Moje Heroine: Příběh opuštěného chlapečka z Motola má díky Petře Jirglové šanci na happy end

Děti bez lásky
Moje Heroine 2022PříběhRodinaRozhovor
Ilona Kleníková
| 3. 2. 2022 | 5 komentářů | 31 712
Moje Heroine: Příběh opuštěného chlapečka z Motola má díky Petře Jirglové šanci na happy end
Foto: Jana Plavec

Projekt Moje Heroine pokračuje! Petra Jirglová vybojovala naději na lepší život pro chlapečka, který trávil celý svůj dosavadní krátký život v nemocnici a úplně sám. Podařilo se jí změnit jeho osud a nyní se chystá změnit systém tak, aby se už nikdy nemohlo stát, že nějaké dítě bude v nemocnici opuštěné.

Má příběh opuštěného chlapečka z Motola podle vás happy end?

Tak napůl. Určitě to dopadlo dobře pro něj, po hrozně dlouhé době odešel z nemocnice, dostal se do rodiny, kde má lásku, péči a zázemí, ale jeho příběh ještě není u konce. Momentálně je v přechodné pěstounské péči, uvidíme, co bude dál. Ale věřím, že se má moc dobře.

Jak byste si přála, aby to pro něj dopadlo?

Přála bych si, aby měl hezké dětství, aby byl šťastný, aby měl milující rodinu a pocit bezpečí, aby se jeho stav po zdravotní i psychické stránce zlepšil.

Až s vlastním dítětem jsem pochopila, jaké to je, milovat dítě úplně bezpodmínečně. A jak jsou malé děti bezbranné.

Kdy jste začala věřit, že to pro něj dopadne dobře?

Po zveřejnění mého článku a hlavně po reakcích lidí, které ten příběh zajímal a pohnul s nimi, jsem si myslela, že se věci budou dít strašně rychle. Že se hned určí, kde se stala chyba, a okamžitě se všechno napraví. Ale bohužel to trvalo ještě několik měsíců. Byl to dost pomalý, zdlouhavý a smutný proces ze strany úřadů. 

Když jste se v tom příběhu začala angažovat, co byl váš cíl?

Můj cíl byl dostat chlapečka z nemocnice. Anebo dostat k chlapečkovi někoho, kdo by se o něj staral po té emoční stránce. Ty cíle se měnily v závislosti na tom, co se dělo a co jsem po kouscích zjišťovala. Na začátku jsem mu jenom chtěla dělat společnost. 

Říkala jste mi, že vaší největší motivací byla láska. Sama máte malé dítě, jak si vysvětlujete, že jste se zamilovala do úplně cizího dítěte?

Nevysvětluju si to nijak. Prostě se to stalo a myslím si, že kdybych vlastní dítě neměla, že by se ve mně takhle hluboký cit neobjevil. Asi by mě to tolik nezasáhlo. Až s vlastním dítětem jsem pochopila, jaké to je, milovat dítě úplně bezpodmínečně. A jak jsou malé děti bezbranné.

Moje Heroine 2022 v magazínu Heroine

Moje HeroineFoto: Miloš Nejezchleb

Příběh úžasné osobnosti z výzvy Moje Heroine 2022 přinášíme také v každém čísle tištěného magazínu Heroine. Kdo je další hrdinkou, která vzešla z vašich nominací? Zjistíte v časopise Heroine.

Mluvíme o jednom konkrétním osudu chlapečka, ale podle vás jeho příběh ukazuje díry v systému a problémy na mnoha rovinách. Kde vidíte vady systému?

Na mnoha rovinách, v tomhle konkrétním případu byla ale ta hlavní chyba na straně OSPODu a kraje.

Na straně toho konkrétního jednoho OSPODu, nebo jde podle vás o fungování OSPODu celkově? 

Myslím, že obojí. OSPOD udělal, co udělat musel. Nicméně udělal jen to nejnutnější minimum. Další problém je v nízké podpoře přechodné i dlouhodobé pěstounské péče. Problém je i v tom, že v momentě, kdy měl chlapeček zajištěny hlavní životní potřeby – měl střechu nad hlavou, jídlo a lékařskou péči –, tak byl považován za dítě, o které je dostatečně postaráno. To mě šokuje a právě na to jsem chtěla poukázat. Není čas, není ochota, není vůle a po právní stránce je všechno splněno. A výsledek je ten, že dítě se narodilo v nemocnici, nikdy ji neopustilo a zůstalo tam jeden rok samo! 

