Přestaňme růst, jinak nepřežijeme, hlásá nové hnutí. K odvrácení krize udržitelný rozvoj nestačí
Svět tak, jak ho známe, zaniká a zatím neznáme odpovědi na to, jak žít v budoucnu. Jednou z možností je zpomalit, přestat se zaklínat pokrokem a zastavit neudržitelný rozvoj. Hnutí nerůstu představuje transformaci celé společnosti a možná je to naše poslední šance. Přinášíme osobní reportáž Zuzany Kašparové z nerůstové konference, která se v září konala v Brně.
Pravidlo brokolicového semínka. Čtu na flipchartu před sebou a začínají se mi sbíhat sliny. Jsem hladová a mám ráda brokolici. Ne každý to má ale stejně, brokolice je zelená, nechutně zdravá a má dost specifickou chuť. Naopak takový bonbon je sladký, barevný a uspokojí naše chuťové pohárky téměř instantně. Dala bych si. Hned na začátku první české nerůstové (ne)konference, kterou na konci léta v Brně společně uspořádaly organizace Na Zemi, platforma pro sociálně-ekologickou transformaci Re:set, Katedra environmentálních studií FSS a německá neziskovka Konzeptwerk Neue Ökonomie, však moderátoři úvodního bloku Tadeáš Žďárský s Annou Kárníkovou usměrňují naše očekávání, když přirovnávají nadcházející zkušenost spíš k tomu semínku.
Nedostaneme sladké bonbonky v podobě rychlých, snadných a plně uspokojivých odpovědí. Během nadcházejících čtyř dnů budeme společně spíše rozsévat brokolicová semínka, která nebudou všem chutnat, ani nás plně nezasytí, avšak některá se v nás uchytí a budou postupně klíčit a rozpínat se. Snad.
Do Brna jsem se jela dozvědět víc o tom, co si pod slovem nerůst mohu představit. Tušila jsem, že jádrem této vize je společnost, která pomáhá lidem uspokojit jejich potřeby s respektem k planetárním limitům a budoucím generacím, a která chce osvobozovat od fixace na nikdy nekončícím růstu. Jak píše v nejnovějším čísle Heroine Anna Kárníková, je stále jasnější, že „oddělení růstu od jeho ekologické stopy není možné, je tedy třeba snížit množství materiálu a energie, které protékají ekonomikou, což reálně znamená dostat ekonomiku do stavu, kdy ročně její objem neporoste vůbec“. Možná se nám snáz představuje konec světa než život bez neustálého růstu. Jenže co když už dál růst opravdu nemůžeme? Co když musíme najít jiný princip fungování, jinak nepřežijeme?
Jde o myšlení napadající paradigma neustálého ekonomického růstu, které je jádrem kapitalistického systému, v němž žijeme. Hnutí sice vychází z ekonomické oblasti, ale prosazení jeho myšlenek by mělo vliv všechny oblasti našich životů, například péči, uspořádání vztahů, způsob bydlení či práce. K dosažení nerůstové společnosti by tudíž bylo zapotřebí zásadní sociálně ekonomická transformace, která by podle Kárníkové „vyžadovala postupnou proměnu sebepojetí člověka a kultury“. Jedním z cílů zářijové konference bylo právě odkrývání možných způsobů, politik a vizí, jak se v různých oblastech života přiblížit nerůstové společnosti, a vyhnout se tak nadcházejícímu klimatickému a sociálnímu rozvratu. Právě prosakování nerůstu do zdánlivě nečekaných oblastí mě zajímalo nejvíce. Žilo by se mi v nerůstové společnosti lépe?
Hledáte způsoby, jak žít udržitelněji?
V „coffee pauze“ si dávám do pusy kus buchty od Tří Ocásků, abych už nemusela poslouchat svůj kručící žaludek, a jdu si přečíst, co mě čeká. Radikální imaginace. Sociálně-ekologická transformace ve střední a východní Evropě. Družstevnictví nebo třeba ekonomika péče. Program praská ve švech stejně jako prostor brněnské Tržnice, konkrétně její dvě patra, která si organizační tým pronajal.
