Na záda batoh a jde se. Matka čtyř dětí radí, jak cestovat s dětmi bez auta. Hlavní je trpělivost a nelpět na plánech
Jak výlety s dětmi bez auta nejen přežít, ale skutečně si je užít? Klára Kubíčková plní už několik let svůj facebook fotkami a historkami z různých eskapád se svými dětmi. Rázný styl v psaní i v životě teď tahle nepřehlédnutelná a inspirativní Brňačka zúročila ve své knize Kilometry s dětmi. „Největší chyba je, že máte moc smělé plány a málo možností, jak z nich slevit,“ říká.
Od jakého věku jsi s dětmi vyrážela na výlety?
Mám čtyři děti, ale opravdu jsem se do toho „obula“ až s těmi menšími. Kuba, který má dnes devět roků, spal poprvé ve stanu, když mu byl rok, Ronja dokonce v necelém roce. Připadá mi, že čím je dítě menší, tím je s ním cestování jednodušší, prostě ho dáte do šátku nebo nosítka. Když potřebuje najíst nebo napít, nakojí se, to jde i za chůze. Na záda batoh a jde se. Nejdrsnější výlety do Banátu nebo do Tater a na Šumavu jsem podnikala, když měl Kuba tři čtyři roky. Něco už ušel, ale nosit se pořád mohl, nebyl moc těžký.
Jak moc se v tomhle liší výlety nalehko a „natěžko“?
Když jdete natěžko, dítě na záda nedáte, tam už je velký batoh, který na břiše neunesete. Takže zůstane na břiše. Třeba v Rumunsku jsme s Kubou a několika kamarády vylezli na Tarcu, což je hora, která má něco přes dva tisíce metrů. Kuba spal na zádech v nosítku a já jsem ze základního tábora brala menší batoh na břiše. Ale přiznávám, že když jsem chvíli neviděla přes ten batoh pod nohy na kamení a ledová moře, kamarádi se o můj batoh podělili.
Jaké chyby člověk na začátku při výletech s dětmi skoro vždycky dělá a je dobré se jim vyhnout?
Zpětně viděno, největší chyba je, že máte moc smělé plány a málo možností, jak z nich slevit. Na druhou stranu právě to mně možná nedalo na výběr a zvládla jsem i náročné treky. Třeba ve Vysokých Tatrách jsme byli v době, kdy jsem chystala článek, takový cestopis po tatranských plesech. Na pět dní jsme odjeli do Tater a za těch pět dní jsme obešli osm ples. Kdybych se „hlídala“, asi by byl ten článek o dvě tři plesa chudší.
A co stran vybavení?
Dobré je vézt pro dítě kuklu, i když je léto. Ocenili jsme ji třeba na Šumavě, kde byly už v srpnu na Soumarském mostě u Vltavy přízemní mrazíky, Kuba v ní spal a zima mu nebyla i díky tomu, že měl hlavu v teple – on se vždycky ve spánku nějak vysoukal ze spacáku. Taky jsem dřív nenosila lékárničku, což se mi vymstilo na koleni, na kterém mám od té doby jizvu na osm stehů. To jsem čekala Ronju a v šestém měsíci jsem prostě neodhadla těžiště s břichem.
Co nejztřeštěnějšího jsi se svými dětmi stran cestování provedla?
Nejnáročnější, ač ne s největším převýšením, byl asi přechod Šumavy a Bavorského lesa, osmdesát kilometrů ve čtyřech dnech. I tam jsem byla pracovně na výjezdu s Hnutím Duha a vznikl z toho text, za který jsem potom dostala cenu Ekopublika. Nejnáročnější to bylo proto, že slevovat nebylo možné, skupina měla jasný plán cesty a dítě nedítě, museli jsme se ho držet.
