Naše děti čeká složitý svět, říká režisérka Erika Hníková

Hanuliakovi pracují s Miškem hravou formou a jeho to baví, přesto jde na první pohled o extrémní formu výchovy. Nevybočí někdy z drilu?

Oni to nepovažují za dril. Jak Lenka tak Michal jsou velmi akční lidé, kteří se rozhodli ještě před Miškovým narozením, že ho takto životně povedou. Jejich styl výchovy odráží jejich pohled na svět a my si o něm můžeme myslet cokoliv. Film věrně zobrazuje, jak to u nich doma chodí. Z neustálého hraní ale samozřejmě občas vystupují. Například na dovolené v Itálii večer šel Miško s rodiči za odměnu, že se celý den snažil, do zábavního parku. Ale opět – rodina tam jela na kolečkových bruslích, na kterých Miško na svůj věk jezdí fantasticky, nešla pěšky. Snaží se skutečně využít každou minutu života.

Chodí Miško do školky? Vídá se s vrstevníky?

Od natáčení uplynulo několik let, takže teď je to jiné, než když jsme natáčeli. Do školky Miško nechodil, teď v sedmi letech má osobní soukromou učitelku, která s ním a ještě jedním chlapečkem v Žilině jede něco jako osobní základní školu. Miško je napřed, čte, píše, mluví anglicky, německy, proto se jeho rodiče rozhodli pro individuální vzdělávání. S vrstevníky se myslím moc nevídá, chodí teď na několik skupinových tréninků, ale protože je napřed ve sportech, trénuje se staršími dětmi.

Z filmu jde na diváka velká beznaděj – jaká budoucnost podle tebe Miška čeká?

Na mě z toho beznaděj nejde. Myslím si, že život je občas tak složitý, že vůbec nemůžeme věci odhadnout dopředu. Pokud bych ale popustila uzdu fantazii, tak základem pro mě je, že Miško má celou milující rodinu. Specificky milující, ale milující. A vzhledem k jeho výchově má tah na branku, je cílevědomý, umí spoustu věcí, je napřed před svými vrstevníky. Tedy může z něj být cokoliv, ale zcela jistě to bude chtít dělat co nejlépe. 

Takže nepřemýšlíš o tom, co asi z Miška bude?

Jaký bude člověk to nevím, možná příliš solitérní, možná frustrovaný, když nebude dosahovat dobrých výsledků ve své profesi. Ale já skutečně takto nepřemýšlím a nepřemýšlím tak ani ve filmu. Film zobrazuje rodinu „tady a teď“ a nehodnotí ji.

Jak na film reagovali sami Hanuliakovi?

Když jsme jim film poprvé pouštěli v kině v Martině, když se dostříhal, konstatovali, že to tak u nich vypadá a že se bojí, že na tom filmu není nic zvláštního a že nebude nikoho zajímat.

Takže se nebojí negativních reakcí?

Negativních reakci na film, nebo na svou výchovu? Negativních reakcí na svou výchovu se nebojí, protože jsou na ně zvyklí a stojí si za ní stoprocentně. Ale Michal si určitě rád každý názor poslechne a bude nad ním přemýšlet.

Co z Hanuliakovic výchovy ti přijde inspirativní i pro tvou výchovu?

Velmi inspirativní mi přijde stoprocentní trávení času se synem Miškem. Sama s tím mám někdy problém, když jsem například se synem v ZOO, přistihnu se, že myslím na práci, na něco jiného.... pak mi to přijde líto, když už se synem jsem, ráda bych se na něj stoprocentně napojila, věnovala se mu a byla tak plně s ním. V tom jsem se snad od natáčení zlepšila.

A co bys naopak ve vlastní výchově vůbec nepoužila?

Tak například bych neodměňovala dítě za nějaký výkon, třeba sportovní. To je jeden z pilířů jejich výchovy – něco za něco. Ve filmu tak vidíte scénu, kdy Miško dostává hokejovou sirénu NHL za to, že ujel ve svých čtyřech letech 50 kilometrů na kole.

Co je pro tebe osobně důležitější – bezstarostné dětství, nebo budoucí úspěch dítěte?