Je to úsměvný paradox, že se konference koná zrovna tady. Vzrostlá budova ještě včera zející prázdnotou jako symbol megalomanství v úpadku. Mezi patry se pohybujeme po zastavených nerůstových eskalátorech, které zdobí šnečí ulity. Šnek symbolizující nejen konferenci, ale i nerůst je rozesetý po celém prostoru. Nabarvené ulity nacházím i v odpočinkové zóně nebo v knihovničce.
T: Těžkou symboliku v sobě nese.
Ani vrstvu ulity už navíc neunese.
Připlazil ze slow foodu,
přesvědčil nás, že chcem nudu.
Esúvéčkem vstříc novému světu?
Liminální období. Na tento mně dosud neznámý fenomén narážíme na konferenci opakovaně. Tadeáš Žďárský vysvětluje, že se jedná o meziprostor, ve kterém se jako společnost nacházíme. Víme, že svět tak, jak ho známe, zaniká. Nemůžeme takto fungovat dál, ale neznáme ještě odpovědi na to, jak žít v budoucnu. „Bažíme po rychlých a snadných řešeních. Přitom je důležité zvyšovat svou kapacitu být v nepohodě a neznat instantní odpovědi,“ dodává.
Chvíli poté si podle zájmu vybíráme workshopy a rozdělujeme se na skupinky. Přecházíme silnici na workshop o radikální imaginaci do divadla Husa na provázku, když nás vyleká chlap v SUV, který se vykloní z okénka a začne řvát „ty kreténe“ na chodce, který mu cestou ke stánku se zeleninou překřížil dráhu. Možná šel kupovat brokolicová semínka. Přiznám se, že ve mně tyto situace probouzí pocit posmutnělého pobavení. Tržnice, kde se tento víkend koncentruje nerůstové snění a bádání, se stává jakýmsi liminálním prostorem mezi chlápkem v esúvéčku jakožto symbolem starého zanikajícího světa a novým pořádkem, který se ještě nenarodil.
Auta už lidi nevzrušují.
Tomu nevěřím. A co fandové elektroaut?
Jsou to kola, která náš život předurčují.
Takže Elon Musk nebude náš kosmonaut?
Poslouchám diskusi o potřebách sociálně-ekologické transformace. Na plátně svítí nápis „RŮST PRO KOHO?“, zatímco mi na Instagramu vyskakují posmutnělé příspěvky o úmrtí britské královny. Kamarád ze střední píše: „Thank you, Your Majesty“. Děkuje snad za nošení odkazu imperialismu? Nebo kolonialismu? Nebo je to zkrátka nekritická fetišizace koncentrace moci a vyprázdněné monarchistické tradice? Nevím. Ale rozčiluje mě to a nejde mi se soustředit na obsah diskuse. Jdu si dát kávu a házím doporučených 25 korun do krabičky na příspěvky. Procházím se po několika stáncích, prohlížím si nerůstový merch z oblečení ze sekáče i knihy od nakladatelství Neklid. Potřebuju vypnout, mám příliš roztěkané myšlenky, ale pálí mě výčitky. Jsem přece na konferenci, nemůžu propásnout program.
Speciál o nerůstu
Nerůstové hnutí si uvědomuje hlubokou provázanost člověka s přírodou a nabízí recepty, jak zastavit zběsilý pokrok do záhuby. V novém čísle Heroine věnujeme principům nerůstu celou přílohu Sustainable.
Přemýšlím nad tím, jak moc internalizovaný mám v sobě růst já sama. Jak často si vyčítám, že jsem příliš líná, že nedělám dost, že stojím na místě, že mě lidé kolem mě nedostatečně obohacují, že bych se měla v životě někam posunout a být produktivní… Nerůst mi zní děsivě, představím si úpadek, zkázu a hlad. Můj mozek není schopný zpracovat, že nerůst nemusí znamenat rozklad nebo krach. Dlouhodobě se debatuje o tom, proč není název tohoto sociálně-environmentálního hnutí víc sexy.
