takže zdravé dítě je „podmínka nutná, nikoli však dostačující“? Ani to zdaleka neplatí. To, že se narodí postižené nebo ne úplně zdravé miminko, přece neznamená, že porod nebyl dobrý. Nesnižuje nijak hodnotu či kvalitu ženy, ani její schopnost milovat a být dobrou matkou. I porod ne-zdravého miminka může být dobrý a může být tím posilujícím zážitkem, jakým má potenciál být.

Předporodní příprava není nějaký moderní výmysl. Když se naše společnost začala před zhruba sto lety intenzivně měnit a rodiny se začaly zmenšovat a izolovat, přestaly mít mladé dívky možnost pozorovat těhotenství, porody a péči o děti. Po několika desetiletích se přišlo na to, že je potřeba tuto novou informační a praktickou mezeru zaplnit. Už výzkumy z padesátých let minulého století potvrdily, že informované a připravené ženy rodí lépe. Například známý psychoanalytik Donald Winnicott na příklad v knize Babies And Their Mothers zdůrazňoval potřebu kontinuální předporodní a porodní péče, díky které by měly ženy možnost personál poznat a oprávněně mu důvěřovat.

Začali jsme znovu důvěřovat přírodě v nás a vědecky potvrzovat, jak složitý a jemně vybalancovaný přirozený porodní proces je.

Sedmdesátá léta přinesla do předporodní přípravy díky feministickým myšlenkám nové podněty. Začali jsme klást důraz na svébytnost a aktivitu rodící ženy. Začali jsme znovu důvěřovat přírodě v nás a vědecky potvrzovat, jak složitý a jemně vybalancovaný přirozený porodní proces je. A začali jsme se opět učit ho respektovat, podporovat ho a vytvářet mu podmínky – namísto toho, abychom ho kontrolovali a řídili.

Nové výzkumy přinášejí nové souvislosti, potvrzují přirozené procesy. Ale pokrokoví porodníci, psychologové, porodní asistentky a aktivistky bohužel trochu předběhli medicínu s její potřebou mít vše pod kontrolou a se zásadním postojem nedůvěry v chybující těla. Přístroj, který dělá ping! jako v té klasické scénce Monty Python, je v kontextu nemocnice pochopitelnější než síla obyčejného projevu lidskosti a respektu. To se měří mnohem hůř. A i když to změříme, část odborné obce má k výsledkům zásadní nedůvěru. 

Televizní porod, instagramová rodina

V naší společnosti převládá zcela zkreslený obraz porodu. Až do toho vlastního nemáme prakticky žádné relevantní zkušenosti, ale zato nereálných představ nasbíráme za život spoustu. Porody ve filmech (což je bohužel nejčastější zdroj představ o porodu) jsou prakticky vždycky spektakulární dramatické události plné spěchu, křiku a zcela zneschopněné rodící ženy. V novinách nebo televizi ve vzrušujících zprávách o porodech na silnici či nádraží nikdy nerodí žena, ale otec, náhodný kolemjdoucí nebo alespoň záchranář. To vše nám ještě více podprahově upevňuje představu zcela pasivní role ženy. Náš jazyk nejen odráží, ale také formuje naše myšlení.

Na sociálních sítích ukazujeme pečlivě editované stránky svého života, upravené podle toho, jaký dojem a jaké reakce chceme vyvolat. Vytváříme specifický estetizovaný svět často diametrálně jiný, než v jakém žijeme. Racionálně je nám jasné, že ostatní dělají totéž, ale podvědomí pracuje a my se stejně srovnáváme. Jako lidé se prostě o rodičovství učíme nejprve a zásadně pozorováním a okukováním dalších členů kmene.

Obraz těhotenství, porodu a raného mateřství je na sociálních sítích zvlášť pokřivený. Vítání miminka představuje velmi často fotografie, která ukazuje nalíčenou tvář ženy v nadhledu, v jednorázové chirurgické čepici, ke které je tvářičkou přiložené pevně zabalené oblečené miminko. Z téhle parodie na bonding se stává vzor.

Vliv influencerek je často obrovský, a tak šíří své názory na mateřství, které vycházejí z předsudků, zlozvyků naší kultury a letáků sponzorů. Dobře je to vidět u umělého mléka, kde firmy obcházejí Mezinárodní kodex Světové zdravotnické organizace o marketingu náhrad mateřského mléka a pomocí instahvězd dělají plošnou intenzivní a neetickou reklamu. (Co je Kodex marketingu náhrad mateřského mléka, proč je potřeba a analýzu, jak to v Čechách a na Slovensku s jeho dodržováním vypadá, najdete například na stránkách Mamila nebo Unipa.)

Přesvědčení, že u porodu se má trpět, je v nás hluboce zakořeněné. Ale je tu i protiproud.

Pojetí porodu je součástí naší kulturní identity. I když se to posledních sto let mění, má v naší západní civilizaci stále ještě obrovský vliv na chápání porodu náboženství a přetrvávající patriarchální tendence v medicíně. Představa, že porodní bolesti jsou trestem za prvotní hřích a žena má u porodu trpět (dost plošný trest, pokud mohu říci) možná v ateistickém Česku působí přehnaně. 

