Petra Wünschová: Bijeme děti, abychom přehlušili kolektivní traumata. Zemřela zakladatelka Centra Locika

Čím to je, že diskuse ohledně fyzického trestání dětí je pořád tak divoká? A že jsme oproti jiným vyspělým zemím takhle pozadu?

Myslím si, že jsme ještě pořád traumatizovaná společnost. Že teprve teď po třiceti letech se zvedá kapacita, abychom se mohli ohlédnout zpátky a začít se vyrovnávat s věcmi, které jsme jako národ zažili. Během komunismu bylo potřeba mít emoce i chování plně pod kontrolu, na veřejnosti i doma. A ještě to nedokážeme reflektovat. V Centru LOCIKA vidím denně, že rodiče mají své děti hrozně rádi, ale neumějí s nimi navázat přirozený blízký vztah, který je nejlepším regulátorem jejich chování. Proto je tu pořád taková panika, že když z výchovy odejmeme strach a bolest, tak jak ty děti budeme potom „ovládat“? Když rodičům říkáme, že výchova neznamená dítě ovládat, zažívají obrovský „aha“ moment. A musejí se znovu učit ten přirozený vztah navázat.

V pasti trestající výchovy

Argumenty, které zaznívají, jsou nejčastěji v duchu „vždyť musí být zocelené“, „vždyť se s nimi život nebude mazlit“.

To je přesně ta naše traumatická reakce. Propsalo se nám to do kolektivního vědomí a stále jsme v napětí, že dítě nesmíme moc rozmazlit, musí být připravené na to, že se mu budou dít těžké věci a že nebude smět vyjadřovat emoce. Proto ty obavy z toho, že děti jsou spontánní. Když má dítě záchvat vzteku nebo pláče, jdou rodiče často sami do paniky, nevědí, co s ním mají dělat.

Sama jsem tu před vámi v pozici rodiče, který svoje děti několikrát uhodil a začal hledat způsoby, jak to dělat jinak.

Já jsem svoje děti taky bouchla. Ale vždycky jsem to považovala za své rodičovské selhání. Když jsem byla v úzkých. Je to tak ve většině případů, že rodič se v tu chvíli cítí bezmocně. Vyčerpaně. Ale nepovažovala jste to vy ani já za dobrý výchovný prostředek.