Vysvětlení mi přináší až nerůstová feministka Corinna Dengler, která v podcastu Go Simone pojem obhajuje. Kapitalismus má podle ní (i podle mnohých dalších) tu vlastnost, že dokáže sežrat a monetizovat všechno. Proto si pod pojmem sdílená ekonomika mnoho z nás představí spíš neetické praktiky Airbnb nebo Uberu než sdílení prostředků v komunách. Neatraktivita slova nerůst tedy pojem chrání před tím, aby se stal dalším z nástrojů greenwashingu a v konečném důsledku i růstu v kapitalistickém systému.
Budoucnost je nerůstově feministická
Z proudu myšlenek mě vytrhnou až diskutující v panelu o ekonomice péče, především odborářka a zdravotní sestra Martina Hvozdenská, která svou řeč uvedla tím, že není zvyklá mluvit před publikem a neví, co nám tu bude povídat, aby následně svým příběhem roztleskala a rozesmála zhruba sedmdesát přítomných. (Mě i trochu rozbrečela.) „Byly jsme na pokraji svých sil, za jednu noc nám na pokoji umřela více než polovina pacientů. Nikdo nás nezaučil, hodili nám tam nové stroje s návodem a poraďte si. Chtěla jsem pro holky ze sesterny psychologickou pomoc, ale náš nadřízený terapii neuznává,“ pronáší emotivně na pódiu a sklízí empatické povzdechy z publika. Z výpovědí všech čtyř hostek vyplývá, že kromě krize energetické nebo klimatické čelíme také krizi péče, kterou covid sice nevytvořil, ale nemilosrdně ji obnažil.
V naší patriarchální kapitalistické společnosti vykonávají pečovatelskou a reprodukční práci především ženy. Bez této neplacené či mizerně ohodnocené práce by žádný růst být nemohl, protože k lineárnímu stoupání HDP je nejen vykořisťování části společnosti, ale i životního prostředí nutností. O tom ostatně pojednává ekofeministické hnutí, které si všímá paralel mezi přístupem k reprodukční práci žen (menstruace, těhotenství, péče o dítě…) a přírody (obnova půdy, tvorba kyslíku…). Obě jsou zneviditelňovány, znehodnocovány a tím pádem také ničeny.
S nerůstovou vizí budoucnosti tedy musí jít ruku v ruce feministické vize světa. Pokud chceme zachovat možnost lidské reprodukce, která už nebude založena na věčné akceleraci, expanzi a intenzifikaci sociální i environmentální exploatace, je třeba usilovat o kompletní systémovou transformaci péče, o lidi i prostředí, ve kterém se pohybujeme.
Budeme k tomu potřebovat radikální nerůstovou představivost, která bude prorůstat všemi oblastmi našich životů, od ekonomiky přes péči po intimní vztahy. A také schopnost smířit se s tím, že řešení není bonbonek, takže ani desítky královen nebo ženských CEO situaci nevyřeší. Jejich úspěch bude totiž v rámci nynějšího nastavení vždy vykoupen řetězením pečovatelské práce žen a osob z méně privilegovaných koutů světa. Ať už s tváří chůvy z Ukrajiny nebo Filipín či uklízečky z Ghany. Takže žádný God Save the Queen, spíš Bože zachraň nás před sebou samými. Protože jak řekla jedna z hostek panelu Maja Vusilović, kapitalismus a patriarchát jsou utrpením úplně pro všechny.
T: Co že chceme – šnečí obrat!
A: Co to chceme – šnečí obrat!
T: Co že to chcem – šnečí obrat!
A: A jak na to? My to víme!
Vzájemně si to tu povíme.
T: Vize, odvaha, strategie:
Po víkendu vypukne nerůstová hysterie.
S: Říkáte si: A co za to?
Šnek nad zlato. Šnek nad zlato.
Verše jsou záznam slam poetry pro nerůstovou nekonferenci od Anny Kárníkové a Tadeáše Žďárského.