Přitom od politiků často slyšíme, že rodina je důležitá a musíme chránit děti.

To jsou pro většinu z nich jenom prázdné fráze. Když se podíváme, do čeho se investují peníze, kde všude ty peníze mizí a na co peníze nejsou… Děti nemůžou za to, do jaké rodiny, do jakých poměrů se narodily nebo jestli jsou zdravé. Kdyby to pro ně byla priorita, jednali by v jejich nejlepším zájmu a věnovali by této otázce mnohem víc času. Místo toho se dohadují mezi sebou a poměřují si ega.   

Co by se konkrétně mělo změnit?

Mohlo by se začít u toho, aby nebyly děti v nemocnicích samy. Momentálně pracujeme na vytvoření baby cuddler programu.

Ještě když byl chlapeček v nemocnici, spojila jsem se s Hanou Martínkovou z Aliance pro náhradní rodiny. V oblasti legislativy a fungování náhradní péče jsem byla laik. I když o pěstounství jsem se vždycky zajímala. Na začátku příběhu jsem měla pocit, že je to chyba nemocnice, že je tam sám. Až postupem času jsem zjistila, že přechodnou pěstounskou péči, osobu, která by byla hospitalizovaná s chlapečkem, měl zajistit OSPOD, potažmo kraj. I kdyby to bylo třeba na měsíc nebo na dva. I když se sestry snaží a dítěti se věnují, nemají čas se mu věnovat na takové úrovni a tak intenzivně, jak dítě – obzvláště takhle malé – potřebuje. Když je oddělení plné, je jedna sestra na x dětí. 

Baby cuddler program funguje jak?

Je to program pro nejmenší děti, se kterými nemůžou být v nemocnici rodiče z různých důvodů nebo je nějaká překážka v tom, aby s nimi byl přechodný pěstoun. S dětmi jsou dobrovolníci nebo zaměstnanci nemocnice a věnují se jim, aby vynahradili dětem chybějící péči a ulevili zdravotnímu personálu. Miminka by chovali, hladili a starali se o ně alespoň pár hodin každý den. Protože co vyroste z dítěte, které se narodí v nemocnici, stráví v ní rok, potom jde do ústavu, do dětského domova a pak ho v osmnácti vyplivne často systém absolutně nepřipraveného na život a sociálně nezdatného? Co z takového člověka bude?

Pak se na něj budeme koukat skrz prsty a říkat si, že my platíme daně, a on se jen fláká nebo třeba fetuje. Jde to ruku v ruce. To je právě to přenastavení společnosti. Když vidím mladého bezdomovce, tak si říkám – pane bože, vždyť tohle by mohl být můj chlapeček za 18 let! 

Petra JirglováFoto: Jana Plavec

Petra Jirglová je spisovatelka na mateřské dovolené, kterou jeden opuštěný chlapeček proměnil v aktivistku a hrdinku.

Na svůj Instagram jste dala příspěvek, kde chlapečkovi píšete: „Ani nevíš, kolik lidí tě miluje a kolika lidem jsi změnil život.“ Jak změnil život vám?

Je můj život před ním a můj život po něm. Beru to tak, že mně život nic nemění, život se děje. Ale myslím, že můj život nabral trochu jiný směr, začala jsem přemýšlet jinak o své kariéře, o tom, co chci v životě dělat. Svůj čas a svoje nejhlubší emoce jsem věnovala úplně cizímu dítěti, najednou se stal součástí mého života. To by bylo, aby se to na mně nepodepsalo nebo aby to do života nezasáhlo.

V rozhovoru na DVTV jste se vyhýbala kritice zdravotnického personálu jako celku, ale říkala jste, že vám vadily konkrétní situace. Co vám nejvíc vadilo? 

Samozřejmě mi vůbec nešlo o nějakou obecnou kritiku zdravotnického personálu, i když si to tak spousta lidí vyložila. Ale kritika byla namístě. Ten článek byl o tom chlapečkovi, ale byl to vlastně i můj příběh, moje pocity, moje odhodlání. Vadilo mi, že jsem se cítila, že obtěžuji. Vadilo mi, že mi nikdo nechtěl nic říct, ani obecného. Když jsem chtěla zjistit, jak můžu pomoct.

To musí být velká frustrace, když nabízíte pomoc. 

