Heroine do schránkyPředplatit časopis 
Předplatné časopisu

Lži, které se učí ve škole. Nepříjemnou historii přehlížíme, dějiny útlaku v Česku nezná každý

Alternativní historie
Dějepis
Dějiny Kanady
Den díkůvzdání
Historie
Kanada
Kryštof Kolumbus
Objevení Ameriky
Původní obyvatelstvo
Vzdělávání
Gabrielle Andrychuk
| 24. 11. 2022 | 88 komentářů | 63 685
Lži, které se učí ve škole. Nepříjemnou historii přehlížíme, dějiny útlaku v Česku nezná každý
Pochod na památku pohřešovaných a zabitých žen a dívek z řad původního obyvatelstva v kanadském Vancouveru, 2019. Foto: Liam Hill-Allan / Shutterstock

Říká se, že dějiny píší vítězové. I proto jsme se dlouhá léta učili, že Kolumbus objevil Ameriku, přitom na severoamerický kontinent vůbec nedoplul a Amerika tou dobou už byla dávno „objevena“ a obydlena původním obyvatelstvem. Verze historie, ve které kolonizátoři jsou ti hodní, se ve výuce stále drží. Skutečný příběh, ve kterém domorodé národy čelily systematickému týrání a likvidaci, je nepříjemná pravda, kterou je potřeba přijmout. Jak zaznělo v podcastu All My Relations, který se věnuje domorodým obyvatelům: „Cesta ke smíření začíná tím, že si upřímně přiznáme svou minulost a otevřeme oči a srdce lepší budoucnosti.“

Jsem napůl Češka a napůl Kanaďanka a pocházím z Edmontonu, z území Smlouvy 6, tedy z tradičního území předků národů Krí (Cree), Dene, Blackfoot, Saulteaux a Nakota Sioux. Ačkoli jsem se narodila a vyrostla v Kanadě, o letních a vánočních prázdninách jsem trávila hodně času se svými příbuznými v Česku. Česky mluvím odmala a doma ctíme české a slovenské zvyky, má rodina a přátelé v Česku jsou mi blízcí a vždy jsem se cítila být Češkou.

Přestože mám dvojí občanství a ř vyslovuji perfektně, Češi mě často nepovažují za jednu z nich. Zpravidla mě považují za Severoameričanku. V Kanadě mi zase lidé opakovaně tvrdí, že vlastně nejsem tak úplně Kanaďanka, na což vždy opáčím: „Co to znamená být Kanaďankou, která žije na ukradené půdě?“ Přesto se lidem představuji jako Čechokanaďanka. 

Uvádění koloniální historie na pravou míru

Donedávna jsem žila v Praze, kde jsem vystudovala dvouleté magisterské studium. Když jsem zde vyučovala angličtinu, všimla jsem si zvláštní posedlosti  indigenitou, tedy „domorodostí“. A bohužel jsem také zjistila, že se v Česku stále vyučuje nepravdivá koloniální historie. V rámci hodin jsme se se studenty tématem kolonialismu zabývali a snažili se odnaučit to, co nám ve škole vtloukli do hlavy. Začali jsme vždy otázkou: Co víte o Kryštofu Kolumbovi? Ať už bylo studentům deset, nebo padesát let, jejich odpovědi byly vesměs stejné. Takže kde je vlastně pravda? 

V roce 1492 připlul Kryštof Kolumbus omylem na Bahamy místo do Indie. Proto se původnímu obyvatelstvu v této oblasti začalo přezdívat „indiáni“. Toto označení se však již nepoužívá, mluvíme-li o původních obyvatelích, stejně jako se nepoužívá hanlivé označení začínající na „n“, mluvíme-li o černošských obyvatelích. Obě označení jsou totiž vnímána jako urážlivá. Zmíněnou historickou událost navíc nemůžeme brát jako „objev“, protože původní obyvatelé na tomto území žili a obývali tuto půdu dlouho před příchodem kolonizátorů.

Co znamená „původní obyvatelstvo“?

  • Původní obyvatelstvo je souhrnné označení pro původní obyvatele a jejich potomky, kteří jsou nositeli jedinečných kultur a kteří vedou jedinečné způsoby života, pokud jde o vzájemné vztahy a prostředí, v němž žijí.
  • Podle OSN (2004) se za původní obyvatelstvo označují ti, kteří si zachovali historickou kontinuitu, přestože se na jejich území vyvinuly společnosti skládající se z kolonizátorů a osadníků, a kteří se považují za odlišné právě od těchto společností.
  • Tvoří nedominantní společenské vrstvy, které pokračují v zachovávání, rozvíjení a předávání území svých předků, etnické identity, kulturních zvyků a právních systémů budoucím generacím.
  • Člověk je součástí původního obyvatelstva na základě toho, že se tak sám vidí a že ho ostatní členové tohoto obyvatelstva berou za svého. 476 milionů původních obyvatel žije ve více než 90 zemích světa (Amnesty International, 2022).
  • Původní obyvatelstvo Kanady se dělí na tři kategorie: Inuité, Métisové a příslušníci Prvních národů. Existuje mnoho Prvních národů, například národ Krí, Dene, Mi’kmaq a mnoho dalších, které mají své vlastní odlišné jazyky a kultury. Z toho vyplývá, že koncept indigenity je velmi rozsáhlý. 

