Když byl ještě chlapec, při autonehodě přišel o rodiče a sestru. Spolu s bratrem byl měsíce v nemocnici a poté byli odvezeni do dětského domova. „Nejdřív jsem byl přesvědčený, že nás vezou domů. Místo toho jsme skončili v dětském domově, kde kromě nás bylo 80 až 90 dětí. Nikdo se s námi nebavil, nic nám nevysvětlili. Dospělí o nás mluvili, jako bychom tam ani nebyli“ uvádí Milan Daniel v rozhovoru s Ivetou Tanoczkou na webu Heroine.cz.
Z příběhu dětství Milana Daniela běhá mráz po zádech. V důsledku tragédie se ocitl sám v nepřátelském prostředí s bratrem, který vše snášel ještě hůře. Oba trpěli častými nemocemi, až bratr v deseti letech jedné takové podlehl. Samotný Milan poté strávil několik let v domově, kde trpěl hladem, ponižováním a soustavnou šikanou. „Ty roky, která jsem strávil v druhém dětském domově, bych nejradši zrušil, kdybych mohl,“ říká Ivetě Tanoczké v rozhovoru na webu heroine.cz.
Z traumat a stresu se začal pomočovat, což mělo za následek ještě krutější zacházení. V rozhovoru nicméně i proto přibližuje, co prožívá dítě, které se kvůli psychyckým problémům pomočuje: „Počurávání, pokud ho někdo nezachytí a správně neřeší, je extrémně ponižující stav. Doslova mění úroveň lidské důstojnosti. Dítě se tak stydí, že touží opustit samo sebe. Nechcete být ve svém vlastním těle, ale v jiném, v takovém, které se nepočurává.“