„Ideální kombinace na jakoukoli vedoucí funkci je žena a klaun,“ říká zdravotní klaunka Hana Malaníková

Divadlo
Hana Malaníková
Pro dobrou věcRozhovorVánoceZdraví
Zdravotní klaun
Ilona Kleníková
| 25. 12. 2022 | 31 komentářů | 5 720
„Ideální kombinace na jakoukoli vedoucí funkci je žena a klaun,“ říká zdravotní klaunka Hana Malaníková
Hana Malaníková říká, že je klaunka těkem i duší. Foto: Zdravotní klaun

Zdravotní klauni už dvacet let léčí v českých nemocnicích svou přítomností a v ideálním případě humorem. Nasadí si červený nos, zaťukají na dveře nemocničního pokoje a co se bude dít, až se dveře otevřou, klaun předem netuší. Možná za nimi bude kluk, co si chtěl vzít život. A možná bude úkolem klauna naučit ho radovat se ze života. Jako se to stalo Hance Malaníkové. Připomínáme článek o důležitosti humoru a umění nebrat se vážně.

Máte vážené zaměstnání. Jste vedoucí katedry na umělecké vysoké škole. Máte akademickou kariéru. To se asi nedá dělat s nasazeným červeným nosem. Jak to kloubíte dohromady? Je to pro vás protipól klaunování? Klaunujete i na katedře?

Bude to znít jako bonmot, ale já jsem si jistá, že v současné chvíli je ideální kombinace na jakoukoli vedoucí funkci „žena“ a „klaun“. Svět už je tak divný, že tomu může pomoct buď někdo super empatický – což by ty ženy mohly být, ale samozřejmě to bývají i muži –, nebo někdo úplně bez předsudků – jako klaun. Jsem ve funkci od srpna, takže si to zatím osahávám, ale zkouším šaškovat při různých příležitostech. Zkouším, co ta škola vydrží. Ona je teď otřesená v základech, což je pro DAMU unikátní příležitost. 

Tu funkci jsem vzala proto, že mi umožňuje vytvářet bezpečný prostor, kde se druzí můžou rozvíjet. Neznám nic lepšího, čemu bych v životě mohla přispět.

Mám schopnost se nestydět

Říkáte o sobě, že jste klaunka tělem i duší. Co to pro vás znamená?

Všichni v určitých typech situací děláme věci, které jsou komické. To, co v sobě ale každý nemá, je schopnost se za to nestydět, necenzurovat to a prostě to vybalit na veřejnosti. Že jsem klaunka tělem, znamená, že mám vysoké a hubené tělo a občas se někam nevejdu, ruce mi trochu plandají, pořád s nima šermuju a často něco shodím. I v těle jsou dispozice k tomu, aby se člověk dostával do komických situací. A klaunka duší… Strašně bych si přála, abych v sobě měla schopnost koukat se na svět pohledem, jako že mu vůbec nerozumím, protože to je hrozně osvěžující, a klaun to umí.

Tuhle schopnost jste v sobě objevila až časem, nejdřív jste studovala žurnalistiku. Jak jste se dostala ke hraní?

Tady se projevila moje naivita nebo idiocie – já bych se těchhle slov nebála. Žurnalistiku jsem šla studovat hlavně proto, že jsem se těšila, že se tam bude hodně psát. Představovala jsem si, že budu něco jako Karel Čapek. Byla jsem překvapená, že to tak není. Tak jsem si říkala: Kde já bych mohla něco tvořit? Kde bych mohla zužitkovat tu svoji vlastnost, že se pořád někam cpu, nestydím se a dělá mi dobře, když jsem středem pozornosti? To mě nasměrovalo na DAMU, kde jsem dostala vynikající lekci na Katedře autorské tvorby a pedagogiky u profesora Ivana Vyskočila. 

Tam jste se poprvé setkala s klaunováním?

Zažili jsme na DAMU unikátní spolupráci se slovenskou režisérkou Máriou Záchenskou, která žije v Paříži. Nabídla nám projekt, kdy si pět francouzských a pět českých herců zahraje představení na motivy knihy Hrabě Monte Christo jako klauniádu. Měli jsme si nasadit ten nos a takzvaně najít svého klauna. Já jsem si nasadila nos a ztuhla jsem. Když hodně moc chceš být vtipná, tak to většinou nedopadne. A tak jsem dostala životní roli racka. Hodinu jsem stála na jevišti a v jednu přesnou chvíli jsem udělala: „Á, á! (zvuk racka)“. Takové bylo moje první setkání s nosem, které mě totálně okouzlilo, ale zároveň paralyzovalo. 

