Mlaskání a oplzlé komentáře. Obtěžovali ji strážníci ve službě. Odmítla si to nechat líbit
„To jsou ale nožky. Tý jo a má kérku! To je fakt kérka!“ slyším během nakupování rohlíků a koláčků.
Moje první reakce? Zatuhnutí. To, jak poznat paralýzu, a také jak se z ní dostat, učím svoje studentky každý den. Dýchám. Narovnám se. Otáčím se a vidím dva městské policajty. Je mi to sice nepříjemné, ale rozhoduji se nechat to být. Jsem v obchodě plném lidí, spěchám za holkama na trénink. Jenže tohle ještě neměl být konec.
Vybírám si v regálu pomazánku. Cítím, že za mnou někdo stojí a svléká mě pohledem. „Mlask, mlask!“ zamlaská na mě. Otáčím se a jsem v šoku. Policajt drží v ruce mobil a s oplzlým výrazem na mě zírá. Točí si mě? Fotí si moje tělo? Vypadá to tak, ale nemám možnost to zjistit. Co udělá s případným materiálem, je jen v jeho moci.
Beznaděj a pocit zhnusení mi do těla naženou vztek. Během zlomku vteřiny si vybavím pravidla, která učím svoje studentky. Popiš situaci: „Co to děláte, vy mě tady obtěžujete! Nechte toho!“
Lidé se otáčejí, ale nikdo se mě nezastane. Kdo by se také pouštěl do rozepře s policajty.
Tohle je přesně ten moment, kdy nemám být v klidu! Být hodná a usměvavá holka mi radili doma, ve škole, v práci, všude. Je to blbost.
Vím, že musím lidem okolo dát vědět, co se děje, proto znovu opakuji, co se stalo: „Měl jste na mě nechutné řeči a teď na mě děláte oplzlé zvuky! Styďte se, jste policajt, a navíc jste v práci. Přestaňte mě obtěžovat!“
Vím, co teď přijde: Znevažování. Nebo zesměšnění. Nebo bude říkat, že si za to můžu sama, protože provokuji svým oblečením a rudou rtěnkou. Ale mýlím se. Policajt je rozhozený. Z velkého sebejistého chlapa je najednou malý vystrašený kluk. Volí strategii popření. „To jjjjá nenebybyl! To byl někdo jiný,“ koktá.
Catcalling: Jak se bránit. Názorné video
Catcalling neboli pokřikování na ulici není kompliment. Názorné video vám ukáže, jak vzít kontrolu nad nepříjemnou situací zpět do svých rukou. Až se vám to stane příště, nebudete to vy, kdo se bude stydět.
Jeho strach mě ale neuklidňuje, naopak. Čím víc se snaží svůj přešlap hodit na někoho jiného, tím víc mě to štve. Přichází jeho kolega. Když vidí, že má jeho parťák potíže, snaží se to urovnat. Místo omluvy a pokárání kolegy se ale přidává na jeho stranu a opakuje směšnou výmluvu: „Ale no tak slečno, uklidněte se. To udělal někdo jiný.“
Neuklidním se. Tohle je přesně ten moment, kdy nemám být v klidu! Být hodná a usměvavá holka mi radili doma, ve škole, v práci, všude. Je to blbost. Když vás někdo obtěžuje, když zazní sexistický vtip, když někdo komentuje vaše tělo, když vás někdo degraduje na pouhý objekt, tak je zcela na místě udělat scénu. Dělat problémy. Naštvat se a zařvat: „Dost! Takhle se ke mně nechovejte!
Odmítám si to nechat líbit
Odmítám se stydět. Chci, aby se styděl on. Než jsem se naučila postavit se sama za sebe, kolikrát v životě jsem přišla domů poté, co na mě někdo cizí pokřikoval, a vyčítala jsem si, že jsem nic neudělala. Dneska ale ne, dneska se budu bránit. Odmítám měnit svůj šatník. Kolikrát jsem si vzala dlouhé kalhoty a obyčejné triko jen proto, že jsem věděla, že večer by na mě pokřikovali.
Setkaly jste se s pokřikováním na ulici?
Odmítám tlak ulice. Červená rtěnka působí na některé lidi jako červený hadr na býka. Kolikrát jsem si smazala výrazný make-up, protože jsem se bála, že lidi budou zírat, budou dělat nevhodná gesta, pískat. Dneska už ne, dneska se chci líčit podle sebe.
Odmítám měnit trasu jen proto, abych zase nebyla terčem pokřikování. Jednou u mě zastavilo auto a posádka gesty předváděla orál. Jindy parta dělníků posmutněle žertovala nad mým těhotenským břichem: „Tak tuhle, kucí, ne, tý už to někdo udělal. Muhehehe.“
Odmítám mlčet. Myslím na svou malou dceru. Pravděpodobně i ona bude zažívat catcalling. Na rozdíl ode mne ale bude odmala vědět, že nemusí být hodná holka. Že catcalling není kompliment, za který by měla být vděčná. A hlavně bude ta moje malá holčička vědět, že se může ozvat.
Odmítám si to nechat líbit. Tahle situace mě zasáhla hlavně proto, že to byl příslušník městské policie. Napadá mě, kolikrát už to asi udělal? Byl si sebou tak jistý, vůbec o sobě nepochyboval. Bral to jako příležitost se pobavit. Možná si moje fotky smaže, možná mu budu připomínat tu drzou hysterickou krávu, která měla problém s tím, že na ni „jen“ promluvil a mlaskal.
Nenechám to být
Výstupem v obchodě to ale neskončilo. Normálně bych to hodila za hlavu; ohradit se a nenechat si to líbit je pro mě dostatečná satisfakce. Díky tomu se mě pomlaskávání a pokřikování už nedotýká. Když přijdu domů, netrápí mě to, protože jsem se postavila sama za sebe a vzala si svou sílu zpět. Ale tentokrát to nechci nechat plavat. Právě proto, že na mě pokřikoval městský policista ve službě. Člověk, za kterým bych hypoteticky měla jít, aby mi pomohl, když mě bude na ulici nebo v obchodě někdo obtěžovat. Kolikrát denně asi něco takového udělá? Kolika ženám tím předá zprávu, že obracet se na uniformu v případech obtěžování a sexualizovaného násilí je předem marné…
Podávám oficiální stížnost. Nic moc od toho nečekám, ale na druhou stranu – když to neudělám já, tak kdo? Je možné, že se to celé zamete pod koberec. Že si navzájem dosvědčí, že se nic nestalo. Ale když nebudeme mlčet, tak tam třeba brzy bude těch stížností deset. A pak už těžko bude vedení městské policie říkat, že o ničem nevědělo.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
