Vražda dítěte podle skutečného příběhu: Film Saint Omer zkoumá, co znamená být migrantkou a matkou

Francouzská režisérka Alice Diop vyhledává ženy a muže, kteří nejsou moc vidět, ale zaslouží si být vyslyšeni. Přistupuje k nim trpělivě, s velkou citlivostí a snahou vymanit je ze zobecňujících kategorií, kam byli situováni společností. Režisérka dokumentů jako Ambulance nebo My nyní na základě stejných principů natočila svůj hraný debut Saint Omer. Film inspirovaný šokující skutečnou událostí byl oceněný na benátském festivalu Velkou cenou poroty. Osmého října jej uvede kino Edison Filmhub v rámci feministického cyklu Čtvrtá vlna Terezy Domínové.

Kayije Kagame jako Rama Foto: Se svolením Film Europe

V roce 2016 se Alice Diop vypravila do severofrancouzského městečka Saint Omer. Probíhal tam soudní proces s Fabienne Kabou. Žena senegalského původu byla obviněna z utopení své patnáctiměsíční dcery. Francouzská média měla jasno: Kabou zavraždila vlastní dítě a zaslouží si přísný trest. Jak se ovšem soudní proces vyvíjel, pravda byla stále rozmlženější. Případ Fabienne Kabou odhalil slepé skvrny systému, který je při výkonu spravedlnosti závislý na klasifikaci a jednoznačných verdiktech. Přistěhovalkyně a zároveň doktorandská studentka filozofie s vynikajícím mluveným projevem totiž do známých škatulek nezapadala.

Mohli bychom předpokládat, že Diop, jejíž rodiče rovněž pocházejí ze Senegalu, naváže na svou dokumentární průpravu a natočí věrnou rekonstrukci procesu, který sledovala z první řady. Taková charakteristika je ale neúplná. Ano, scénář čerpá ze soudních protokolů, kulisy soudní síně byly postaveny ve stejném městě, kde probíhal soud, a scény vznikaly v chronologickém pořádku. V centru soustředěně odvyprávěného filmu ale nestojí samotný zločin. Filmařku víc zajímá záhada mateřství a prožitek člověka, kterého veřejnost nebere jako právoplatného člena společnosti, a který tak není souzen jen za své činy, ale i původ.

V důvěrných rozhovorech Valérie své dceři přiznává, že ji práce v domácnosti nikdy nebavila a nestála o ni.
Foto: Jeden svět

Frustrující život matky. Tíhu mateřství zachytila režisérka v dokumentu o svých rodičích

Mateřství

Marginalizované hledisko ve filmu zastupují dvě postavy. Černošská akademička a spisovatelka Ramy, nastávající matka, představuje režisérčino alter ego. Své těhotenství někdy popírá, jindy v ní vyvolává úzkost. Bojí se budoucnosti. Nechce mít s dítětem stejně napjatý vztah, jako má s vlastní matkou. Její neklid je ještě umocněn činem Laurence Coly. Její příběh vychází právě z případu Fabienne Kabou. Ramy o ní chce napsat knihu, moderní převyprávění mýtu o Médeii, řecké kouzelnici, která zabila své dva syny. Proto vyráží sbírat podklady do města, kde probíhá soud.

Ještě před tím se seznamujeme se spisovatelčiným životem v Paříži, abychom lépe porozuměli její minulosti a tomu, proč v Laurence postupně začíná vidět sebe samu. Také později je děj prokládán flashbacky z Ramina dětství v podobě nekvalitních home video záběrů. Neostré vzpomínky zpřítomňují hrdinčin komplikovaný vztah k lidem, kteří ji stvořili a od nichž očekávala, že ji budou milovat. A nastolují jednu ze stěžejních otázek vyprávění: co znamená být dobrou matkou? A kdo o tom rozhoduje? Převážná část úsporného filmu se však odehrává v soudní budově.