Naše děti čeká podle mě složitý svět, tak se snažím syna připravit i na to. Ráda bych, aby uměl kriticky myslet a stál si za svým názorem. Moc nevím, co si pod pojmem budoucí úspěch dítěte mám představit. Že vyhraje olympiádu? Že bude mít film v hlavní soutěži karlovarského festivalu? Asi bych za budoucí úspěch svého dítěte považovala, kdyby bylo v životě šťastné v každodenním bytí a dělalo práci, která ho naplňuje a baví, a mělo kolem sebe lidi, které miluje a kteří milují jeho. Takže k tomu se ho tak nějak snažím vést.

V čem bude podle tebe složitý svět našich dětí?

Myslím si, že je čeká složitá ekologická situace na planetě Zemi, některé děti dokonce boj o vodu, o jídlo. Svět bude hodně rychlý, budou se muset umět rychle přizpůsobovat novým situacím. Několikrát za život možná měnit profesi, stále se učit nové věci. Podstatné také je, jak bude dále probíhat covidová situace a jak to změní psychiku lidí.  

Jak zvládáš skloubit péči o syna se svou prací? A jak moc tě štve tahle otázka, která se většině chlapů nikdy neklade?

Já jsem nadžena, takže skvěle (smích). Pokud ovšem nemám vnitřní výčitky, že se mu málo věnuji. A tahle otázka mě štve, protože chlapům se skutečně v České republice neklade. V Německu se například neklade ani ženám. 

Viděl tvůj syn už tenhle film?

Můj syn ještě neviděl žádný můj film hotový celý. O své práci s ním mluvím, ukazuji mu hrubý materiál, povídám si s ním o tvůrčím procesu, občas se mu omlouvám za svoji nervozitu, když toho mám moc. Ale ráda bych ho vzala na slovenskou premiéru, aby konečně něco viděl.

Jaké máš vůbec s filmem další plány po karlovarské premiéře?

Doufám, že Každá minuta života bude – stejně jako Nesvatbov – rok objíždět celý svět, různé festivaly. A lidé, co uvidí náš film, budou přemýšlet nad tím, jak se věnují svým dětem a co je vlastně rodičovská láska.

Film čekal kvůli pandemii na premiéru rok a půl, jak jsou na tom Hanuliakovi teď?

Miškovi je teď v srpnu 7 let a rodina stále jede dál. Miško neměl žádná zranění, ani není skoro vůbec nemocný. V průběhu natáčení se Miško spolu s rodiči věnoval téměř všem sportům, nyní se více orientuje na hokej, který ho nejvíce baví.

Natáčíš teď film o samoživitelkách. V jaké to je fázi a v čem konkrétně tě inspirovala tvá vlastní zkušenost?

Je to hodinový dokumentární film pro Českou televizi, vlastně spíš než filmem bych ho nazvala good quality TV. Má vlastní sólo mateřská zkušenost mě v tom částečně inspirovala, protože jsem měla pocit, že občas se na mě někdo dívá jako na chudinku, a já si spíš připadala jako hrdinka. To byl vlastně startovací bod tohoto filmu. Také mě samozřejmě zajímá natáčet o sociálních skupinách, které to teď mají vzhledem ke covidu velmi náročné. Protože si myslím, že oslabené sociální skupiny si zaslouží mediální pozornost České televize.

V jednom rozhovoru jsi řekla, že ten film popírá některé české stereotypy o tomto tématu. Jaké to jsou?

Ve filmu vidíte tři ženy, tři sólo matky, které jsou zobrazeny jako hrdinky. Řeší přitom typické problémy: například jak přežít finančně z měsíce na měsíc, když pracuji, ale mám tři děti; jak si najít bydlení, když pronájmy jsou drahé a já jsem sama s dítětem a kvůli covidu jsem přišla o práci.

Jaké jsou tvé hrdinky?

Výroky některých českých politiků vedou k tomu, že většinová společnost vnímá sólo matky jako ty, které si za to mohou samy, protože si špatně vybraly, nebo jako ty, které parazitují na dávkách. Ve filmu jsem se snažila zobrazit dva příběhy žen, které se snaží, bojují, berou situaci s humorem, i když jsou v tom samy, a jeden příběh ženy, která patří do jiné sociální skupiny. Je vysokoškolsky vzdělaná, má dobrou práci, samobytí s dětmi jí vlastně do určité míry vyhovuje. Přesto i ona má problémy. Film je režijně jiný než mé předchozí filmy, chtěla jsem si formálně některé věci vyzkoušet.