Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Proč nikdy nebylo těžší být matkou

Výchova
Klára Kubíčková
| 6. 6. 2019 | 17 komentářů | 48 008
Proč nikdy nebylo těžší být matkou

Nemáme si nač stěžovat. Žijeme v míru, v dostatku, s dostupnou lékařskou péčí, s relativně dostupnými školkami, obklopené příručkami o výchově a přístroji, které nám usnadňují život. Přesto jsme jako matky vystavené každodenní frustraci, která umí z radostného mateřství udělat peklo na zemi.

Je to třicet let, co Elisabeth Badinterová knihou Mateřská láska ukázala, že mateřství je sociální konstrukt – spíš než biologicky daný instinkt. Být matkou dávno neznamená jen zajistit přežití mláděte. Matka je zodpovědná i za to, jaké její dítě je – vzdělané, vychované, slušné, statečné, otužilé. Dnes se k tomu přidává ještě jiná složka; matka je zodpovědná také za to, jak jejímu dítěti je.

Dokud 20. století schvalovalo výchovnou metodu cukru a biče, měly matky omluvu. Zlobils, dostals na zadek. Byls poslušný, dostals lízátko. Mé dětství bylo prostoupené strachem z černých puntíků. Dostávali jsme je do kalendáře, když jsme zlobili.

Než zjistíme, co funguje, dítě odroste tomu vývojovému stádiu, pro které je ten který problém typický, a my hledáme znovu. Víme jistě jen to, že s láskou a respektem, to je ale hodně vratký pilíř...

Moje vzdělaná máma nás doma neřezala hlava nehlava, ale podmiňovala rodinnou pohodu poslušností. Cílem bylo získat červený puntík, týden v kalendáři plný červených puntíků, měsíc, ach, to by bylo, být TAK hodná holčička! Cukr nebyl v tomhle případě o nic méně frustrující než bič.

Bez cukru a bez biče

Dnes se snažíme vychovávat děti nejen bez biče, ale i bez cukru (někdy doslova). Bez nároků na poslušnost, mimo kategorie zlobit/být hodný, podle respektujících zásad. Jenomže o respektující výchově se toho rodičům hodně nepřiznalo. Taková výchova není jasně daný úkol, zdolávaný level za levelem, ale nahodilé zkoušení toho, co bude fungovat – a na které dítě, kterému rodiči a v které chvíli.

Ještě si přečtěte

Klára Kubíčková píše o moderním mateřství, výchově a vztazích.

O rolích, které formují naše děti

Jak zlepšit debatu o očkování

Jak si dovolit občas něco nedělat

S rostoucí frustrací pak unavené matce najíždějí vzorce z původní rodiny. „Neječ, nebo uvidíš!“ Jenomže zatímco naši rodiče byli součástí masy, která víceméně nepochybovala o svých výchovných metodách, protože absence internetu a existence omezeného počtu knih a metod unifikovala jak trh, tak názor na cokoli, dnes se topíme v moři přístupů a možností.

Než zjistíme, co funguje, dítě odroste tomu vývojovému stádiu, pro které je ten který problém typický, a my hledáme znovu. Víme jistě jen to, že s láskou a respektem, to je ale hodně vratký pilíř; jednak může mít obojí různé projevy, jednak nikde neexistuje bezedná zásobárna lásky ani respektu, z níž bychom braly.

Matka, která má „na povel“ víc malých dětí současně a snaží se nezanedbávat práci a domácnost, vzdělávat děti, vozí je do školek a škol a koordinuje jejich mimoškolní aktivity, příbuzné, návštěvy, výlety, je často vyčerpaná, hladová a nevyspaná. A někdy, věřte mi, třeba i nevyčůraná – i v těch nejnáročnějších továrních provozech mají zaměstnanci předepsané pauzy na záchod. My matky si je musíme vytvořit. Možná si je začít dávat do plánovacího kalendáře, který rodině vedeme...

My v jejich věku!

Respektující výchova má jeden zásadní zamlčený důsledek, který s mateřskou frustrací souvisí: děti vychovávané s respektem jsou samostatné mnohem později než děti vedené direktivně. Často nám stojí za to, abychom oblékly nebo nakrmily pěti- nebo šestileté dítě, protože je to pro všechny jednodušší. Mělo by být samostatné. Mělo by to umět. My v jejich věku!

Ono to samozřejmě umí. My jenom respektujeme to, že to zrovna nedělá, že má jiný zájem, jinou aktivitu. Ale zároveň potřebujeme někde být včas. A harmonie a laskavost je pro nás v tu chvíli přednější než bazírování na tom, že dítě musí poslechnout, protože jsme to řekly.

Stejný respekt, jako cítíme k dětem a jejich přáním a projevům, musíme pocítit i samy k sobě. Předně samy k sobě. A k sobě navzájem.

Protože jsme vyrostly v jiném módu a v tomto výchovném směru nemáme jinou oporu než ten vratký pilíř laskavosti, bijí se v nás protichůdné pocity: Jsme špatné matky, když na dítě křičíme, vyhrožujeme, uplácíme lízátkem nebo jinou odměnou, ale jsme také špatné matky, když to děláme za ně. Drtí nás dva mlýnské kameny selhání. Pak se ptáme: Co je cílem mateřství? Vychovat poslušné dítě? Vychovat šťastné dítě? Vychovat ze sebe rodiče, který bude cítit lásku, a ne frustraci? Ale jak?

