nové číslo Heroine právě v prodeji

Petra Wünschová: Bijeme děti, abychom přehlušili kolektivní traumata

Až vám bude někdo tvrdit, že výchovná facka sem tam není na škodu, pošlete ho za Petrou Wünschovou. Mluvit s ní o tom, v čem všem nám jako společnosti neprospívá, když tolerujeme ponižující, nebo dokonce násilnou výchovu dětí, je oči otevírající. Přála by si, aby Centrum LOCIKA, které založila pro děti ohrožené domácím násilím, nebylo potřeba. Než se to povede, bude dál trpělivě vysvětlovat politické reprezentaci, úřednictvu i rodičům, že to lze dělat jinak. A také proto je Moje Heroine.

„Měli bychom se víc soustředit na to, aby se našim dětem prostě dobře žilo, ne na to, jak moc dokazují, že jsme skvělí rodiče. Je to nesmírně těžké, ale když to neuděláme, tak to děti ničí,“ říká v rozhovoru pro Heroine Petra Wünschová.Foto: Tomáš Beran

Čím to je, že diskuse ohledně fyzického trestání dětí je pořád tak divoká? A že jsme oproti jiným vyspělým zemím takhle pozadu?

Myslím si, že jsme ještě pořád traumatizovaná společnost. Že teprve teď po třiceti letech se zvedá kapacita, abychom se mohli ohlédnout zpátky a začít se vyrovnávat s věcmi, které jsme jako národ zažili. Během komunismu bylo potřeba mít emoce i chování plně pod kontrolu, na veřejnosti i doma. A ještě to nedokážeme reflektovat. V Centru LOCIKA vidím denně, že rodiče mají své děti hrozně rádi, ale neumějí s nimi navázat přirozený blízký vztah, který je nejlepším regulátorem jejich chování. Proto je tu pořád taková panika, že když z výchovy odejmeme strach a bolest, tak jak ty děti budeme potom „ovládat“? Když rodičům říkáme, že výchova neznamená dítě ovládat, zažívají obrovský „aha“ moment. A musejí se znovu učit ten přirozený vztah navázat.

V pasti trestající výchovy

Argumenty, které zaznívají, jsou nejčastěji v duchu „vždyť musí být zocelené“, „vždyť se s nimi život nebude mazlit“.

To je přesně ta naše traumatická reakce. Propsalo se nám to do kolektivního vědomí a stále jsme v napětí, že dítě nesmíme moc rozmazlit, musí být připravené na to, že se mu budou dít těžké věci a že nebude smět vyjadřovat emoce. Proto ty obavy z toho, že děti jsou spontánní. Když má dítě záchvat vzteku nebo pláče, jdou rodiče často sami do paniky, nevědí, co s ním mají dělat.

Seznamte se s Mojí Heroine Petrou Wünschovou ve video medailonku.

Sama jsem tu před vámi v pozici rodiče, který svoje děti několikrát uhodil a začal hledat způsoby, jak to dělat jinak.

Já jsem svoje děti taky bouchla. Ale vždycky jsem to považovala za své rodičovské selhání. Když jsem byla v úzkých. Je to tak ve většině případů, že rodič se v tu chvíli cítí bezmocně. Vyčerpaně. Ale nepovažovala jste to vy ani já za dobrý výchovný prostředek.

Popup se zavře za 8s
Prémiový článek

Podpořte naši redakci a získejte přístup ke všem prémiovým článkům a řadu dalších výhod!

Podpořte naši redakci a získejte přístup ke všem prémiovým článkům a řadu dalších výhod!