Obrovská frustrace a nejenom kvůli tomu. Byla to pro mě obrovská zkouška trpělivosti a pokory.

Co si myslíte, že je vaše nejsilnější stránka?

Vždycky jsem si myslela, že jsem zábavná, ale to jsem dost přehodnotila. (smích) Teď nevím.

Speciál: Moje Heroine 2022

Moje HeroineFoto: Heroine

S další hrdinkou se můžete seznámit už nyní v novém čísle časopisu. Na webu ji představíme příští měsíc ve speciálu Moje Heroine 2022, kde najdete i další články o velkém i malém hrdinství.

Ptám se proto, že mě zajímá, co z vašich vlastností nebo schopností vám pomohlo to nevzdat a dotáhnout. 

Muselo v tom figurovat odhodlání a sebevědomí. Byla jsem hodně urputná, věděla jsem, že se nesmím nechat odbýt. Samozřejmě že mi to bylo nepříjemné. Cítila jsem se maličká. A zvlášť po zveřejnění článku, kdy leckdo měl pocit, že jsem mu ukřivdila. 

Myslíte zdravotní sestry a lékaře? 

Ano, samozřejmě se to dotklo i těch, které jsem vůbec neměla na mysli. Byla spoustu doktorů a sester, kteří o něj pečovali s láskou a starali se o něj a snažili se pro něj udělat to nejlepší. Věřím, že takových byla většina, ale to tomu dítěti prostě nestačí. Vždyť to dítě je rok v nemocnici samo. Samo. Rok. To je ten největší argument. Jedna lékařka mi říkala, že jsem vůbec neviděla, jak se o něj sestry hezky staraly, a že mi přece vyšli tolik vstříc. Ale oni přece nedělali službu mně. Mým záměrem nebylo to zdravotníkům natřít. Uvědomuju si, že zvlášť v době covidu a nedostatku personálu je to psychické a fyzické vypětí velké a to poslední, co potřebovali, byla kritika půl národa. Bylo by ode mě ale pokrytecké nepoukázat na to, že někde je problém a ne všichni jsou lidé na svém místě.

Hodně lidí si vaši kritiku vztáhlo na sebe. Přitom měli pocit, že splnili svou zákonnou povinnost. Podle vás je ale problém právě v tom, že udělali jenom to. 

Ano, možná splnili svou zákonnou povinnost, ale když všichni dělali všechno tak, jak měli, proč to dítě bylo samo rok v nemocnici? Kdyby se OSPOD, potažmo kraj tak strašně snažil, ale žádný přechodný pěstoun by nebyl, dobrovolnická centra by byla zahlcená, tak to by byl samozřejmě úplně jiný příběh. Ale tady někdo byl – byla jsem to já. V momentě, kdy to odnáší malé dítě, které za nic nemůže, nemůžu být na straně někoho, kdo mu nechce pomoct.

Úřady obrovsky zaspaly. Mělo se to řešit hned, když se narodil a matka ho nechala v nemocnici.

Vy jste byla na straně toho toho malého chlapečka.

Já jsem jenom chtěla pomoct tomu chlapečkovi. Od toho se odvíjelo všechno ostatní, co následovalo.

Víte, proč OSPOD nekonal a nesháněl přechodného pěstouna?

To byla další příšerná fáze. Je to strašně psychicky náročná práce, která vyžaduje opravdu velké odhodlání a nasazení. Ale ne každý to nasazení má a ne každý to bere jako poslání, a když tam sedí holka s bakalářem, bere třicet hrubého, má tisíc papírů na stole, je vyhořelá… Mám pro ni pochopení, ale tady to odneslo to dítě. Mluvila jsem s paní z OSPODu v úterý a říkám jí: Je tady tenhle případ, kontaktovala jsem Alianci náhradních rodin, aby pomohli co nejrychleji najít pěstouna. A paní povídá: My se o tom musíme poradit. Pořád se všichni o něčem radili a  dny se proměnily v týdny, kdy se stále nic nedělo. Teprve když chlapečkovi bylo deset měsíců, tak se přišlo na to, že k babičce nemůže, protože potřebuje speciální péči a babička by to nezvládla. Úřady obrovsky zaspaly. Mělo se to řešit hned, když se narodil a matka ho nechala v nemocnici.

Takže problém byl, že se včas nerozhodlo, že chlapeček nemůže jít k babičce? 