Mateřství stále zůstává pod společenským drobnohledem. Každý má názor, jaká výchova je ta správná. Důsledkem je časté zpochybňování právě té naší. Dělají to lékaři našich dětí, jejich učitelé a učitelky, průvodci ze školek, naši příbuzní a známí, ale i náhodní spolucestující. Jsme pořád pod dozorem.

Nevyslovily jsme manifest, jen jsme odmítly autoritativní výchovu starého střihu a děláme to jinak. Chybí nám podpora široké rodiny, která naši odlišnou výchovu často vnímá jako útok na to, jak se to dělalo dřív, chybí nám podpůrné společenství. Jsme v tom samy, přestože je nás moc. Navíc jsme si často samy navzájem soudkyněmi; a samy sebe soudíme úplně nejpřísněji.

Porouchané matky

Potkala jsem nedávno po dlouhé době kamarádku. Prý nedávno odstavila rok a půl starého syna. Mojí první reakcí byla závist. Ač jsem velkou zastánkyní kojení, záviděla jsem jí, že už ji nikdo v jednom kuse neokusuje. Že už nemusí řešit, kdo se dívá, když kojí venku, a zlobit se na dítě, že pouští bradavku v ten nejexponovanější moment. Že se nemusí ráno rozhodovat, co si obleče podle toho, jaký má daný kus oblečení výstřih, že se necpe cukrem na kila, protože je doslova vysátá.

Ona naopak cítila nutnost své rozhodnutí obhajovat, vysvětlovat a omlouvat se za něj. Přestat kojit, když můžete a dítě chce, je přece v „našich kruzích“ skoro zločin! Jedna část mého já křičela: je mu rok a půl, kojil se déle než kdokoli z naší generace. A ta druhá říká: kdyby to bylo na něm, kojil by se klidně dvojnásob dlouhou dobu. Který hlas okřiknu? Oba!

Není to moje věc. Je svéprávná a sečtělá. A pokud došla k závěru, že nejlepší pro všechny je, když přestane kojit, nebudu jí to vymlouvat. Kdyby se rozhodla kojit dítě do sedmi let věku, bude to stejné – je to její kompetence. Neexistuje správná cesta současné matky. Existuje jen mnoho cest, po kterých jdeme.

Každá jiným tempem, každá jiným směrem, zlehka, ohnuté, pajdavě, jakkoli. Stejný respekt, jako cítíme k dětem a jejich přáním a projevům, musíme pocítit i samy k sobě. Předně samy k sobě. A k sobě navzájem. Opravily jsme v křeslech terapeutů a díky moudrým knihám styl výchovy, vážíme si svých dětí, ale my samy jsme pořád rozbité a porouchané, nepodpořené, nepofoukané.

Cesta zpátky není, jakmile jednou odmítnete autoritativní výchovu, nelze se k ní vrátit. Dokážeme toho hodně, a přesto zůstáváme rozviklané pochybnostmi, jestli mají projevy naší mateřské lásky tu správnou podobu.

 

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Šťastné a veselé v posteli!
    Lidi s feministickým pohledem na svět si prý užívají lepší sex než ostatní. Dokážou se totiž vykašlat na představy o tom, co je a není normální, a je pro ně zásadní vzájemný respekt. Heroine představuje první vydání věnované sexu. Buďte bez obav, že bychom chtěli někoho nebo něco soudit. Ať vás tenhle dárek příjemně naladí…
  • „Bylo to jako šlápnout na minu“
    Tak začíná článek Pavlíny, která krátce po 40. narozeninách dala průchod své touze po sexu, po cizích mužských tělech, po potěšení bez závazků. Potřebovala zjistit, kdo vlastně je. Text, u kterého se možná budete červenat, protože naráží na představy o tom, co se může a sluší.
  • Máte rádi áčko?
    Chtějí ženy anální sex, nebo se jen přizpůsobují mužské touze a představám z porna? Na to se v článku ptá Zuzana Kašparová, spoluautorka podcastu Vyhonit ďábla. Vyzpovídala několik žen, pro které je tato praktika důležitým zdrojem slasti, a připomíná, že penetrace není všechno.
  • Komu vadí svobodné ženy
    Na rozdíl od doby před pár lety už dnes v Česku jen málokdo veřejně hlásá, že když žena říká ne, myslí tím ve skutečnosti ano. Ten posun ovšem nenastal sám od sebe. Obrovskou zásluhu na něm má naše cover star, zakladatelka organizace Konsent a neúnavná čeřitelka stojatých sexistických vod Johanna Nejedlová.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 17 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Petra | 6. 6. 2019 17:46

Myslím, že vystoupit z toho kolotoče lze a to obohacenější. Alespoň já takovou zkušenost mám a nabyla jsem jí velmi příjemným způsobem - s novým, o generaci starším mužem přišel ten "starosvětský" řád, tím i lehkost bytí a radost z výchovy malých kluků, protože on umí ten přesně vyvážený poměr mezi láskyplností a tlakem na výsledek. A co na to kluci? Překvapivě to naprosto "žerou". Oni se nechají peskovat k lepším výsledkům, chování, výkonu, že na to často jen zírám. Sami si pro to k němu chodí, ne ke mě, pokud mají na výběr. Přijímají ten "bič" dobře vyvážený laskavostí přímo dychtivě. A můj muž má na to jednoduchý návod: hlavně to tak neprožívejte. No a ze mě - matky trosky - je zase žena. Všichni jsou spokojení. Všechno se dá zneužít a pokroutit, ale ty generace před námi i se svou výchovou nebyly pitomé.

+127
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Jana Mertová | 8. 6. 2019 12:49

Skutečně pitomý článek. Nemáte co na práci, než se zaobírat tak hloupými debatami?

-54
Reagovat