Libuše Jarcovjáková: Já jediná jsem věděla, že jsem fantastická fotografka. Má váha byla pro rodiče největší selhání
Celý život o sobě pochybuje. A zároveň ví, jak úžasný vesmír v sobě má. Ještě nedávno fotila Libuše Jarcovjáková jen do šuplíku a nevěřila, že její obrazy někdy někdo uvidí. Nyní bude dokument o ní za Česko soutěžit o filmového Oscara. Jako kdyby to bez pádů vůbec nešlo. Jako kdyby se nová jiskra zjevila vždycky až na samém dnu temnoty. Rozhovor s oceňovanou fotografkou doplňujeme s úrývky z jejích osobních zápisků.
I. Skafandr
SMS: Dobrý den, Libuše, ráda bych něco přinesla. Co máte ráda? Štrúdl? Svařák? Nebo sekanou?
SMS: Haha, cokoliv, zní to báječně. Pojďte až úplně nahoru, na půdu. Dveře budou otevřené. Blbě se mi chodí.
„Támhle jsou skleničky na víno, ty zelené jsou na vodu, pod oknem jsou talířky, v druhým šuplíku otvírák na víno. Já vás použiju. Bolí mě kolena, radši moc nevstávám.“
Jde vyfotit bolest nohou?
Když jsem žila v emigraci v Berlíně, šla jsem jednou v noci ven. Uprostřed chodníku stál mercedes, vyfotila jsem ho. Ten den jsem si koupila pohlednici, byla to reklama na boty. Je na ní mlha, ze které vykukují nohy, na nich krásný boty. V tu dobu jsem svoje nohy občas fotila. Jen tak. Taky autoportréty v zrcadle. Já do něj tehdy pořád koukala, abych se ujistila, že jsem. Abych se uviděla. Druhý den ráno jsem sedla na kolo, najednou střih, ležím v nemocnici a koukám na svoji nohu zabalenou v obvazech, pověšenou na kladce nad postelí. Mercedes, vlastně identický s tím, který jsem fotila, mě o několik hodin později srazil a ujel. Půl roku jsem potom nechodila. Tehdy začala řada problémů, které se řetězí dodnes.
Kdybychom příběh vašich nohou četli v jazyce těla, co by nohy říkaly?
Že jsem asi moc těžká.
Co dalšího zazní v rozhovoru:
- Proč sama sebe považovala za výbornou fotografku, i když to dlouho nikdy jiný tak neviděl
- V čem se lišily její vztahy s muži a s ženami
- Proč uvažovala o sebevraždě a co jí nakonec znovu postavilo na nohy
Co nemůžou unést?
Vlastně nevím, jestli bez té váhy vůbec můžu žít. Od dubna mám zas sedmnáct kilo navíc. A k nim pocit selhání, který už naštěstí přerůstá do klidu. Zároveň si říkám: „Tak teď se to tedy ukázalo, jak je to opravdu silné a velké.“ Váha je moje celoživotní téma a tíha, kterou přináší, je pro mě z nějakého důvodu důležitá. Už jsem zkusila tolikrát a s takovým úsilím držet dietu, klidně rok nebo dva. Pak ale stačilo na chvíli polevit a kila byla zpátky. Jsou to už tuny, co jsem zhubla a znovu nabrala. Přitom nesedím a neláduju se. Nemůžu se na sebe vlastně pořádně podívat, tak moc bych si přála nemít tady pod bradou ten lalok. Ale holt to tak je, tak co. K tomu musí být nějaký opravdu velký důvod, že ten skafandr táhnu.