První den si sice chlapi ve skupině ťukali na čelo, že co tam pohledávám. Druhý den už se jeden nabídl, že mi pomůže s batohem v největším kopci, když Kuba spal na zádech v nosítku. Pak mi řekl: „Já jsem ti chtěl nabídnout pomoc už včera, ale říkali jsme si, že čím dřív odpadneš, tím líp. Pak nám došlo, že asi neodpadneš…“
Kdo je Klára Kubíčková
Novinářka, táborová kuchařka, feministka a matka čtyř dětí. Vystudovala žurnalistiku a sociologii, deset let psala do MF Dnes, přispívala do časopisů a na weby. V roce 2017 získala ocenění Ekopublika za článek Uhranutí Šumavou. Píše pro časopis Vlasta. Je spoluautorkou knihy Kapky na kameni o českých a slovenských rebelkách. Letos jí o cestování s dětmi nalehko vyšla kniha Kilometry s dětmi.
Mělas někdy během cest pocit, že jste se dostali za hranu a je to úplný průšvih?
Asi jen jednou, paradoxně v civilizovaném a turisty prochozeném Českém Švýcarsku. Vylezla jsem s Kubou na loupeživý hrad Šaunštejn. To je pískovcový útvar, skála, pár žebříků, nahoře zřícenina, ochoz, schody v klouzavém kameni. Bylo po dešti a nikde nikdo, byl konec března. Nahoru to šlo. Odlovili jsme kešku, a že jdeme dolů. A nešlo to. Úzký komín nahoru se dal, ale dolů se Kuba klepal. A s batohem vepředu a Kubou na zádech bych to nedala. Takže Kubu na záda, prolézt tím komínem dolů, klepala se mi kolena, že když spadneme, prostě tam zůstaneme. Slezli jsme to, nechala jsem děcko sedět a vracela se pro batoh. Kuba asi pochopil, že se nesmí hnout, že je to nebezpečné. Vydýchávala jsem to ještě dlouho. A přemýšlela jsem, jak se z toho poučit. Pak jsem se domluvila s jedním kamarádem, že kdyby šlo příště do tuhého, zavolám mu, nahlásím souřadnice a až budeme v bezpečí, zavolám, že dobré. Kdybych nevolala, tak by vyrazil na pomoc.
Jako důležitou součást cest do přírody bereš ekologii – co to pro tebe v praxi znamená?
To je zásadní věc: hlavně jezdím vlakem, bez auta. A nezasahujeme do přírody, tábořiště nesmí být poznat, děti vedu k tomu, že se nic netrhá, že i ten šutr u cesty tam leží a skýtá třeba stín pro ponravy a že ho prostě nedloubeme ven. Že každý mravenec je součást ekosystému.
Zvládne výlety s dětmi bez auta fakt každý?
Může, když bude chtít. Jednou, asi dvanáct let zpátky, jsem jela ještě jen s velkýma klukama na tábor, kam jsme jezdívali – oni skautovat, já vařit. A ten rok jsem měla auto, jen ten jeden rok. A to auto bylo narvané věcmi k prasknutí. Když ho máte, neumíte si najednou představit, jak je možné jet jen s batohem. Od té doby jsem autem nikam takhle nejela. Do batohu se prostě vejdeme. Já gemmu, Kuba gemmu, Ronja malý batůžek. Dá se to trénovat postupně, od malých výletů na jeden den, bez stanu, bez spacáku, bez věcí na vaření, jen s lahví vody pro každého, kterou hlavně v létě vždycky někde doplníte.
Chodíte rádi na pěší výlety s malými dětmi?
Vychovávala a postupně jsi cestovala se čtyřmi dětmi – jak se měnilo tvoje mateřství a cestovatelství s každým dalším dítětem?
Největší změna nastala až s narozením čtvrtého dítěte, dcery. Když máte za ruku třeba sedmiletého a roční dítě v nosítku a ještě batoh, nemůžete plánovat dvacet kilometrů, to by všechny otrávilo. Až ona prověřuje moje mateřské schopnosti, hlavně trpělivost a nelpění na plánech. Dřív jsem víc hnala, lezla na kopce. Dneska si užiju i to, že se děti hodinu vrtají v kaluži. Teda skoro. Když se vrtají, cvičím jógu nebo koukám kolem a čekám. To je tak těžké... Jsem hodně výkonnostní, mám ADHD, nohy mě svrbí, jak bych šla. A nezastírám, že se těším, až zase někdy půjdu bez nich a ty kilometry a kopce si znova vychutnám víc a jinak. Ale oni jsou pyšní, když někam vylezou. Jen to prostě teď není osmdesát kilometrů ve čtyřech dnech, ale třeba jen třicet.
