Můžete mít všechno. Ženám se to tvrdí, je to lež. Falešná emancipace nerovnosti neřeší
Ženy můžou mít konečně cokoliv. Kariéru, rodiny, děti, kvalitní vztah. Skrze optiku „každý svého štěstí strůjce“ burcuje girlboss feminismus ženy k tomu, aby pořádně makaly. Stačí jen se víc snažit. Pak budou odměněny řádnou power pozicí. Proč nám ale girlboss feminismus lže? A na co zapomíná?
Poslední dobou se čím dál více ozývají názory, že ne všechny směry v rámci feminismu nahlížejí naši společnost dostatečně kritickým způsobem. Řada výtek je směřována například k liberálnímu feminismu a ke skutečnosti, že tento proud funguje v rámci existujících patriarchálních struktur, a nemůže tedy systém skutečně narovnat, protože z něj těží a je na něm závislý. Navíc opomíjí či přehlíží zásadní sociální otázky, jako je například intersekcionalismus, práva LGBTQ+ nebo vzájemná podmíněnost patriarchátu a kapitalismu. Součástí liberálního feminismu je také girlboss feminismus.
Proč to pořád není dost
Existuje hned několik důvodů, proč girlboss feminismus velkou měrou feministickým snahám škodí. První věc, nad kterou se musíme zamyslet, je, proč je tento proud tak populární (a popularizovaný). Americká podnikatelka Sophia Amoruso, která s daným konceptem přišla, jeho popularizací vydělala menší jmění a následně se termín stal hojně kapitalizovaným trendem – jako příklad uveďme trička s nápisem Girlboss nebo „We should all be feminists“ vyrobená vykořisťováním lidí (a planety) v nezápadních částech světa. Cílem je kapitalizovat současné feministické trendy bez ohledu na to, na co se snaží upozorňovat.
Girlboss feminismus v podstatě hlásá, že i ženy mohou být „boss“. Můžou být CEO a mít vlastní business a zastávat vysoké pozice, tedy v případě, že budou hodně pracovat. Celá tato myšlenka redukuje feministické snahy na apel, že když se budou ženy snažit a dostatečně se „rvát“, můžou prorazit pomyslný skleněný strop a s pomocí workoholismu a ostrých loktů si vydobýt právě onu pozici CEO, o níž údajně všechny sníme. Sama Amoruso uvádí svou knihu Girlboss slovy: „S girlboss se to má tak – není to jednoduché. Stojí spoustu dřiny se nahoru dostat, a jakmile tam jste, tak stojí ještě větší spoustu dřiny se tam udržet. Ale kdo se bojí tvrdě pracovat?“ Zkrátka, když budeš makat, bude to dobrý.
Problém je, že girlboss feminismus absolutně opomíjí nespravedlivé a diskriminační nastavení současných struktur naší společnosti. Opomíjí to, že ženy a muži v současném systému nezačínají na stejné startovní čáře – ženy jsou nejen vytlačeny kilometry za své mužské kolegy, ale ještě jsou nuceny běžet s obrovskou koulí na noze, zatímco na ně sledující házejí vajíčka. Metafory stranou, ženy nemají stejná práva, a především možnosti a příležitosti jako muži.
Od útlého věku jsme všichni na základě domnělých vlastností a schopností vychováváni k plnění jistých sociálních rolí, které dle společnosti muži a ženy zastávají. A ženy to v současném kapitalistickém systému staví do hrubé nevýhody. Ve svém osobním i pracovním životě se musejí vypořádávat s internalizovanou mizogynií, sexualizací a kapitalizací ženského těla, s kulturou, která umožňuje a normalizuje sexuální obtěžování a násilí, s ageismem i s hluboko zakořeněnými genderovými stereotypy. S tlaky na to, aby se staly matkami (a penalizací, pokud mateřství odmítnou), ale současně s tlaky na vlastní kariéru bez toho, že by jim to systém jakkoliv ulehčoval nebo že by například docházelo k přerozdělování domácích prací a péče o děti tak, aby nemusely po práci docházet na druhou směnu domů a nenesly plnou mentální zátěž. Čímž samozřejmě výčet zdaleka nekončí.
Kde jsou ti boybossové aneb maskulinní univerzalismus
Tohle sice není ten nejpalčivější problém, ale pojďme na chvíli, jen tak pro zábavu, reflektovat i samotný termín „girlboss“. Co nám vlastně říká? Základem je slovo „boss“, které v angličtině nemá gender. Může jít jak o ženu, tak o muže (pokud na chvíli přemýšlíme v těchto binárních kategoriích). Ale už fakt, že pro „ženu boss“ byla vymyšlena speciální kategorie, značí, že ženy se kvalitami a schopnostmi nerovnají mužským „bossům“. Symbolizuje to představu, že je nutné vymyslet pro ženy speciální kategorii, protože univerzální pojetí tohoto termínu je asociované s maskulinitou. Maskulinita se tudíž stává univerzální a cokoliv, co do této identitární formy nezapadá, je odvozeninou.
Současně je problematická také infantilizace žen, která je ve zmíněném termínu zakořeněná – dospělé ženy označujeme jako „girls“. To není žádný nový objev. Zvyk propojovat ženy s dětinskostí, iracionálností či naivitou se napříč dějinami objevuje repetitivně. Často bylo toto propojení zneužíváno jako argument, proč by ženy neměly být vzdělávány nebo chodit volit.
Musíme si však také uvědomit, že feminismus a feministické snahy se netýkají jen žen, které chtějí být prezidentkami, CEO nebo fungovat v jiných vrcholných pozicích. Feminismus nelze redukovat na problém reprezentace, to totiž absolutně opomíjí otázku třídy, která hraje ve feministickém myšlení nezastupitelnou roli. Feminismus se staví za znevýhodněné skupiny žen, matky samoživitelky, ženy, které systém nepodržel, ženy, jejichž aspirací prostě není založit si vlastní business, ale například vyloučit ze svého života menstruační chudobu, vydobýt si u soudu alespoň nějaké výživné, vypořádat se s každodenním sexismem a mizogynií. Feminismus myslí i na trans ženy a trans lidi obecně, staví se za komunitu LGTBQ+, jež stále nemá základní lidská práva, a co víc, upozorňuje na neustálý boj za tělesnou autonomii těl s dělohami.
Nerovný zápas
Girlboss feminismus současně tlačí na individualismus v tom nejproblematičtějším neokapitalistickém slova smyslu. Každý (a každá) je svého štěstí strůjce a všichni se můžeme vypracovat. Nezáleží na systému a společnosti, v níž žijeme, ale na nás. Bez ohledu na systémové nespravedlnosti a útlaky. Jenže ty nepopiratelně existují, ať si je kdo odmítá vidět, jak chce. Všichni pocházíme z odlišných sociálních prostředí, jsme socializovaní a definovaní strukturami, které nás buď zvýhodňují, nebo diskriminují. Prostě a jednoduše, není to rovný boj. A je škodlivé si nalhávat opak. Protože pak nevidíme sociální problémy, které tíží mnoho lidí na této planetě, a nejsme schopní (či ochotní) měnit systém tak, aby přicházel s řešeními či nápravou svých vlastních chyb.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