Spousta mých kamarádů v té době dělala konkurz na zdravotního klauna a říkali mi, že jsem na to ta pravá. Jako já s tím rackem?! Tak jsem řekla: „Dobře, já na ten konkurz půjdu, tam se to všechno ukáže, ať už mám od vás pokoj.“ Byl to několikakolový náročný casting. A s každým kolem jsem se do té práce víc a víc zamilovávala, víc a víc jsem se bála, že konkurz neudělám. Ale to už je další historka. 

Řeknete mi ji?

Čím víc jsem chtěla uspět, tím mi to šlo hůř. Bylo poslední kolo a poslední den a mně to už vůbec nešlo – to poznáš podle toho, že se fakt nikdo nezasměje. Přišel úplně poslední úkol a šla jsem já. Hrobové ticho. Nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem udělala: „Á, á!“ (zvuk racka) Pak jsme se rozloučili, nasedla jsem na kolo, jela jsem domů a celou cestu jsem proplakala. Ještě ten večer přišel e-mail, že mě přijali. Volala jsem zpátky a pořád ještě s pláčem říkám: „To je strašně trapné, vy jste si mě spletli a ten mail mi poslali omylem…“ Ještě dlouhou chvíli jsem je přemlouvala, že mě určitě přijali nedopatřením...

U zdravotního klauna je humor sice kruciální, ale nikoliv jediná věc, kterou musejí uchazeči prokázat. Hodně se zdůrazňuje přirozená empatie. Publikum je potřeba vnímat ještě jinak, než když jste na jevišti. Je to tak?

To je úplně nejzásadnější vlastnost, které se na těch konkurzech snaží umělecké vedení dopátrat. Ty zaklepeš na nemocniční pokoj, otevřeš dveře, zeptáš se, jestli můžeš dovnitř, a v tu chvíli tam nastane něco, co je totálně nepředvídatelné. Nevíš, kolik tam je lidí a v jaké budou náladě. Jsou tam děti, dospělí, senioři, babičky a dědečkové na návštěvě, do toho může přijít personál… Každému tomu člověku je nějak fyzicky a nějak psychicky. Musíš to všechno zavnímat. Máš jen několik minut na to, aby ses zkusila naladit na toho, za kým jdeš. Primárně jde o komunikaci, o schopnost se naladit na člověka, najít společnou řeč. 

Ten humor tam někde číhá jako takový ideál, po kterém toužíme, ale který nesmíme moc chtít. Protože kdybychom se o to usilovně snažili, tak by nám to vůbec nešlo. My spíš čekáme, že se o nás ten humor nějak odrazí, že se šikovně nastavíme a on vznikne. Stane se. A my toho budeme součástí. 

zdravotní klaunFoto: Zdravotní klaun

Vrcholová sestra Patálie je klaunské alter ego Hanky Malaníkové.

Je to napínavé?

Je to strašně napínavé. A ono se to nepovede vždycky. Za takovou tříhodinovou návštěvu nemocnice stihneme třeba patnáct pokojů. Takže děláš x malých představení. Vlastně jsi pořád na jevišti, tři hodiny z něj neslezeš. Je to stoprocentní pozornost, všechna tykadla musejí být zapnutá. Je to napínavé a taky to člověka udržuje živého a přítomného. Často dostávám otázku, jak to psychicky zvládáme a jestli nám z toho není smutno. Není to tak, že bychom nebyli schopni vnímat, co se v té nemocnici děje a jak na tom kdo je. My na to v dobrém slova smyslu nemáme čas. Nepřišli jsme tam nikoho litovat ani v medicínském smyslu léčit. Přišli jsme léčit tím setkáním, přítomností a ideálně humorem.

Někteří diváci se smát nemohou

Jak poznáte, že se to povedlo? Asi to není tak jednoduché, že by se to poznalo jen podle smíchu.

