Českým ženám bych vzkázala: Pozvedněte svůj hlas. A mužům: Prosím, poslouchejte. Rozhovor s kanadskou velvyslankyní

FeminismusMoje Heroine
Osobnost
PolitikaRozhovor
Anna Urbanová
| 9. 9. 2021 | 28 komentářů | 4 835
Českým ženám bych vzkázala: Pozvedněte svůj hlas. A mužům: Prosím, poslouchejte. Rozhovor s kanadskou velvyslankyní
Ayesha Rekhi na oficiálním portrétu. Foto: Velvyslanectví Kanady

Kanadskou velvyslankyní v České republice je od roku 2019 Ayesha Patricia Rekhi, dáma, jejíž jméno se začalo letos stále častěji objevovat ve spojení s podporou lidskoprávních organizací, neziskovek zasazujících se o diverzitu, ochranu slabších nebo ženská práva. Charismatická Kanaďanka s indickými kořeny o své angažovanosti mluví s nadšením, které je nakažlivé. Pomáhat, podávat ruku, podporovat – to jsou slova, která se v rozhovoru opakují stále znovu. Cítí to jako závazek vůči zemi, která přijala její rodiče? Co by vzkázala českým ženám?

Kanadu a Česko pojí silné pouto už od roku 1948, kdy z Československa do Kanady odešlo mnoho intelektuálů a podnikatelů. A po roce 1968 se situace opakovala. V Torontu sídlilo slavné exilové vydavatelství ’68 Publishers Josefa a Zdeny Škvoreckých, komunita českých expatriotů byla početná. V sedmdesátých letech se k československé národnosti v Kanadě hlásilo přes 80 tisíc lidí. Než jste byla jmenována velvyslankyní v České republice, byla jste si tohoto národního spojení vědoma?

Narodila jsem se a vyrůstala právě v Torontu, které je jednou z největších světových multikulturních metropolí. Česká komunita patřila k těm viditelným a aktivním. Mám k tomu takovou osobní vzpomínku. Když jsem byla jmenována, moje maminka mi připomněla, že jsem o Halloweenu chodila koledovat mimo jiné k Baťovým, kteří přišli po osmačtyřicátém. Cukrovinky mi prý dávala sama Soňa Baťová, manželka Tomáše Bati mladšího.

Vy jste se v Kanadě narodila, ale vaši rodiče tam přijeli z Indie. Byla Kanada v sedmdesátých letech zemí, kde cizince upřímně vítali? Jaké vzpomínky na to vaši rodiče mají?

Ta země jim dala příležitost vybudovat rodinu, jakou si přáli mít. V Indii se z náboženských důvodů nemohli vzít, rodina mého otce s jejich svazkem nesouhlasila, a tak se rozhodli odejít. Otec v Kanadě vystudoval, vzali se a měli mě. Je však třeba přiznat, že v Torontu na rasismus naráželi celkem běžně. Otec měl titul z kanadské univerzity, a přesto se setkával s odmítnutím jen kvůli svému původu. Stačila ale jediná generace, aby se jejich dcera dostala až do funkce reprezentantky země… Nebylo to pro ně vždy snadné, ale rozhodně by řekli, že jsou Kanadě za mnohé vděčni.

Kanadská velvyslankyně podporuje projekt Moje Heroine

Heroine

V novém čísle časopisu Heroine představujeme 8 hrdinek, žen, které mění svět. Pomohli jste nám je vybrat vy, naši čtenáři a čtenářky. Jasmína Houdek, Elena Gorolová, Alena Jančíková, Barush Maush, Zuzana Vránová, Eliška Kodyšová, Klára Laurenčíková, Adéla Horáková. Osm příběhů, které vám vrátí naději.

Osm Heroines oslavíme s podporou paní velvyslankyně na Kanadské ambasádě 23. září 2021.

Překvapuje mě, že v sedmdesátých letech mohl být někdo odmítnut u pracovního pohovoru na základě rasy.