Odůvodnění OSPODu a některých nemocnic bylo, že to vypadalo, že půjde domů do té rodiny. Jenomže tady se nebavíme o jednom měsíci. Kdyby fungoval baby cuddler program nebo dobrovolnická centra, tak už s ním někdo mohl být a starat se o něj aspoň na přechodnou dobu. Jenomže to trvalo rok. Nedokážu posoudit, jak vážný byl jeho zdravotní stav, na to nemám kompetence. Ale v momentě, kdy se našla přechodná pěstounka, která s ním byla hospitalizovaná, tak šel za pár dní domů. Nikdo nepřiznal, že se stala chyba, nikdo neřekl – je nám to líto, doufáme, že už se to příště nestane, je potřeba udělat změny. Všichni se chovali, jako by bylo naprosto v pořádku, že dítě stráví rok samo v nemocnici.

Mohlo by vás zajímat: Osudy z pasťáků

děti z pasťákuFoto: VERNES

Po zrušení kojeneckých ústavů čeká Českou republiku ještě jeden dluh – vyřešit to, jak se postarat o starší děti z pasťáků a dětských domovů. Jejich často neutěšené osudy mapovala v časosběrném dokumentu Opouštět Počátky režisérka Linda Kallistová Jablonská.

České děti v pasťácích. Jaká je jejich cesta ze dna?

Nemám všechny informace, nebyla jsem tam celou dobu, ale co vím, je, že to dítě bylo 12 měsíců v nemocnici samo a pendlovalo mezi nemocnicemi: z Děčína do Ústí, z Ústí do Prahy, z Prahy do Ústí, z Ústí do Děčína, z Děčína do Prahy, zpátky do Děčína a zpátky do Prahy. A samozřejmě se začaly objevovat další a další příběhy.

Příběhy dětí v podobné situaci?

Je to jenom špička ledovce. Lidé mi psali: „Ležím se synem v nemocnici, slyším vedle plakat dítě, které je tam samo, nikdo za ním nechodí, když se zeptám sester, tak mi nic neřeknou. Co můžu dělat? Petra Landa (aktivistka v oblasti práv pacientů – pozn. redakce) zveřejnila fotku, kde je v nemocnici půlroční miminko, které mělo přivázané obě ruce, nohu a dudlík přilepený k puse náplastí. Bohužel to není ojedinělý případ.  

Je zarážející, že psychosociální vývoj není považovaný za základní potřebu dítěte.  

Rozhodně si nemyslím, že to byl postoj všech. Na OSPODu, na úřadech obecně i v nemocnicích jsou lidé, kteří to tak cítí a řídí se tím, nebo tam jsou lidé, kteří jsou z toho taky frustrovaní a chtějí to změnit, ale nemají čas nebo odvahu začít sami měnit systém. Ale nejsou všichni takoví, to asi ví každý z nás, co byl někdy v nemocnici, na úřadě atd. A v případu chlapečka jsem to byla prostě já. Řekla jsem si, že když není nikdo, kdo by za ním pravidelně chodil, udělám to já. Když se za něj nikdo nepere, tak to budu já. Vlastně – proč ne? Proč čekat, až „někdo něco udělá“.

Ale narazila jste. 

Nejen v té nemocnici, stejné to bylo i s OSPODem, tam byla úplná zeď. Nemocniční prostředí obecně není nic veselého, personál má náročné případy, úmrtí, nevyléčitelně nemocné děti, musí to být extrémně psychicky náročné. Ale spousta nemocnic vypadá jako za krále klacka; jako první jídlo po porodu vám dají rohlík s paštikou. Spousta lidí má pocit, že tak to prostě je a nedá se to změnit. Ale může. Musí. Protože jinak tady všichni pochcípáme na lhostejnost a na rohlíky s paštikou. Pro mě to nebyla nějaká hrdinská mise, prostě jsem to tak nemohla nechat. 

Ale někdo vás za hrdinku považoval a nominoval vás do projektu Moje Heroine. Co vy sama považujete za hrdinství?

Za hrdinství považuji strašně moc věcí a za hrdiny strašně moc lidí, kteří dají kus sebe, aby pomohli ostatním, ale kdybych teď měla vyzdvihnout jednu věc, tak v tomto kontextu považuji za velké hrdiny určitě pěstouny a obzvláště ty přechodné. Opravdu klobouk dolů před lidmi, kteří pečují s láskou o děti, nabídnou své srdce, svůj domov a potom vlastně „pošlou“ dítě dál. těm  Samozřejmě to přináší tolik lásky a štěstí, ale musí to být obrovský nápor na psychiku a zaslouží si obrovské uznání.

