Martině polil expřítel tvář kyselinou. Moje nová tvář je intimní a citlivý dokument natáčený devět let
Skoro každá třetí žena na světě podle Světové zdravotnické organizace minimálně jednou za život zažije násilí. Ve více než čtvrtině případů jsou pachateli partneři. Poměrně častou a zvlášť krutou formu genderově podmíněné agrese představují útoky kyselinou. Cílem bývá obličej, tedy samotná identita oběti. Zmrzačení se stává stálou připomínkou incidentu a zdrojem retraumatizace. K viktimizaci bohužel přispívají i média, která v podobných případech věnují pozornost zejména agresorům a šokujícím detailům zločinu, ne prožívání žen. Český dokument Moje nová tvář tento narativ otáčí.
„V tuhle chvíli fakt máte jen dvě cesty: jedna je, že se budete neustále litovat a zůstanete na tom lůžku. Ta druhá je, že si vezmete svůj vlastní život zpátky,“ popisuje Simona své vyhlídky poté, co jí zásah elektřinou způsobil popáleniny takřka na polovině těla. Společně se svou kamarádkou Martinou po této nehodě založila platformu Burn Fighters. Na preventivních školních besedách teď mluví o životě s jizvami, které nikdy nezmizí. Její slova by mohla být mottem devět let vznikajícího filmu. Jeho protagonistkou ovšem není Simona, vstupující do vyprávění později, ale Martina, která za svou osvětovou činnost obdržela Cenu Olgy Havlové. Režisérka a novinářka Jarmila Štuková zdokumentovala právě její návrat k sobě a rovnováze, o kterou byla svým bývalým partnerem připravena 18. listopadu 2013.
Pomstu člověka, se kterým přes dva roky chodila, měla ho ráda a plánovala s ním budoucnost, Martina líčí v prvních minutách filmu. Útočník se nedokázal přenést přes rozchod, a když pětadvacetiletá žena onoho dne ráno vyrážela do práce, chrstl jí do tváře kyselinu. Rekonstrukce není explicitní, vystačí si bez hororových obrazů. Vizuálních náznaků, mimoobrazového komentáře a zvukových efektů připomínajících ASMR videa ale využívá tak sugestivně, až máte pocit, že se nacházíte v kůži Martiny. Kyselina jí pronikla do těla, zjizvila jí obličej a připravila ji o zrak. Styl, jakým je dokument natočen, také během následujících 70 minut zprostředkovává její prožívání, zakoušení reality primárně skrz sluch a hmat. Kamera se drží v její těsné blízkosti, zvuky jsou zesílené, okolní prostor rozostřený.
Co najdete v novém čísle
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“? O tom, jakou cenu platí ženy za to, že se mohou věnovat výzkumu
- Jak vychovat odolné děti
- Jste rubensovský typ?
Štuková navrací Martině důstojnost tím, že nechává vyprávět nejen její hlas, ale i její tělo, za které se dlouho po útoku styděla. Ve svých otevřených videodenících, kterými je film prokládán, přiznává, že si vždy zakládala na tom, jak vypadá. Rozčarovaně vzpomíná, jak ji opustil její tehdejší partner, protože už nevypadala jako princezna a „zkazila mu jeho pohádku“. Mluví o své obavě, jestli se ještě někdy někomu bude líbit. Ve společnosti, která nás neustále přesvědčuje, že náš vzhled souvisí se šancí najít si lásku a vztah a být šťastní, je to pochopitelné. Čelíme tlaku, abychom byli celý život krásní, své jednání podřizujeme tomu, jak si myslíme, že vypadáme. Pohledným lidem je z principu připisována spousta pozitivních vlastností. Ženy přitom bývají hodnoceny podle svého zevnějšku výrazně častěji než muži.
Provázanost duševní pohody s tělesnou krásou představuje jeden z leitmotivů vyprávění. Zdá se přitom, že protagonistka krok za krokem přehodnocuje své počáteční přesvědčení, že jedno je podmíněné druhým. Svou hodnotu i díky přijetí ze strany svých blízkých nachází stále víc v tom, jakou má povahu, ne jak vypadá, respektive jak se na ni druzí dívají. Martina svou novou tvář, s popáleninami třetího stupně, nikdy neuvidí. Samotný fakt, že dokumentaristům dovolila, aby ji po několik let zblízka natáčeli, ovšem napovídá, že ji přijala.
Naděje bez falešné útěchy
Šlo ale o pomalý, bolestivý proces s mnoha relapsy. Film zachycuje, jak se Martina opatrně vrací do života, z něhož byla násilně vytržena. Dochází na rehabilitace, pak do posilovny, zkouší běhat, dělá si masérský kurz, zakládá se Simonou Burn Fighters... Postupně objevuje nová místa, kde je jí dobře, nové lidi, s nimiž se cítí bezpečně. Stále ji ale pronásledují pochybnosti, noční můry a paralyzující strach z toho, že znovu zažije stejnou hrůzu. Žije v nejistotě, která je vyčerpávající a zřejmě nikdy zcela neodezní. Její emoce, klid i rozrušení, zpřítomňuje zvuk rychle či pomaleji tlukoucího srdce a různě naléhavá hudba od Katarzie.
Dokument Moje nová tvář bude uveden na 27. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava
Program nabídne více než 350 filmů. Mimo jiné objevnou retrospektivu bratří Mélièsových a Václava Táborského, obrazy z podzemí charkovského metra, seniorky na kolech, fenomén deep fake i televizní pastory, kteří ovlivňují mezinárodní politiku USA. Chybět nebudou ani filmy natočené umělou inteligencí nebo portrét francouzského bestsellerového spisovatele Édouarda Louise. Diskusní platforma Inspirační fórum se bude věnovat tématu jídla, vesmíru, vody, komunit nebo umělé inteligenci.
Sedmadvacátý ročník MFDF Ji.hlava proběhne 24.–29. října 2023.
Intimní a intenzivní dokument mění perspektivu, z jaké je v médiích zpravidla pohlíženo na oběti genderově podmíněného násilí. Martina neskrývá svůj strach a slabost, někdy je toho na ni prostě příliš, ale současně není pouze vystrašeným objektem. Film její příběh neredukuje na to, co se jí před deseti lety stalo. Větší pozornost naopak věnuje jejímu vyrovnávání se s danou zkušeností, čímž mění zaběhnutou optiku. Z pasivní oběti se stává aktivní, odhodlaná přeživší. Martinu opouštíme během jednoho z nejšťastnějších úseků zaznamenaného životního období. Nejde však o klasický happy end, který by nabízel falešnou naději a zahlazoval vše zlé. Obavy, s nimiž se krátce před koncem svěřuje kameře, prozrazují, že trauma si v sobě ponese po zbytek života.
Útěcha a pocit, že vše už bude v pořádku, by ani nebyly na místě. Moje nová tvář prostřednictvím konkrétního osudu vypovídá o závažném celospolečenském problému, kdy v Česku současně se zhoršujícím se indexem genderové rovnosti narůstá riziko domácího nebo sexuálního násilí. Větší empatie s jednotlivci, ke které může film díky svému napojení na Martininu subjektivitu významně přispět, by ideálně měla být předvojem pro systémová opatření a společné vytváření prostředí, v němž se všichni lidé budou cítit stejně bezpečně.
Film Moje nová tvář bude uveden na Mezinárodní festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, který se koná 24.–29. 10. 2023. Návštěvníkům nabídne 357 filmů v soutěžních i nesoutěžních sekcích, z toho 115 ve světové, 22 v mezinárodní a 17 v evropské premiéře.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