Nebyla to státem umožněná ani tolerovaná diskriminace, ale přesto se děla. Rasismus se projevoval v mezilidských vztazích. Dnes jsme už mnohem dál. Jsem ráda, když si o tom povídají moji rodiče s mými dětmi. Otec jim vyprávěl, jak těžko hledal práci nebo jak musel poslouchat rasisticky podbarvené poznámky a vtipy. Já sama jsem zažila různé narážky a náznaky, že někam „nepatřím“. Doufám, že moje děti se s tím už nesetkají vůbec.

Co vám dává důvod k optimismu?

Že změny vidím na vlastní oči – a vidět znamená uvěřit, že je to možné. Dnes kolem sebe mám mnohem diverzifikovanější svět, ať už jde o leadership v korporátních firmách, nebo v řízení státu. Stačí, když se podívám na fotografii všech aktuálně sloužících kanadských velvyslanců a velvyslankyň – takhle vypadá Kanada v roce 2021! Moje děti, které pocházejí ze smíšeného manželství, cítí, že do ní patří. Kamkoliv se podívají, vidí, že to jde. Když jsem před dvaceti lety nastoupila do diplomatických služeb, byla jsem velmi zapálená, ale na pozici velvyslankyně jsem nepomýšlela. Na těch pozicích prostě tehdy nebyli lidé, kteří vypadají jako já, kteří mají jméno jako já.

A kdy jste na takovou pozici začala pomýšlet?

Vzpomínám si, když mi jedna z mých mentorek řekla, že jsem připravená. Nabádala mě, ať si stojím za svým životním příběhem a za svými volbami. My ženy občas máme obavy, jestli jsme už „dost“ připravené, a ona mě postrčila kupředu. Dnes tvoří 50 % velvyslaneckého sboru Kanady ženy. Už mladé studentky, která právě opouštějí vysokou školu, na takové funkce můžou pomýšlet. Důkazy, že to jde, vidí všude kolem sebe.

Pomáhal vám někdo na vaší kariérní cestě?

Za mnohé vděčím svým předchozím nadřízeným a mentorkám: Donice Pottie, která působila v Thajsku a nyní je velvyslankyní v Jordánsku a při své práci zvládala vychovávat náctiletou dceru, a Deboře Chatsis, bývalé velvyslankyni ve Vietnamu, jedné z prvních kanadských velvyslankyň z řad původních obyvatel. Klíčovou roli ale hrála moje rodina. Mám skvělé rodiče i manžela a bez jejich podpory bych svou práci dělat nemohla. Když jsem při nástupu do funkce předávala na Hradě pověřovací listiny, moji rodiče u toho nemohli být, ale přijeli aspoň do Prahy, stáli před branami a dívali se, jak mě přivážejí, jak pro mě dělá hradní stráž přehlídku, mávali kanadskými vlaječkami… Pro ně, stejně jako pro mě, to byla příležitost říct Kanadě „díky“.

Přestože vaši rodiče vzdorovali kulturním očekáváním v mnoha věcech, umím se představit, že se nemohli a zřejmě ani nechtěli oprostit úplně od všech. Jedním z hodně vytrvalých vzorců je role a postavení ženy v domácnosti i ve společnosti. Pocítila jste to nějak na své výchově?

Moji rodiče mě vychovávali v lásce a podpoře, ale vedli mě i svým příkladem, kterým bylo vyvážené partnerství. Otec pral a vařil většinu jídel, oba měli práci na plný úvazek. Jak jsem vyrůstala, na vlastní oči jsem viděla, co to znamená mít rovnocenný svazek, a brala jsem to jako normu.

Otevřít se světu byla racionální volba

Kanada je země tradičně otevřená imigraci. V jednom rozhovoru jste řekla, že noví příchozí znamenají pro zemi příležitost získat „ty nejlepší lidi“. V Česku ve stejné otázce převládá skepse a strach. V čem vidíte důvod tak rozdílného přístupu?

