Co jsi to za matku! Mother-shaming tu byl s námi odjakživa
Každá žena se musí určitým způsobem vyrovnat s rolí matky. Ať má děti své, nevlastní nebo vůbec žádné, bude konfrontována s kritikou a hodnocením, jaká je či není matka.
Někdy to vypadá, že právo kritizovat má snad každý. Rodiče, sousedé, lékaři, cizí lidé v tramvaji, lifestylové magazíny, sociální média... A k tomu se ještě přidává neodbytný hlas ve vlastní hlavě. Kritizují ti, kteří někdy nějaké dítě měli, i ti kteří ne. Staří, mladí, a dokonce i to malé mimino vaši péči reklamuje. Všichni mají názor a jsou přesvědčení, že ho potřebujete slyšet.
Jako matka se kritice prostě nevyhnete. Její intenzita přitom může být různá. Od pozdvižení obočí, nevyžádaných „dobrých rad“ a poučných poznámek starší generace i dnešních matek o tom, jak jejich Jeníček hezky papal svíčkovou už ve třech měsících a v libovolném věku spinkal celou noc i den, přes důrazné doporučení konzultace s odborníkem až po ostouzení či regulérní šikanu.
Každá matka přitom čelí denně celé řadě rozhodnutí a voleb, které potenciálně ovlivní děti na celý život. Dělá to poprvé (a to i když má dětí víc, s každým dítětem je mnoho věcí poprvé) a manuál k dítěti stvořitel nepřibalil. A do toho na ni prší dobře míněné rady, nevyžádané komentáře a osobní invektivy, které už tak obtížnou situaci ještě zhorší. Proč to ale lidé vlastně dělají? Proč se nás to tak dotýká? A jak je se dá ustát vlastní nejistota tváří v tvář vnější i vnitřní kritice?
Co je mum-shaming
Matky byly centrem kritiky a vysokých nároků vždycky. Na tom není nic nového. Nová je anonymita sociálních sítí, kde vám kdekdo napíše věci, které by vám do očí nikdy neřekl. Nová je míra, ve které nám sociální sítě nahrazují sociální kontakty. A nová je také bezohlednost, intenzita a nepodloženost odsuzujících komentářů. Sociální sítě jsou pro nevyžádanou, nekonstruktivní a intenzivní kritiku dokonalým prostředím. Tak živným, že znevažující, kritické a odsuzující chování vůči matkám dostalo své vlastní označení: mother-shaming.
Děti jsou cenné a vzácné. Ztráta rodiče znamená pro malé dítě přímé ohrožení na životě. A tak nás příroda vybavila instinkty, které mají zajistit, že nás trápí křik nejen vlastního, ale i cizího dítěte.
Podle dotazníku, který v roce 2017 v USA vyplnilo 1000 matek s minimálně jedním dítětem ve věku do pěti let, považuje 82 % respondentek mother-shaming za problém. 70 % je toho názoru, že se situace zhoršuje. 80 % matek uvedlo, že bylo v situaci, kdy je kritizoval někdo, koho znají. A dokonce 60 % připustilo, že se někdy samy mum-shamingu dopustily. Ve skutečnosti ale bude to poslední číslo zřejmě mnohem vyšší, nevyžádanou radu totiž někdy zkusila nabídnout naprostá většina z nás.
Proč je ale mother-shaming tak rozšířený? Může mít takové chování nějaký skrytý účel a pozitivní význam, nebo je to čistá zlomyslnost? Lidské mládě vyžaduje enormní množství péče, než se stane samostatnou bytostí. Miminka se rodí velmi nezralá. Navíc jich nemůžeme porodit moc najednou a průměrně maximálně jednou za rok. Děti jsou cenné a vzácné. Ztráta rodiče znamená pro malé dítě přímé ohrožení na životě. A tak nás příroda vybavila několika instinkty, které mají zajistit, že nás trápí i křik nejen vlastního, ale i cizího dítěte, že nás dráždí a nutí zasáhnout.
