Vražda dítěte podle skutečného příběhu: Film Saint Omer zkoumá, co znamená být migrantkou a matkou

V roce 2016 se Alice Diop vypravila do severofrancouzského městečka Saint Omer. Probíhal tam soudní proces s Fabienne Kabou. Žena senegalského původu byla obviněna z utopení své patnáctiměsíční dcery. Francouzská média měla jasno: Kabou zavraždila vlastní dítě a zaslouží si přísný trest. Jak se ovšem soudní proces vyvíjel, pravda byla stále rozmlženější. Případ Fabienne Kabou odhalil slepé skvrny systému, který je při výkonu spravedlnosti závislý na klasifikaci a jednoznačných verdiktech. Přistěhovalkyně a zároveň doktorandská studentka filozofie s vynikajícím mluveným projevem totiž do známých škatulek nezapadala.

Mohli bychom předpokládat, že Diop, jejíž rodiče rovněž pocházejí ze Senegalu, naváže na svou dokumentární průpravu a natočí věrnou rekonstrukci procesu, který sledovala z první řady. Taková charakteristika je ale neúplná. Ano, scénář čerpá ze soudních protokolů, kulisy soudní síně byly postaveny ve stejném městě, kde probíhal soud, a scény vznikaly v chronologickém pořádku. V centru soustředěně odvyprávěného filmu ale nestojí samotný zločin. Filmařku víc zajímá záhada mateřství a prožitek člověka, kterého veřejnost nebere jako právoplatného člena společnosti, a který tak není souzen jen za své činy, ale i původ.

Pokud Laurence na lavici obžalovaných zrovna nemluví, upřeně hledí do prázdna. Navzdory závažnosti svého zločinu málokdy ztrácí rozvahu. „Nevím, doufám, že mi soud dá odpověď,“ reaguje na otázku soudkyně, proč je její dcera mrtvá. Zůstává neproniknutelnou figurou. Reakce, které její projev vyvolává v ostatních, ať v soudní síni, nebo mimo ni, jsou ovšem velice výmluvné. Například redaktor, se kterým Rama telefonuje, vyjadřuje údiv nad tím, jak kultivovaně se obviněná vyjadřuje. Neodpovídá jeho představě, jak by měla mluvit emigrantka z Afriky. Obdobně je pro ženiny učitele nepochopitelné, proč se rozhodla studovat zrovna evropskou filozofii. Její milenec, starší bílý sochař, se vztah snažil tajit…

Jak dny ubíhají a přelíčení se blíží ke konci, Ramina fascinace případem zesiluje. Obě ženy spolu ale jedinkrát nepromluví, po celou dobu je dělí několik metrů. Díky této emocionální zdrženlivosti získává na významu i krátký oční kontakt a plaché pousmání. Neviditelné, ale stále pevnější pouto mezi nimi vytváří jejich mateřství, které z různých důvodů nemohly nebo nemohou prožívat coby soukromou záležitost. Paralely mezi osudy postav jsou jinak stejně jako v autorčiných nonfikčních filmech vytvářeny různě intenzivním střihem a měnícími se pozicemi kamery. Metodická režie k sobě nestrhává pozornost. Dává vyniknout koncentrovaným výkonům Kayije Kagame a Guslagie Malandy v hlavních rolích.

Ramy před cestou na sever přednáší o spisovatelce Marguerite Duras a jejím scénáři k filmu Hirošima, má láska. Své studentky a studenty pobízí, aby věnovali zvláštní pozornost způsobu, jakým Duras „využívá sílu vyprávění k sublimaci reality“. Diop volí stejnou strategii, když autentické soudní výpovědi poměrně jednoduchými, ale přesně zvolenými filmařskými postupy proměňuje v uhrančivé drama s mnoha tajemstvími a emotivním finále. Až do konce se ale vyhýbá naplnění žánrových konvencí. Jestliže podstatou soudních dramat bývá vynesení rozsudku a zaujetí stanoviska, Alice Diop naopak ukazuje, že ty nejdůležitější skutečnosti často nelze pojmenovat. Stejně jako v mýtech, třeba tom médeovském, jejichž smyslem je postihnout věci ležící mimo oblast lidského chápání.

Závažnost ústředního činu film nezlehčuje a vinu Laurence nerozporuje. Pouze na ni odmítá pohlížet jako na monstrum, jehož identita by byla bezezbytku definována infanticidou. Proto ji staví do centra vyprávění a nechává zaznít její hlas. Spravedlnost pro Alice Diop spočívá především v tom, že upustíme od předsudků a přiznáme lidem právo na nejednoznačnost. Ke stejně vnímavému přístupu vede také diváky. Chceme-li poznat někoho pro nás vzdáleného a nepochopitelného, neměli bychom soudit, ale naslouchat.