Naše národní historie jsou velmi odlišné. Kanada se vědomě rozhodla být zemí otevřenou jiným kulturám a udělali jsme z toho součást své identity, ale bylo to i tím, že jsme nové lidi zkrátka potřebovali. Moje rodné Toronto je jedním z nejvíce multikulturních měst na Zemi, a zároveň – a myslím si, že to není náhoda – je taky místem, kde aktuálně vzniká nejvíc úspěšných technologických startupů. Mluvíme o diverzitě jako o nástroji pro lepší politiku, společnost, vzdělávání, inovace, ale pro Kanadu je to i otázka ekonomické úspěšnosti. Příběhy lidí, kteří do naší země emigrovali, nepatří jen jim, ale vyprávějí i o nás. O tom, jak jsme se jako země naučili k nim přistupovat, jak jim pomáháme se začleněním.

Ayesha Patricia Rekhi

Vystudovala politologii na McGillově univerzitě v Montrealu, rozvojová studia na britské London School of Economics a veřejnou správu na Harvardu. Do státní služby vstoupila na Ministerstvu občanství a přistěhovalectví Kanady, od roku 2002 na Ministerstvu zahraničních věcí a mezinárodního obchodu Kanady. V letech 2000–2002 byla vicekonzulkou pro přistěhovalectví v Hongkongu, v letech 2005–2009 první tajemnicí pro politické a ekonomické vztahy v Dillí, v Hanoji působila v letech 2012–2015 na pozici radové pro politické vztahy a veřejnou diplomacii. V srpnu 2019 byla jmenována velvyslankyní Kanady v Česku. V Praze žije s manželem, dcerou a synem.

Ráda dávám za příklad jeden z našich sponzorských programů. Lidé, kteří se ho chtějí zúčastnit, dostanou přidělenou jednu imigrantskou rodinu, kterou pak finančně podporují a v průběhu celého roku jí pomáhají s praktickými věcmi. Pomůžou jim najít lékaře, školu, chodí s nimi nakupovat. Nová rodina se dobře integruje a jejich sponzoři se zase naučí jim rozumět. Myslím si, že když někoho takhle důvěrně poznáte, nemůžete z něj mít strach. Kanadská otevřenost je v jistém smyslu velmi promyšlená strategie, díky ní může naše země zúročit svůj potenciál a zajistit se pro budoucnost.

My Češi rádi mluvíme o tom, jak je naše společnost polarizovaná, jak hluboké jsou mezi námi příkopy. Vnímáte to?

Rozdělenou společnost tu vnímám stejně, jako ji vidím v Kanadě a jinde na světě. Podobná polarizace existuje skoro všude. I proto si myslím, že je potřeba aktivněji hledat společné téma, něco, co nás spojuje. Doufejme, že konečně vítězně vycházíme z pandemie a prioritou je obnovit stabilitu. Je víc než kdy jindy důležité spolu mluvit, umět se shodnout, že v něčem se neshodneme, ale sledovat společný cíl. Pandemie ukázala nutnost přijímat závažná rozhodnutí, která se odrazí na životě celého národa.

Co je pro vás tím společným tématem?

To je jednoduché – jsou to lidé, jejich zdraví, štěstí a prosperita. Můžeme se lišit v názorech na to, jak toho dosáhnout, ale neměli bychom tenhle cíl ztrácet ze zřetele. Takový rámec umožňuje lepší dialog, kompromis, lepší rozhodování. Často ale vidíme jiný obraz: soupeři se opevní každý ve svém rohu a výsledkem je stagnace.  

Podporujete mnoho projektů zaměřených na ženskou emancipaci a rovnost. V téhle oblasti jsme podle mě za Kanadou tak dvacet let pozadu. Pokud nám jde o dosažení plné rovnoprávnosti, co byste nám se svou zkušeností radila – a co naopak nedoporučila?

Nejsem si jistá, že byste byli „pozadu“. Ženy, se kterými jsem se tu zatím setkala, jsou opravdu obdivuhodné a mají obvykle ve svém oboru velký vliv. Ať už to jsou ženy ve vedení neziskových organizací, velkých firem nebo na vyšších pozicích ve vládě a státní správě. Pokud se někde děje nějaká větší změna, obvykle za ní najdete ženu. Jsou kvalifikované, zkušené, vzdělané.