Rodičem podle plánu
Jsou to kariéristky, které staví rodinu na vedlejší kolej. Mají strach o svoje pohodlí, věnují se nesmyslným věcem, zběsile cestují a studují. Přitom dávno ztratily ten nejzákladnější instinkt – touhu stát se matkou. Ženské tělo je k mateřství nejvíce nakloněné po dvacítce, v reálném světě ale svoje děti nosíme a rodíme stále blíž čtyřicítce. Jenže co když to není naší volbou? Co když důvodem je mnohem obtížnější meta – touha mít dítě s někým, s kým si rozumíme, koho milujeme a kdo naše dítě chce taky?
Výsledkem jednoho z těchto instinktů je také přesvědčení, že „Já bych to dělala líp.“ Zní to naprosto narcistně a dost často to není pravda, ale je to z evolučního hlediska velmi důležité. Právě tento postoj umožňuje inovaci, zvlášť v tradičních, názorově jednolitých společnostech. Bez něj bychom jen kopírovali způsoby péče ostatních rodičů a také bychom se báli převzít péči o opuštěné nebo osiřelé dítě. Nutí nás to kriticky pozorovat ostatní rodiče, hledat vlastní cestu a výjimečně také odhalit špatnou péči a zasáhnout.
Příroda nás vybavila silnou potřebou „být dobrý rodič“. Nejen, že chceme být dobří rodiče, my to potřebujeme. Leží to v jádru naší identity, kterou si postupně budujeme. Pokud čelíme tomu, že se někdo chová v podobné rodičovské situaci jinak než my, zpochybňuje to naši kompetentnost. Cítíme se nejistě a to je velmi nepříjemné. A právě jedním ze způsobů, jak obnovit rovnováhu, je zpochybnit toho druhého. Takže sice rozumově chápeme všechny informace a argumenty, ale stejně je odmítneme, jen abychom ochránily vlastní integritu.
Z druhého úhlu pohledu: s každým rozhodnutím, názorem nebo postojem, které se liší od mainstreamu (obecného, nebo třeba naší malinké specifické online komunity), narazíme. Budeme konfrontovány, poučovány, opravovány a někdy také zatracovány a ponižovány.
A je tu ještě jeden prvek, který vstupuje do hry o dokonalou či špatnou matku. Totiž že největší sebedůvěru a někdy až fanatické přesvědčení o správnosti svých názorů mají začátečníci. Čerství konvertité vyrážejí obracet na svou pravdu ubohé nevědomé a snaží se všechny zachránit. Jejich vnitřní nejistota vede k tomu, že kolem sebe zvlášť silně kopou. Naopak čím víc toho víme, tím víc vnímáme, jak je problém nebo téma komplexní, tím víc si uvědomujeme, co všechno ještě nevíme. A také tím spíš považujeme ostatní za kompetentní se sami rozhodovat. Výsledkem je lehce paradoxní stav, kdy ti nejméně schopní lidé se přeceňují a ti nejschopnější zase přeceňují ostatní. Výborně to popsali ve svém experimentu sociální psychologové Dunning a Kruger.
Máme to zapotřebí?
Většinu lidské historie žili lidé v malých provázaných skupinách, v tlupách nebo v kmenech. Na výchově dítěte se podílela celá vesnice. To, že se o dítě stará jedna osoba a je s ním sama doma, je úplná anomálie. Je to nepřirozené nejen pro dítě, ale i matku. Naše instinkty, kterými jsme vybaveni za účelem zachování rodu, si s tím nevědí rady. Nevidět celý den známé dospělé tváře je pro náš primitivní mozek jasným signálem ohrožení. „Vyhnali mě! Opustili!“ Ostrakizace byla vždy nejhorším trestem a vyhnání z kmene znamenalo téměř jistou smrt. Potřebujeme vidět přátelské nebo alespoň známé dospělé obličeje. A na ukonejšení instinktu, který v nás vyvolává pocity ohrožení, stačí i kontakt virtuální. Proto se tolik díváme na facebook, instagram nebo seriál. Sytí nás to a uklidňuje – hladiny pozitivních hormonů stoupají. Názorně to vysvětluje ve svém videu antropoložka, komička a šestinásobná matka Jen Fulwiler.