Pokud Laurence na lavici obžalovaných zrovna nemluví, upřeně hledí do prázdna. Navzdory závažnosti svého zločinu málokdy ztrácí rozvahu. „Nevím, doufám, že mi soud dá odpověď,“ reaguje na otázku soudkyně, proč je její dcera mrtvá. Zůstává neproniknutelnou figurou. Reakce, které její projev vyvolává v ostatních, ať v soudní síni, nebo mimo ni, jsou ovšem velice výmluvné. Například redaktor, se kterým Rama telefonuje, vyjadřuje údiv nad tím, jak kultivovaně se obviněná vyjadřuje. Neodpovídá jeho představě, jak by měla mluvit emigrantka z Afriky. Obdobně je pro ženiny učitele nepochopitelné, proč se rozhodla studovat zrovna evropskou filozofii. Její milenec, starší bílý sochař, se vztah snažil tajit…

Jak dny ubíhají a přelíčení se blíží ke konci, Ramina fascinace případem zesiluje. Obě ženy spolu ale jedinkrát nepromluví, po celou dobu je dělí několik metrů. Díky této emocionální zdrženlivosti získává na významu i krátký oční kontakt a plaché pousmání. Neviditelné, ale stále pevnější pouto mezi nimi vytváří jejich mateřství, které z různých důvodů nemohly nebo nemohou prožívat coby soukromou záležitost. Paralely mezi osudy postav jsou jinak stejně jako v autorčiných nonfikčních filmech vytvářeny různě intenzivním střihem a měnícími se pozicemi kamery. Metodická režie k sobě nestrhává pozornost. Dává vyniknout koncentrovaným výkonům Kayije Kagame a Guslagie Malandy v hlavních rolích.

Ramy před cestou na sever přednáší o spisovatelce Marguerite Duras a jejím scénáři k filmu Hirošima, má láska. Své studentky a studenty pobízí, aby věnovali zvláštní pozornost způsobu, jakým Duras „využívá sílu vyprávění k sublimaci reality“. Diop volí stejnou strategii, když autentické soudní výpovědi poměrně jednoduchými, ale přesně zvolenými filmařskými postupy proměňuje v uhrančivé drama s mnoha tajemstvími a emotivním finále. Až do konce se ale vyhýbá naplnění žánrových konvencí. Jestliže podstatou soudních dramat bývá vynesení rozsudku a zaujetí stanoviska, Alice Diop naopak ukazuje, že ty nejdůležitější skutečnosti často nelze pojmenovat. Stejně jako v mýtech, třeba tom médeovském, jejichž smyslem je postihnout věci ležící mimo oblast lidského chápání.

Závažnost ústředního činu film nezlehčuje a vinu Laurence nerozporuje. Pouze na ni odmítá pohlížet jako na monstrum, jehož identita by byla bezezbytku definována infanticidou. Proto ji staví do centra vyprávění a nechává zaznít její hlas. Spravedlnost pro Alice Diop spočívá především v tom, že upustíme od předsudků a přiznáme lidem právo na nejednoznačnost. Ke stejně vnímavému přístupu vede také diváky. Chceme-li poznat někoho pro nás vzdáleného a nepochopitelného, neměli bychom soudit, ale naslouchat.

Cyklus Čtvrtá vlna Terezy Domínové

Od března odstartoval v pražském kině Edison Filmhub nový feministický cyklus Čtvrtá vlna, jehož je Heroine mediálním partnerem. Cyklus se zaměřuje na ženy jako tvůrkyně i protagonistky a do diskuzí budou zvány jako hostky také výhradně ženy. Diváctvo je ovšem samozřejmě zváno v celé své rozmanitosti.

Snímek Saint Omer uvede 8. října 2023, v českých kinech pak bude mít premiéru 30. listopadu.

Saint Omer je zároveň součástí filmové přehlídky Be2Can, která 4. – 11. 10. v Edison Filmhub nabídne to nejlepší a nejzásadnější z festivalů v Berlíně, Benátkách a Cannes.

Aktuální číslo

  • o tom, jak rodí ženy, rozhodují muži
  • BDSM coming out
  • Malý, tlustý, plešatý? Body shaming se týká i mužů. Promluvili Čestmír Strakatý, Šimon Holý, René Levínský a Jordan Haj
  • Budoucnost je rostlinná
Popup se zavře za 8s