V Kanadě se, podobně jako k imigraci, cíleně přistupovalo i k rovnosti pohlaví. Stále se máme co učit a v čem růst, jsou u nás ale velmi hlasité organizace, které se umí za věci brát. V otázce rovnosti máme velmi konkrétní a jasnou legislativu. Když se dívám na českou společnost, zaměřuju se na pozitivní stránky. A myslím si, že se můžete opřít o silnou tradici. Rok 1989 a události ve vaší zemi hrají ve světovém kolektivním podvědomí stále velkou roli coby symbol boje za lidská práva a svobodu.

Velvyslanectví Kanady

Paní velvyslankyně na návštěvě Muzea romské kultury v březnu 2020. Foto: Michael Vlček, Velvyslanectví Kanady

Pokud byste českým ženám a mužům měla vzkázat jednu věc, co by to bylo?

Českým ženám bych vzkázala: Pozvedněte svůj hlas. A českým mužům bych řekla: Prosím, poslouchejte. Všichni máme příběhy a zkušenosti, které je užitečné sdílet, a budeme-li si naslouchat, můžeme se všichni posunout kupředu.

Česká konzervativní publicistika se ráda opírá do „propagandy“, která se prý typicky projevuje na amerických a kanadských univerzitách. Nejčastěji uváděným příkladem je údajné povinné oslovování studentů zájmeny, která si zvolí a kterých jsou prý desítky.

Nevím o tom, že by to kdekoliv bylo povinné. V Ústavě máme zakotveno, že je třeba respektovat práva každého individua. Dnes je možná jen častěji vidět, že se o tom lidé snaží přemýšlet, když interagují s někým poprvé a chtějí se ujistit, že používají správné oslovení. Z mojí perspektivy je to především věc respektu. Popravdě příliš nerozumím tomu, proč by byl zrovna tenhle jev pro lidi jakýmkoliv způsobem ohrožující. Vždyť přece nikoho nic nestojí druhého respektovat, oslovovat ho tak, jak si přeje být oslovován.

Nálezy dětských hrobů můj národ šokovaly

V květnu letošního roku došlo v Kanadě k objevení masových hrobů, v kterých byly uložené ostatky 215 původních obyvatel – žáků jedné z největších státních integračních škol. Jak je tento tragický nález vnímán? A jak se dotkl vás osobně?

Možná jste si při vstupu na ambasádu všimla, že naše státní vlajka je spuštěna na půl žerdi. Je to tak na všech vládních budovách i na všech velvyslanectvích už od května, kdy se objevily první nálezy – a od té doby přibyly další. Osobně to pro mě bylo šokující, hluboce mě to zasáhlo. Kanada se nyní určitým způsobem probouzí. Začíná proces uvědomění a porozumění téhle části naší historie. Pro mě coby Kanaďanku první generace, jejíž rodina našla v zemi svobodu a naději, je velmi obtížné srovnat se s tím, že stejná země stojí i na takovéhle bolesti. Dodnes bylo odkryto na pět tisíc hrobů.

Jak byste popsala nynější vztah mezi Kanaďany a potomky původních obyvatel?

Pro většinu Kanaďanů jsou tato zjištění bolestivá, ale možná bolestivější je vědomí, že původní obyvatelé mluvili o svých zmizelých dětech po celé generace, jenže jsme je neposlouchali. Jako národ teď ukazujeme, že to dál ignorovat nechceme. Že tomu chceme porozumět a společně to překonat. Se synem jsem sledovala obřad, kde nová generální guvernérka Kanady, která je zároveň první ženou z řad původních obyvatel v této funkci, mluvila o usmíření, které má podobu obyčejných, každodenních činů. Bylo to inspirativní a budí to ve mně naději, že moje země je schopná poučit se z chyb a být díky tomu silnější.

Dochází ve světle těchto událostí k nějakým změnám?