Věděli jste, že Kolumbus v Severní Americe vlastně nikdy nebyl? Doplavil se pouze do Jižní Ameriky, kde nechal unést a zotročit tisíce původních obyvatel, včetně dětí, kterým bylo jen devět let. Jak uvádí historik Laurence Bergreen v knize Columbus: The Four Voyages, 1492–1504, odhaduje se, že mezi lety 1492 a 1548 klesl počet původních obyvatel karibského ostrova Hispaniola z 300 000 na 500 v důsledku masového násilí, šíření nemocí, sexuálního násilí a vražd.

Většinu lidí zaráží, že se ve škole vyučují lži, a tak se často ptají, proč tomu tak je. Domnívám se, že je za tím celá řada důvodů. Za prvé, revizionistickým výkladem dějin zbavíme osadníky viny a odpovědnosti. Koloniální historii tak lze jednodušeji vysvětlit a překousnout. Tyto narativy dále umožňují osadníkům a lidem s koloniální minulostí distancovat se od nepříjemné pravdy. I proto jsou ve Francii stále uctívány osobnosti jako mořeplavec Jacques Cartier, který byl považován za „objevitele Kanady“.  

Lekce pro studenty, kteří se v Česku učí angličtinu jako druhý jazyk, se často zaměřují na jednotlivá témata a svátky. Připravovat lekce tímto způsobem je praktické; na podzim je běžné věnovat se v hodinách Kolumbovi, Dni díkůvzdání a Halloweenu. Jen je potřeba začít o těchto svátcích říkat pravdu.  

Nepříjemná pravda, o které je potřeba se učit

O politice se zaměřením na původní obyvatelstvo jsme se v Kanadě učili už na prvním stupni. Probírali jsme způsob obživy původního obyvatelstva a obchodování s kožešinami. Četli jsme knihy, jako je Kojotí příběh o Kolumbovi Thomase Kinga (A Coyote Columbus Story), kde je Kolumbus parodován a kde jsou mýty o něm účinně vyvráceny. Na druhém stupni se pak naše třída učila o tom, jak se měnil vztah mezi osadníky a původními obyvateli. Zhlédli jsme dokumentární film Muffiny pro babičku (Muffins For Granny), který obsahuje výpovědi přeživších z internátních škol, což byla zařízení určená k asimilaci dětí původních obyvatel Kanady do euro-kanadské kultury. Děti v těchto školách nesměly mluvit svým rodným jazykem ani ctít své kulturní zvyky a byly odděleny od svých rodin, často stovky kilometrů daleko.  

Cílem bylo odstranit vlády původních obyvatel, omezit jejich práva a vymýtit indigenitu v Kanadě. Odhaduje se, že v těchto zařízeních bylo umístěno 150 000 dětí původních obyvatel a 6000 dětí v těchto zařízeních zemřelo, nicméně záznamy o těchto skutečnostech nejsou kompletní. Kanadská komise pravdy a usmíření, založená v roce 2015, nalezla přesvědčivé důkazy o tom, že děti ve zmíněných zařízeních byly zanedbávané, čelily hladovění, fyzickému týrání, sexuálnímu zneužívání a také zde umíraly. Přestože poslední z těchto internátních škol ukončila svou činnost v roce 1996, dětské ostatky jsou v místech bývalých škol objevovány i nadále.  

Řada rodičů a příbuzných mých kamarádů byla nucena studovat na internátních školách a traumata spojená s touto zkušeností se kvůli mezigeneračnímu přenosu projevují i u dnešní generace. V rámci 94 výzev k akci, které navrhla zmíněná komise, byly vypracovány věkově přiměřené osnovy, podle kterých se děti učí o internátních školách, smlouvách mezi původními obyvateli a osadníky, dějinách původního obyvatelstva a jejich důležité současné roli v kanadské společnosti.  

Současní studenti čtou například ilustrovanou knížku Když jsme byli o samotě (When We Were Alone) od Davida Robertsona, což je příběh o emancipaci, vzdoru a síle, který líčí těžké období života v internátní škole. Místo toho, abych své studenty učila a oslavovala nepravdivé koloniální dějiny, učila jsem je o Dni domorodých národů a Dni oranžových košil či kanadském Národním dni pravdy a usmíření, během kterého si každé září pod heslem „na každém dítěti záleží“ připomínáme památku dětí, které prošly internátními školami, i dětí, které v nich zemřely. 