Jak na rodinný výlet v pohodě
- Choďte po značkách. Děti je rády hledají, běhají od jedné ke druhé. Značky jsou hra.
- Veďte si výletní deník a lepte do něj jízdenky, peříčka, fotky...
- Vyprávění po cestě odpoutá pozornost od unavených nožiček.
- Zpívejte a hrajte hry. Nabouráte tím jednotvárnost pochodu.
- Vytiskněte dětem vlastní mapu. Bude se jím líbit, že vědí, kde jsou, a přitom se naučí číst terén i hledat cestu.
Se všemi dětmi jsi často jezdila a jezdíš sama a vychováváš je sama či částečně ve střídavé péči. Má sólorodičovství na cestách v něčem výhodu?
Být svobodná matka na cestách je pro mě velké plus – můžu si to prostě udělat podle sebe, nemusím nikomu nic vysvětlovat, reaguju jen na děti, a ne na to, že protějšek by to potřeboval jinak a on by se táta zlobil, tak, děti, pojďme. Je to svoboda. Teda pro mě, znám páry, které cestují v počtu dva rodiče a dvě děti a ti zase mají výhodu, že jsou sehraní, a klidně se rozdělí: jeden jde rychleji s větším dítkem a druhý si zkrátí trasu s menším.
Co myslíš, že život s batohem a v přírodě naučil tvoje děti – čím jsou jiné, než kdyby to nezažily?
Tolik toho poznaly! Hory, lesy, koupání v řekách, spaní pod širákem nebo ve stanu, vaření na ohni, jedení jen toho, co je, skromnost, čekání na čokoládu v kiosku u nádraží. Taková kaše z ešusu, ta chutná, když je hlad! Viděly nablízko srnky, zajíce i spoustu hmyzu, jedly borůvky z lesa a pily čaj z jehličí. Hraju s nimi cestou zeměpisné hry a pamatují si názvy řek a hor. Ne, že by tušily z mapy, že někde existuje nějaká nejvyšší hora Česka, ony na ni vylezly a vědí, jak je to nahoře skalnaté a že když tam fouká, musí se držet řetězů, a že když je tam mlha, nevidí fakt ani na dva kroky dopředu. Umí si představit, že někdo může umrznout sto metrů od chalupy, protože těch sto metrů v mlze prostě nevidíte.
A co výletničení s dětmi naučilo tebe o sobě?
Změnilo a mění vztah s dětmi. Tam venku jsme jen my. Neodbíhám k pračce a myčce, k počítači a ke štrúdlu v troubě, prostě jsem s nimi naplno a ony se mnou. Často se bavíme o tom, jak se narodily, proč schnou smrky a proč nemůžeme potkat vlka, kde žijí medvědi a jak velké teritorium potřebuje rys. Je to takový náš uzávorkovaný čas. Teď už jsou ve věku (a věkově jsou od sebe šest let, což fakt není ideální sourozenecký odstup), kdy se i na cestách hádají, ale taky to nás učí, jak se přes to dostat. Mě to učí, jak jim pomoci se neurážet a nehandrkovat, nemůžou prásknout dveřmi a zalézt k sobě do pokoje, ale musí si to srovnat a odžít. Naučila jsem se plánovat, ale ne křečovitě. Reagovat na věci, jak přicházejí.
Aktuální číslo
- Swap - nový životní styl, pro který je podstatné nacházet radost jinde než v nezřízené spotřebě.
- Co by ženy měly dělat, pokud by chtěly mít v důchodu stejně peněz jako muži?
- Ani umělá inteligence není objektivní a nestranná. Proč má AI předsudky?
- Náš feel good speciál jsme tentokrát věnovali chůzi. Jak to udělat, aby nás po dlouhém výšlapu nebolely nohy ani duše?
- K ročnímu předplatnému balíček pečujících krémů od L'Occitane zdarma