Nejčastěji poznám, že se to povedlo, tak, že se ozve smích, objeví se nějaká reakce nebo úsměv na tváři. Ale je spousta těch, kteří se smát nemůžou, je jim tak špatně, že to nejde. Jezdíme klaunovat do Hořovic na jednotku následné intenzivní péče. Tam jsou děti většinou na přístrojích, a dokonce na podpoře dýchání. Je tam i pár dětí, které jsou v kómatu, vůbec nereagují nebo třeba jen otevřením očí. Tam jsem si znovu uvědomila, že ta přítomnost je zásadní. Ten pocit, že jsme se setkali, že jsme se zavnímali navzájem, že mě někdo pustil do svého světa. Tam začíná náš takzvaný úspěch. 

Klauniáda léčí. Už přes dvacet let

zdravotní klaunFoto: Zdravotní klaun

Na začátku stál vizionář, muzikant a klaun Gary Alven Edwards. V roce 2001 založil občanské sdružení Zdravotní klaun, které funguje dosud. Profesionální Zdravotní klauni pravidelně pravidelně navštěvují desítky nemocnic, domovů pro seniory a hospic. Jejich posláním je tvořit uvolněné prostředí nejen ve zdravotnických zařízeních, přinášet radost a dobrou náladu na místa, kde často vládne bolest a obavy.

Organizace funguje zejména díky příspěvkům dárců a dárkyň. Více informací na www.zdravotniklaun.cz

Říkala jste, že pro klaunování je klíčové najít si svého klauna. Jak jste si našla svoji zdravotní klaunku? Jaká je vaše „vrcholová sestra Patálie“?

Vrcholová sestra Patálie někdy používá příjmení Marná a na geriatrických klauniádách má umělecký pseudonym Carmen Marná. Je to báječná žena, která je především strašně přeochotná všem pomáhat, je nesmírně snaživá. Jak se říká „skočit do toho rovnou po hlavě“, tak to ona dělá doslova. Když jí řekneš, ať skočí, ona jde a po hlavě skočí do čehokoliv. V tom je to s ní tedy náročné, ale i krásné.

Říkat na všechno ano je také základní princip improvizace, že? 

Jsem si jistá, že najít si svého klauna neznamená nic hledat. Ale spíš si to připustit. Tou esencí klaunování je člověk sám ve svých nejméně oblíbených, nejvíc konfliktních nebo nejdivnějších vlastnostech. Je to moje snaživost, moje touha všem vyhovět, je to součást mého vlastního charakteru. V civilu to mám víc pod kontrolou a při klaunování to můžu přetavit ve zdroj komických situací. Ráda klaunuju, protože se můžu úplně vyprdnout na všechnu konvenci a takzvanou civilizovanost, můžu se do toho vrhnout po hlavě, kdežto v normálním životě už vím, že to dělat nemám.

zdravotní klaunFoto: Zdravotní klaun

Do nemocnic začala Hanka Malaníková chodit „klaunovat“ před deseti lety.

Když říkáte, že DAMU je otřesená, máte zřejmě na mysli iniciativu Nemusíš to vydržet a to, co vyvolala. Jaká je na DAMU teď atmosféra? Sedá si to, nebo je všechno rozjitřené?

Udělal se obrovský kus práce ze strany iniciativy. Nesmírně obdivuju způsob, jakým Marie-Luisa Purkrábková a ostatní – protože to není jenom Marie – všechno ustáli a jakým způsobem komunikovali. Vést konstruktivní debatu je nesmírně těžká věc, když je v ní tolik emocí a tolik různých pohledů na věc. Obrovský kus práce odvedlo také nové vedení školy. Jsme ve fázi, kdy už byly odplaveny ty první velké emoce, které zabraňují cokoli konstruktivně řešit. Nemůže to vydržet emočně vyhrocené celou dobu, a zároveň to nesmí úplně opadnout. Nesmí to být kauza, která pak vyšumí. Mně se zdá, že to jede po dobrých kolejích.

Vnímala jste vy sama obtěžování nebo šikanování na DAMU? Zažila jste to někdy?

Ne. Ale já jsem z unikátní katedry, která se jmenuje Katedra autorské tvorby a pedagogiky. U nás se ti nestane, že pedagog, který tě učí, tě zároveň bude zaměstnávat. Katedra je zaměřená na primární zkoumání zákonitostí veřejného vystupování, to znamená nejen divadla. My jsme takoví alternativci. I u nás se občas stane, že se pedagogovi nepodaří dobře dát zpětnou vazbu studentovi a třeba se ho někdy dotkne. Nechci, aby to vypadalo, že se nás ta výzva netýká vůbec. Ale naše studium je primárně postavené na reflexi. Cokoliv si studenti zkoušejí, zároveň pravidelně reflektují oni i jejich pedagogové. My jsme zvyklí spolu mluvit.