Samozřejmě netvrdím, že by se mělo učit jen o těchto bolestných tématech. Považuji však za zásadní, aby se historie uváděla na pravou míru. Je důležité studentům ukázat, jak velký byl vzdor původních obyvatel a jak bojovali za zachování svých jazyků, kultury a půdy a také za to, aby je získali zpět. Jako osadnice (settler), která se snaží být lepším hostem a spojencem, cítím zodpovědnost za svůj podíl na nápravě minulosti, vždy když se naskytne možnost. Tohle je pro mě jedna z možných cest. 

Učili jste se ve škole pravdu o koloniální historii?

Jsou tu obránci půdy v Amazonii a ti, kteří chtějí zabránit výstavbě ropovodu ve Wet’suwet’en, národu Mi’kmaqů, kteří uplatňují svá smluvní práva v Novém Skotsku. Je tu práce, kterou odvádějí původní obyvatelé v rámci národního vyšetřování pohřešovaných a zavražděných domorodých žen a dívek. Máme romány posilující postavení domorodých obyvatel z pera domorodých spisovatelů, jako je například román Zloději dřeně (The Marrow Thieves) od Cherie Dimaline. A existuje mnoho dalších příkladů vytrvalosti domorodých obyvatel. Mnohem více zajímavých příběhů, než jsou všeobecně známé a smyšlené koloniální příběhy. 

Na Den díkůvzdání, který se v USA letos připomíná 24. listopadu, se tak sami sebe ptejte: Jaké jsou další lži, kterými vás ve škole krmili? A co s nimi hodláte udělat?


Poznámka autorky:

Mé znalosti v oblasti politiky se zaměřením na původní obyvatelstvo čerpám ze vztahů s původními obyvateli, kterým aktivně naslouchám a se kterými vedu otevřené dialogy, a také z akademické literatury a filmů z dílny černošských autorů, autorů z řad původního obyvatelstva a příslušníků jiné než bílé barvy pleti. I tak jsou mé znalosti omezené. Uvedené skupiny nijak nereprezentuji, jelikož nepotřebují, abych za ně mluvila. Mluvím za své české kořeny a za účelem poskytnutí zdroje informací, protože je nejvyšší čas, abychom o těchto důležitých tématech hovořili také v mém druhém domově, v České republice.


Z angličtiny přeložila Eri Kadlčíková.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Šťastné a veselé v posteli!
    Lidi s feministickým pohledem na svět si prý užívají lepší sex než ostatní. Dokážou se totiž vykašlat na představy o tom, co je a není normální, a je pro ně zásadní vzájemný respekt. Heroine představuje první vydání věnované sexu. Buďte bez obav, že bychom chtěli někoho nebo něco soudit. Ať vás tenhle dárek příjemně naladí…
  • „Bylo to jako šlápnout na minu“
    Tak začíná článek Pavlíny, která krátce po 40. narozeninách dala průchod své touze po sexu, po cizích mužských tělech, po potěšení bez závazků. Potřebovala zjistit, kdo vlastně je. Text, u kterého se možná budete červenat, protože naráží na představy o tom, co se může a sluší.
  • Máte rádi áčko?
    Chtějí ženy anální sex, nebo se jen přizpůsobují mužské touze a představám z porna? Na to se v článku ptá Zuzana Kašparová, spoluautorka podcastu Vyhonit ďábla. Vyzpovídala několik žen, pro které je tato praktika důležitým zdrojem slasti, a připomíná, že penetrace není všechno.
  • Komu vadí svobodné ženy
    Na rozdíl od doby před pár lety už dnes v Česku jen málokdo veřejně hlásá, že když žena říká ne, myslí tím ve skutečnosti ano. Ten posun ovšem nenastal sám od sebe. Obrovskou zásluhu na něm má naše cover star, zakladatelka organizace Konsent a neúnavná čeřitelka stojatých sexistických vod Johanna Nejedlová.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 88 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Zbyněk | 24. 11. 2022 7:41

Karel May udělal ve vztahu k indiánům víc práce, než všechny tyto lopaty dohromady...

+57
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Lucie Vítková | 30. 11. 2022 10:16

Jsem ráda, že toto někde začíná. Historie se u nás obecně učí velmi mizerně a to i, a možná především, ta vlastní. Češi např. vůbec nejsou vyrovnaní se svou česko-němemeckou minulostí a s odsunem Němců a s tím, jak probíhal. Kdo dnes ví, že se jednalo o 1/3 obyvatelstva, 3mio lidí?! O původních obyvatelích Kanady a USA, stejně jako o problematice afrických národů, jsem poprvé slyšela na VŠ od naší úžasné angličtinářky, která byla antropoložka. O internárních školách v USA pro původní obyvatelstvo a zvěrstvech v nich pácháných na dětech jsem poprvé četla nedávno. Dnes poprvé čtu, že toto se dělo i v Kanadě. Je třeba si nelhat do kapsy. Pro oběti je nejdůležitější přiznání si pravdy a určitá sebereflexe ve společnosti.

-10
Reagovat