Očima bezdětné: Je normální, že děti v MHD pláčou. Pohoršovat bychom se měli nad něčím úplně jiným
V Česku milujeme děti. Tedy alespoň do chvíle, než se jako děti začnou chovat. Debata o tom, jak vypadají tolerovatelné dětské projevy mimo domov, se v médiích a na sociálních sítích opakuje s železnou pravidelností. Kdo tady ale vlastně obtěžuje svoje okolí? A jak vnímá téma dětského chování na veřejnosti bezdětná žena před třicítkou? Přečtěte si glosu Gabriely Knížkové pro web Heroine.cz.
Praha, srpnová ranní špička. Na zastávce neochotně nastupuji do rozpáleného autobusu cestou na pravidelnou redakční poradu. Při pondělku ve svém záměru nepřekvapivě nejsem sama: připojuji se k davu lidí, kteří spěchají do práce, do ordinací a na úřady. Sedačky jsou obsazené, kromě dalších spolucestujících jsou tady také rodiče s kočárky a my zbylí jsme nuceni se na zbylé ploše namačkat na sebe. Stoupám si tedy do zadní poloviny vozu, bezmyšlenkovitě vytahuji telefon a otevírám ranní zprávy.
Po několika minutách se z jednoho z kočárků ozve hlasitý pláč. Jeho původce tipuji na zhruba dvouletého kluka. V dětské frustraci, jejíž přesný zdroj zná v tu chvíli asi jen on sám, zatíná pěstičky, kope nohama a postupně rudne. Pláč přechází v pronikavý křik, který se stupňuje s každým nadechnutím. Zbylí cestující se otáčejí. Jeho máma se ho snaží utěšovat. Hladí ho po hlavě, šeptá, na chlapce ale uklidňující taktiky nezabírají a z jejího výrazu je poznat, že klid rychle opouští i ji. Zkouším jí věnovat co nejchápavější úsměv, myslím ale, že ho nevnímá. Svých starostí má pochopitelně dost. „Tak radši vystoupíme,“ šeptá odevzdaně.
Žena na sedadle kousek ode mě si začne odfrkávat a kroutit hlavou. „Strašný, tohle,“ obrací se významně na svého manžela. „To je ale rozmazlenej smrad. Že si ho neuklidní,“ hlásí pohrdavě, zatímco se za mámou a jejím synem zavírají dveře na nejbližší zastávce.
Zamračím se na ni, nahlas ale nic neřeknu. Konfrontace na veřejnosti nejsou moje silná stránka, a to zejména v momentě, kdy už není, koho bych se v nepříjemné situaci mohla napřímo zastat. Ranní příhoda ve mně přesto celý den zanechává ošklivou pachuť.
Ani malí dospělí, ani cvičení psi
Téma Čechů, Češek a malých dětí ve veřejném prostoru jsme v Heroine reflektovali už několikrát. Před dvěma lety na jaře ho jako rozbušku na sociální sítě vhodilo bistro Marthy's Kitchen a jeho pravidla pro dětské návštěvníky, letos v únoru kontroverze vyvolalo rozhodnutí Národní galerie omezit kvůli dětskému hluku vstup do populárního Atlas Café. Spory tohoto typu se obvykle odvíjí podobným způsobem: jedna strana argumentuje diskriminací rodin, ta druhá právy bezdětných a provozovatelů, kteří si nastavují podmínky podle svého uvážení. Atmosféra ve veřejné dopravě, kdykoliv nastoupí dítě, které není celou dobu potichu - tedy v podstatě jakékoliv dítě, ale dokazuje, že čistě o principy svobodného trhu v Česku úplně nejde.
Řadím se mezi bezdětné, kteří s dětmi téměř nepřicházejí do užšího kontaktu. V mých osmadvaceti letech zatím potomky nemám nejen já, ale ani naprostá většina mých přátel vesměs žijících ve velkém městě. Malého caparta nemá nikdo z mojí rodiny. Práce novinářky mě do dětského kolektivu zavádí jen ve výjimečných případech. S dětmi to tedy přiznaně zatím moc neumím a necítím se stoprocentně komfortně v jejich přítomnosti. Jako introvertněji založený člověk se sklonem k úzkostem navíc oceňuju klid a možnost pohroužit se do vlastních myšlenek.