Jak fungují klauni přes Vánoce? Je to v nemocnicích o Vánocích smutnější? 

My klaunujeme pořád, svátky nesvátky, klaunuje se od pondělí do pátku. Nemocnice mají velkou snahu se polidšťovat a je cítit, že tam o svátcích všichni tak nějak zněžní. Ale můj nejdojemnější zážitek se vůbec nestal o Vánocích. 

To nevadí, povídejte.

Před časem jsem zažila svou nejtěžší a ve výsledku nejkrásnější klauniádu za celých devět let. V Motole je oddělení, kterému se říká expektační, kam doputují děti z urgentního příjmu a čekají tam, než se zjistí, na které oddělení je přeloží. Ten den jsem měla sólo klauniádu. Zazvonila jsem na expektační oddělení, ozval se zdravotní bratr a říká: „Je tady jenom jeden kluk.“ A já: „No hurá, sláva.“ On říká: „No, on je to puberťák, je mu asi čtrnáct.“ A já povídám: „To nevadí, na ty já se specializuju.“ A on: „Hm, ale ono to asi nepůjde.“ Já: „Aha, covid.“ „Ne, to ne, on se před hodinou pokusil o sebevraždu.“ A mně spadlo srdce do kalhot. 

Patří do takové chvíle humor? No asi ne. Patří tam klaun? To nevím, asi ne. A pak jsem si řekla: „A patří tam vrcholová sestra Patálie? No patří!“ Stejně jako sem patří zdravotní bratr, lékař, co ho přijímal, i doktorka z psychiatrie, kam ho budou za chvilku překládat. Strašně se mi třásly nohy, ale co se mohlo stát horšího, než že mě z toho pokoje vyhodí? To by nebylo žádné neštěstí.

Cokoliv klaunovi řekneš, to udělá. A já jsem dostala úkol naučit někoho, jak se radovat ze života, a začala jsem to dělat. A pak už to jelo.

Tak jsem tam nakráčela, zaklepala, otevřela dveře – a tam ležel čtrnáctiletý kluk a byla tam i jeho maminka a tatínek. To jsem nečekala. Stála jsem ve dveřích s tím červeným nosem a vyjeveně jsme na sebe několik vteřin zírali. Nevěděla jsem, co dělat. Pak jsem se podívala na toho kluka a viděla jsem, že má v očích tu samou obavu jako já: „Takže ty se teď budeš snažit být vtipná a budeš čekat, že já se tomu zasměju?“ 

Došlo k propojení.

Přesně tak. Už jsem se nadechovala, že řeknu něco jako: „Tak pozor, teď to bude bolet, protože budu vtipná.“ A ta maminka najednou řekla: „To je skvělé, že jste tady, vy byste mohla mého syna naučit, jak se radovat ze života.“ Řekla to úplně vážně! A my jsme se oba dva začali smát. To byla tak absurdní představa, že mu během mých deseti minut vysvětlím, jak se má radovat ze života, a on si už nebude chtít vzít život! Zároveň to bylo geniální, protože cokoliv klaunovi řekneš, to klaun udělá. On nikdy nepochybuje, že by to nezvládl. A já jsem dostala úkol naučit někoho, jak se radovat ze života, a začala jsem to dělat. A pak už to jelo. A bylo to skvělé. 

Vyšla jsem ven a vznášela jsem se jako na obláčku. Kvůli tomuhle svoji práci miluju. Kdybych bývala chtěla dělat humor a být vtipná, tak to bude prostě blbé. Ale tu situaci tehdy zachránila maminka. To se tak někdy stane, že všechno zachrání maminky. A to je moje vánoční poselství.

Článek vyšel na Heroine.cz poprvé 20. 12. 2021.

Diskuze k článku

Celkem 31 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Michal Macek | 20. 12. 2021 7:57

zdravim , slysel sem ze v Americe zdravotni klauny zakazali - pry mohou byt pro deti moc desivi (asi v souvislosti s filmy To a Joker apod.), nevite co je na tom pravdy?

+2
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Turek | 27. 12. 2021 16:26

Milane, když o tom víš prd, tak doporučuji se k tématu nevyjádřovat. Opravdu není nutné znát tvoje dojmy u každého článku.

-3
Reagovat