Co je vaše mise teď?

Musela jsem si trochu vydechnout a odpočinout si, posledních pár měsíců bylo velmi intenzivních. Ale jsem za to strašně ráda, tolika lidem to otevřelo oči a možná se na věci taky začali dívat trochu jinou perspektivou. Zvýšil se zájem o pěstounství, hodně lidí o tom nemělo ani potuchy. Děje se tolik věcí a já jsem v intenzivním kontaktu se skvělými lidmi, určitě dokážeme velké věci. Za všechno vděčíme chlapečkovi, že to nevzdal a bojoval. Navíc dokončuji svou třetí knihu, která by měla vyjít na jaře, a v hlavě mám nápady na další tři. A samozřejmě mám rodinu, jsem na mateřské, takže nejvíc času věnuji synovi.  


Kdo je podle vás Moje Heroine 2022? Znáte výjimečnou ženu ze svého okolí? Dejte nám o ní vědět a nominujte ji!

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • KLÁRA SVOBODOVÁ ALIAS PANÍ SPOCKOVÁ
    Předčasný porod, císařský řez, smrt dítěte, život s postižením. To všechno prožila Klára Svobodová – naše coverstar. Na svém blogu Spocklidem popisuje svůj život bez pozlátka. A tak jsme ji pro Heroine nafotili celou ve zlatě, zářící a svítící jako skutečnou hvězdu. Přesně tou totiž Klára podle nás je. Matka bojovnice, která se nevzdává. Z minusů dělá plusy a z hendikepů superschopnosti. Odkrývá tabu a ukazuje odvrácenou stranu mateřství. Inspiruje a dodává sílu. Mění svět kolem sebe. Je to Moje Heroine. Nahlédněte do jejího vesmíru.
  • CHTĚJÍ VIDĚT HVĚZDY A CÍTIT VÍTR
    Pít vodu ze studánky a bydlet ekologicky. Být svobodní. Naše příloha Sustainable tentokrát popisuje alternativní možnosti bydlení. Jaké to je žít v jurtě, domku na kolečkách anebo ve „slamáku“? Příběhy lidí, kteří se rozhodli žít jinak, blíž přírodě i sami sobě.
  • HLAS HEROINE
    Proč po nás gynekologové chtějí poplatky za registraci, i když je to nezákonné, a hlavně proč se je bojíme odmítnout? Proč by o ženském těle měli rozhodovat politici, když v případě mužských těl nikdo podobné nápady nemá? V naší názorové rubrice se dočtete i o tom, jak vychovávat děti v souladu s feministickými ideály a jak ochránit jejich (i naše) duševní zdraví v době, kdy covid vystřídala válka na Ukrajině. Ale nebojte, přinášíme i pozitivní zprávy!
  • VÁLEČNÁ REPORTÉRKA PETRA PROCHÁZKOVÁ
    Petra Procházková momentálně reportuje z války na Ukrajině. Mluvili jsme s ní ještě před odjezdem o tom, co zažívají ženy ve válkách, jaká je etika válečného zpravodajství i jak ve vyhrocených situacích zvládá své emoce. Dostalo se ale i na dilemata, která s sebou nese její vlastní mateřství. A jak se vlastně stalo, že psala diplomku o Čtyřlístku? Petra Procházková je Moje Heroine.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 5 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Kateřina Štejdířová | 4. 2. 2022 11:56

Jsem šťastná, že se našla žena, které nebyl osud chlapečka lhostejný, zabojovala a jeho život posunula konečně správným směrem. Je to úžasné, jsem paní Petře moc vděčná za kloučka. Ačkoliv jsem tomu po přečtení první reportáže ani nechtěla věřit, že by se něco takového v dnešní době mohlo ještě dít ? …Byli jsme s manželem 7 let přechodní pěstouni, užili jsme si za tu dobu šest krásných dětí a máme radost, že z nich rostou a jsou šťastné a spokojeně děti v adoptivních a pěstounských rodinách. Přeji chlapečkovi dobrý a spokojený život a paní Petře hodně zdraví a sílu na vše, co plánuje ??

+16
Reagovat