A přesto podle většiny lidí „bolest k porodu prostě patří“, ženy na ni „po narození dítěte zapomenou“ a navíc „zvládly to všechny, zvládneš to i ty“. Všechna tato prohlášení v sobě mají část pravdy, ale také hodně velkou porci předsudků. Přesvědčení, že u porodu se má trpět, je v nás hluboce zakořeněné. Ale je tu i protiproud. Demokracie, emancipace a kulturní relativismus přináší jiné hodnoty a postoje. Pacientská práva, humanizace porodnictví a kontaktní výchova jsou jen některé z nich.

Přirozené je normální

Pozitivní pohled na porod je v naší kultuře zvlášť důležitý. Porod máme kulturně tak zanesený negativními předsudky, že pro mnoho lidí je těžké vůbec přijmout koncept porodu jako bezpečného, přirozeného procesu. Potřebujeme zdůrazňovat pozitivní pohled na porod a ústřední a aktivní roli ženy. Stává se ale, že se natolik zaměříme na to, co je u porodu přirozené a normální, natolik chceme vyvážit přehnané obavy a rodinné i společenské mýty, že zapomeneme, že porod je velkým přechodem, je situací, která přináší extrémně intenzivní zážitky. Stavíme na pozitivním pojetí tak moc, až vybudujeme vzdušný zámek. 

Jít k porodu s hrůzou může být pro ženy stejně těžké a traumatizující, jako když k němu jsou naopak s idealistickými představami. Ve své praxi jsme se setkala s ženami, které zažívaly hluboký smutek a pocit ztráty, protože jejich porod nebyl bezbolestný a euforický. Byly zaplavené obavami, že poškodily své miminko, protože jeho start do života nebyl „takový, jaký měl být“. A přitom si nevšimly, že měly hladký a přiměřeně rychlý porod bez poranění a že miminko je úplně v pořádku. Chyběla jim totiž osoba, která by je ve vhodnou chvíli podporovala, která by jim dala pocítit, že je vše v pořádku a probíhá, jak má, a vrátila je z hlavy do těla.

Smutné je, že ať porod vypadá jakkoliv, vždycky se po něm můžeme cítit špatně. Vždy tu bude ideál, který jsme nenaplnily, detail, který jsme opomenuly, něco, co jsme nevěděly a co bychom byly udělaly jinak…

Náš postoj k tomu, co se stalo, je velmi důležitý. Pocit dobrého porodu, pocit, že stojím pevně na svých nohách a jsem schopná, totiž nakonec celkem málo souvisí s tím, co se během porodu dělo. Souvisí ale velmi úzce s tím, JAK se to dělo. Pokud měla žena pocit, že je autonomní, že jsou respektované její potřeby, postoje a názory, pak mají všechny zákroky úplně jiný kontext. 

Dobrý porod tedy nakonec není ten, při kterém jsme měly všechno pod kontrolou, který byl bez bolesti, nebo ze kterého máme zdravé dítě. Dobrý porod je takový, ze kterého odcházíme s pocitem, že jsme na cestě mateřství schopné a silné. A většinou k tomu potřebujeme málo – pocit bezpečí, respektu a někoho, komu důvěřujeme.

V emancipaci je pořeba udělat ještě jeden velký krok: Nechat porod v rukou žen. Přestat je podceňovat a přijmout konečně fakt, že jsou dostatečně rozumné a citlivé na to, aby mohly rozhodovat o svém vlastním těle. Ženy potřebují dostat důvěru, že dokáží zodpovědně zvážit rizika. Odměnou nám budou stabilnější rodiny a zdravější a spokojenější děti. Ostatně, relevantní data na to máme.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Ridina Ahmedová a její revoluce Rozhodla se postavit svým traumatům a na základě zážitků, které formovaly její život, natočila podcast Sádlo. „Vztah k jídlu a nadváha je moje životní výzva. Ale zasloužím si respekt. Nesu za sebe zodpovědnost, ale není mojí povinností vyhovovat vašim představám,“ říká v rozhovoru.
  • Od Plzáka k Ratajovi Kdy a proč vznikly první manželské poradny, kde působily vyhlášené terapeutické komunity, kdo předepisoval sexuální terapie, v čem spočívala psychogymnastika? Přijměte pozvání na napínavou exkurzi po klíčových okamžicích československé párové terapie.
  • Všechno, co jste chtěli vědět o menopauze Poslední tabu musí padnout. Za menopauzu se nemáme stydět, je potřeba o ní mluvit. Ptát se na ni svých matek, vysvětlovat ji mužům, informovat o ní zaměstnavatele. Je to normální. Tedy zatím není, ale mělo by být.
  • Kroje patří na ulici Z krojových doplňků je trend, kterému propadají i ti, kdo nemají s folklorem nic společného. Živůtky, zástěry, kordulky, vyšívané kožíšky a čižmy nosí v kombinaci s koženými bundami, bavlněnými tričky a džíny. „Krojové prvky opustily truhly a půdy a zamířily do světa,“ píše Petra Tajovský Pospěchová v článku k nečekané módní story v Heroine.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 53 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Olga | 22. 4. 2021 7:06

Děkuji za velmi pravdivý a objektivní, neštvavý článek. Mohu potvrdit z vlastních porodních zkušeností, že je v něm velká pravda. Některé pasáže dokonce hodlám přečíst svým žákům ve výchově ke zdraví.

+57
Reagovat