Máloco dokáže člověka tahat za uši tolik, jako dětský pláč: za jeho výjimečnou znepokojivost ostatně můžeme poděkovat evoluci, je totiž designovaný přesně tak, aby vyvolával co nejvíce pozornosti. A děti pláčou každou chvíli. Kromě toho se pletou se pod nohy, padají, brblají nebo křičí. Bez přestávky spících, stoických a dokonalých andílků venku skutečně příliš mnoho nepotkávám.
A proč bych vlastně měla? Děti nejsou malí dospělí ani vycvičení psi čekající na pokyn, jsou to zkrátka děti. Vychovanými dospělými se stanou teprve, až si osahají základy společenského chování a komunikace. Do té doby je těžko můžeme uklidit stranou a tvářit se, že neexistují, ačkoliv by to část společnosti bezpochyby uvítala. Vůči zmíněným psům totiž mnohdy paradoxně máme a očekáváme mnohem větší míru tolerance (je hezké, že se nemusím bát, přesto si dejte svého miláčka na vodítko, prosím). Abych nám nekřivdila, podotýkám, že se ve skutečnosti nejedná jen o specificky český problém. Spisovatelka Claire Kilroy v rozhovoru o mateřství, který jsem s ní vedla pro web Heroine.cz, podotkla, že se v domovském Irsku na rozdíl od Řecka nebo Španělska téměř neodvážila s malým dítětem vstoupit do restaurace ze strachu, že se propadne studem.
Kdo tady nemá vychování?
Větší či menší scénu na veřejnosti v dětství udělal každý z nás. Nebývá příjemná pro nikoho, vsadím se ale, že nejhůř se během ní ale cítí právě mámy a tátové: takových, kterým je negativní pozornost upřená na dítko zcela lhostejná, je ve skutečnosti zanedbatelné procento. Jakkoliv jsou moje znalosti v tomhle směru žalostné, předpokládám, že uklidnit dítě, které už se „rozjelo“, umí být výkon hodný zlaté medaile v rodičovské olympiádě. Nemusím si v jeho průběhu zrovna lebedit, abych se coby dospělý člověk v místnosti, který už má slušné vychování za sebou, dokázala nad situaci povznést, nekomentovat ji, neprotáčet panenky a hlasitě nevzdychat (za výjimku, u níž je legitimní se ozvat, považuji záležitosti typu neřešeného kopání nebo úderu). Zejména na místech, která jsou z principu určená všem. MHD se mezi ně nepochybně řadí.
Větší či menší scénu na veřejnosti v dětství udělal každý z nás. Nebývá příjemná pro nikoho, vsadím se ale, že nejhůř se během ní ale cítí právě mámy a tátové: takových, kterým je negativní pozornost upřená na dítko zcela lhostejná, je ve skutečnosti zanedbatelné procento. Jakkoliv jsou moje znalosti v tomhle směru žalostné, předpokládám, že uklidnit dítě, které už se ‚rozjelo', umí být výkon hodný zlaté medaile v rodičovské olympiádě.
Právě bájná „slušná výchova“ je na celém tématu možná to nejabsurdnější. Její největší nedostatek totiž v autobusech, tramvajích a dalších dopravních prostředcích pravidelně ukazují právě dospělí, ať už na vedlejším sedadle v plném vozu nechávají bezohledně ležet batoh, hlasitě vykládají intimní historky do telefonu, roztahují nohy na šířku dvou sedaček, sprostě nadávají, nevychovaně čumí (narážím na kampaň Konsentu ohledně obtěžování, která loni v srpnu vyvolala velmi pohoršené reakce), rovnou osahávají či jakkoliv jinak obtěžují. Děti jsou malé a citlivé na podněty, jaká je výmluva dospělých?
Setkání s brečícím miminkem či vztekajícím se batoletem v dopravě si asi nikdy neužiju. Možná se jednou také ocitnu na druhé straně barikády. Do té doby můžu cestovat vybavená sluchátky, slušností a alespoň bazální mírou empatie. Navíc bych si přála jediné: abych se příště ozvat dokázala.