Otcové a dcery
Otec je bezesporu zásadní postavou našich životů. Existují různé teorie na to, jak moc muži vnímání světa svých dcer modelují i čím vším holčičky a později ženy v životě trpí, když otec lásku neprojevuje nebo v průběhu dětství z jejich života zmizí. Odchod otce sebere půdu pod nohama i ženě, která je už dávno dospělá.
Máme vrozenou snahu vytvářet soudržnou a stejnorodou tlupu. Je to nástroj, jak udržet kontinuitu společnosti. Hledáme podporu, sdílení a sebepotvrzení. A když v moderní době žijeme v atomizovaných rodinách, nacházíme svůj „kmen“ online.
Má to ale jisté mouchy. Ve své dizertační práci uvádí Mgr. Veronika Hanáčková řadu zahraničních výzkumů chování rodičů na sociálních sítích a dopadu na jejich prožívání rodičovství. Vyplývá z nich, že vyhledávání spřízněných duší na internetu a online sdílení má pozitivní vliv na pocit opory a přijetí (meta studie shrnující v roce 2014 výsledky 38 různých studií zaměřených na rodiče a online prostor). Na druhou stranu jiný výzkum z roku 2012 naznačuje, že čas strávený na Facebooku a množství sdílených informací souvisely u novopečených matek s vyšším vnímaným rodičovským stresem.
Na všechny kašlu! Nebo ne?
Naše online rodina je pro nás důležitá. Máme totiž tendenci věřit víc lidem, které známe, než anonymním odborným názorům. Bohužel si ale náš prehistorický mozek neuvědomuje, že „přátele“ na facebooku vlastně doopravdy neznáme. Vidíme jen určitý, více či méně redigovaný a stylizovaný, výřez z jejich životů. Jejich kredit je postavený jen na tom, že je vidíme často a máme u toho příjemné pocity. Naživo, v tlupě nebo ve vesnici by to jako kritéria hodnotného zdroje informací asi stačilo, přes síť online okének to nic nezaručuje. Přesto naše nevědomí bere jejich názory a postoje velmi vážně. Ale co tedy s tím? Jak přestat trápit sebe, nebo druhé?
Proti mum-shamingu můžeme bojovat tím, že se pokusíme zbavit perfekcionismu. Dokonalá péče prostě není možná. Je těžké přijmout své omyly a chyby a jejich důsledky, ale zrovna tak je těžké s porozuměním a soucitem přijímat chyby druhých. „Dokonalost“ je jen nesplnitelný cíl, který spolehlivě vede k jedinému: k pocitu selhání.
Kolik je otcovská?
Na dávku otcovské poporodní péče bude mít nárok otec dítěte, který o ně pečuje (případně osoba, která je převzala do péče nahrazující péči rodičů). Aby mu byla přiznána otcovská, musí si platit nemocenské pojištění.
Když si uvědomíme, jak moc si idealizujeme rodiny a děti a přeceňujeme vliv (a schopnosti) matek, začneme je vidět plasticky a v reálných barvách. Chyby, vady a omyly se objeví v novém kontextu. Ne jako něco, co ničí dokonalou neposkvrněnost nově zrozené bytosti, ale jako něco nevyhnutelného a lidského. A jak už sedmdesát let upozorňuje pediatr a psychoanalytik Donald Winnicott – jako něco přínosného. Protože: „Děti prospívají lépe, když matka, ve zvládnutelné míře, selhává.“ Snesitelná frustrace připravuje dítě na svět, který se netočí kolem něj, a také se učí zvládat negativní emoce. To, že jeho potřeby nejsou plně uspokojené, ho učí respektu k potřebám druhých, píše Winnicott ve své knize Dostatečně dobrá matka z roku 1953.
Není to obhajoba necitlivé nebo nedbalé péče, nebo dokonce zanedbávání. Je to úcta k síle a odolnosti našich dětí, které nemohou být tak křehké, aby potřebovaly naprosto dokonalou péči v nedokonalém světě. Respekt ke svým schopnostem a možnostem. Soucit s vlastními limity. A vědomí, že rodiče jsou taky jen lidi. Od toho už je jen krůček k laskavosti k sobě i druhým.
Pro inspiraci přikládáme písničku.