Zatím se hlavně vzpamatováváme ze šoku a truchlíme. Uvědomujeme si, že jestliže chceme být země otevřená inkluzi, musíme na tom pracovat. Ta cena není nízká a vyžaduje přehodnocení toho, co jsme si mysleli, že o sobě víme. Když dnes v Kanadě navštívíte nějakou veřejnou akci, stává se čím dál častěji, že se připomene tradiční jméno místa, kde se odehrává. Jméno, které mu dali lidé Prvních národů. Mluvili jsme už o respektu, o významu slov a jazyka, a tohle je jeden takový příklad. Jsem zvědavá, co za deset let řeknou o téhle době moje děti. Myslím, že v mnoha ohledech to bude klíčový okamžik.  

Možná mají všechny národy svá slepá místa. Věci, které nevidí, protože je vidět nechtějí. Jaké jsou podle vás ta česká?

Ano, slepá místa mají všichni, ať už proto, že se schválně dívají jinam, nebo nevědí, kde hledat. Proto mě potěšilo nedávné rozhodnutí české vlády týkající se nedobrovolných sterilizací romských žen a jejich odškodění. To jsou věci, které jsou velmi často přehlížené, protože stojí na společenském okraji, týkají se menšin. Je dobré, když se tomu na úrovni státu věnuje pozornost. 

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Moje Heroine 2021 Potřebujeme si připomenout, že svět nakonec může být báječné místo k životu. Představujeme osm inspirativních a obdivuhodných žen, jejichž jména do výzvy Moje Heroine nominovali čtenářky a čtenáři. Jasmína Houdek, Elena Gorolová, Alena Jančíková, Barush Maush, Zuzana Vránová, Eliška Kodyšová, Klára Laurenčíková, Adéla Horáková. Osm příběhů, které vám vrátí naději.
  • Děti vám to vysvětlí Existuje vůbec někdo, kdo se těší na září? Na obligátní téma „back to school“ jsme se podívali ze všech stran. Proč české školství nevzkvétá? A pomohlo by mít v učitelském sboru víc mužů? Své k tomu řekli i teenageři: rozsáhlou sondu mezi svými vrstevníky provedla čtrnáctiletá Marika, čerstvá maturantka Ester se zase ptá, proč ve školách víc nemluvíme o menstruaci i tělesnosti obecně.
  • Rozkoš pro vaše uši Prozkoumali jsme nový žhavý trend – audioporno. Z jakých důvodů přitahuje především ženy a co je na něm tak zvláštního? Vše, co chcete vědět, než se ponoříte do světa zvukové rozkoše. Nestyďte se poslouchat!
  • Hrdinky našich dcer Princezny trpně čekající na své rytíře jsou definitivně out. Je čas na nové hrdinky. Co tedy s dětmi číst? Možností je dnes dost, a zvlášť s knihami o slavných českých ženách se v posledních letech roztrhl pytel. Nad tímto fenoménem se kriticky zamýšlí Gabriel Pleska. Kterou z nich by doporučil?

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 28 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

prostě prostě Filip | 9. 9. 2021 11:43

To s těmi indiánskými dětmi je smutné. Zrovna nedávno jsem o tom četl jinde. Na druhou stranu to, jakým způsobem dopadla kolonizace Ameriky pro původní obyvatelstvo, a to nejen na území USA, ale rovněž v Mexiku a v Kanadě (o Jižní Americe nemluvě), je všeobecně známý fakt. Kanaďani se tedy buď rozhodli tvářit šokovaně nad tím, co už dávno aspoň obecně věděli, nebo mají opravdu velké mezery v historii své vlastní země. O to smutnější je reakce, jakou na tyto nové poznatky zvolili. Psaní malými písmeny může znít neškodně, ale pálení knih a komiksů je hodně za čárou. V tomto ohledu má Radim pravdu, i když se ho zdejší cenzorní redakce rozhodla potrestat za to, že tu pravdu napsal. Jakýkoliv vyslanec Kanady by teď měl spíše užít svého postavení k napracování zničené reputace své země, než ke šťourání do záležitostí suverénního státu, které nespadají do jeho/jejích kompetencí.

+22
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Richard | 10. 9. 2021 21:06

Zparchantělá země.

-1
Reagovat