Lidé jsou tolerantní, jen dokud se jich to netýká. Přehnaná lítost může zraňovat
Obě žijí s hendikepem a dohromady tvoří pár. Romana nevidí a Daniela má diagnostikovanou úzkostně-depresivní poruchu. Proč nesnášejí, když je ostatní litují, a jak si vysvětlit jejich přání, aby „lidi nebyli jen takzvaně tolerantní, ale byli otevření“? Příběh Romany a Daniely Maříkových navazuje na dubnové číslo časopisu Heroine, jehož hlavním tématem je život s postižením, viditelným i neviditelným.
Máte s sebou vodícího fenku Ursu. Když jste vešly do místnosti, několik lidí se k vám nahrnulo a šlo ji hladit. Je to v pohodě?
Romana: Jsem zastánkyní toho, že je lepší pohladit, než hodit kamenem. Měli byste se ale zeptat toho, s kým pes jde. Někdy se ptají i mojí partnerky.
Proč je důležité se ptát?
R: Pes by se mohl přestat soustředit na práci. I když Ursa je taková, že když má postroj, před hlazením uhne. Když ale ví, že už nebude pracovat, začne vrtět ocáskem a je taková veselá. Ve městě je ale důstojná a svou práci vodicího psa bere velice zodpovědně.
Foto: Shutterstock
Děje se často, že mají lidé tendenci mluvit spíš k vaší partnerce, k Daniele?
R: Stává se to bohužel často. Je to ponižující.
Daniela: Setkáváme se s tím hlavně u starších lidí, kteří mají tendenci mluvit pouze se mnou a Romču brát v podstatě jako nesvéprávnou.
R: Nebo neviditelnou.
D: Stává se nám, že mi v obchodě říkají: „paní by si měla sednout stranou, aby do ničeho nenarazila,“ „paní by si mohla přivonět,“ nebo „bude si paní chtít zkusit…?“. Vždycky jim říkám: „Paní sice nevidí, ale paní slyší a rozumí, můžete mluvit přímo s ní.“
R: Je to nepříjemné. Občas v takových situacích zamrznu. Někdy se ohradím, ale jindy to nečekám. Paradoxně se to stává i ve zdravotnictví, a to je smutné. Lidem nedochází, že když někdo nevidí, je jinak třeba úplně v pořádku.
Síla odejít
Tvoříte pár rok a půl, ale znáte se už dlouho…
D: Předtím jsme byly dva a půl roku kamarádky.
Jak jste se tedy seznámily?
D: Kdysi jsem si dala inzerát na Facebook do skupiny pro lesby a odepsalo mi pár děvčat. Mezi nimi byla jedna, před kterou se mě Romča, která v té skupině byla taky, rozhodla varovat, protože s ní měla zlou zkušenost. Pak jsme si dlouho jen psaly a volaly. Dlouho jsme byly pouze kamarádky, vzájemně jsme se svěřovaly a poznávaly.
Nová Heroine nejen o životě s hendikepem
Obálku Heroine s modelkou na vozíčku vytvořila umělá inteligence. Právě život s postižením a současnost i budoucnost AI jsou hlavními tématy nového čísla časopisu. Jak je možné, že se umělá inteligence chová sexisticky nebo rasisticky? Jednoduše se to naučila od nás. V naší AI příloze se dočtete, jak ji naučit dobrým způsobům. V dubnovém čísle časopisu se ale dozvíte například i to, jak se rodí ve válce, nebo co je to ta grácie, s níž máme údajně stárnout. Tištěnou Heroine seženete v našem e-shopu i ve všech dobrých trafikách.
Tak jste se postupně daly dohromady?
D: Na druhém výletě byl i Romčin syn…
R: … Teď už náš.
D: Teď už náš. A ten Romče řekl nádhernou větu.
R: „Mami, nebuď blbá, ona se k tobě hezky chová.“ Tak jsem si pobrečela dojetím. Danka mě pak vytáhla na výlet, byl to krásný týden a nám došlo, že takhle to má být, že tak to chceme. Získala jsem díky tomu sílu odejít ze vztahu, který nedopadl dobře.
Proč?
R: Moje bývalá přítelkyně se nechovala hezky k synovi, tak jsem ji vyhodila. Dva měsíce na to jsem našla ve schránce dopis z Home Creditu – chtěla si mým jménem půjčit peníze.
D: Naštěstí jí to neschválili.
R: Zjistily jsme, že si chtěla půjčit dva a půl milionu. Za mnou přišla s výmluvou, že potřebuje nějaké dokumenty. Vzala mi občanku a rodný list, ofotila si je a zažádala online. Zneužila toho, že nevidím. Něco si ještě aktivovala přes můj telefon, vypla předtím hlasový systém, aby to nemluvilo. Seděla jsem vedle ní a ona mi řekla, že mám špinavý displej, že mi ho vyčistí, vyleští. Takže „leštila“. Největší ponížení mého života bylo, když jsem slyšela audionahrávku, na které se vydávala za mě. Dostala čtyři roky podmínku.
D: Vzhledem k tomu, že si už předtím vybírala partnerky s hendikepem, myslím, že to bylo jasné schéma. Vybrat si zdánlivě slabšího, mít navrch…
„Nechci být litovaná“
Je pro vás teď těžší budovat vzájemnou důvěru?
D: Je to pořád hodně složité. Každá máme vlastní hendikep. Romča nevidí, já trpím úzkostně-depresivní poruchou, takže i já to mám s důvěrou těžké. Nejdůležitější je komunikace. Ptát se, co mohu udělat, aby té druhé bylo líp. Já jsem se učila fungovat s člověkem, který nevidí, a Romča se podobně učila fungovat s člověkem, kterého může úplně ochromit úzkost. Je důležité nepředjímat a radši se zeptat, co v různých situacích dělat. Já předjímám často. A úplně blbě.
Můžete dát nějaký příklad?
R: Řekni ty dveře!
D: Když jsem otevírala Romče dveře a neuvědomila jsem si, že tam má Ursinku, která jí je už označila. Romča tudíž šla ke dveřím s tím, že si otevře. Já si to neuvědomila, otevřela jsem je, a tím jsem ji sejmula…
R: My se tomu zasmějeme. Děláme si z obou našich hendikepů legraci. Když se někde necítí Danuška komfortně, já to za obě oddržkuju. Chci říct odmluvím. Hodně oceňuju, že Danuška ke mně nepřistupuje s přílišnou opatrností a lítostí, takovou partnerku bych vedle sebe nesnesla.
Hendikep nemusí být vždy vidět na první pohled. Zuzana Kašparová zpovídala osoby s postižením:
Nechcete být litovaná?
R: Ne.
Proč je lítost nepříjemná?
R: Člověk se pak cítí méněcenně, zbytečně. Studuju, pracuju, vychovávám, zkrátka žiju klasickým životem a někdo přijde a řekne, že jsem chudák. Proč bych měla být chudák? Narodila jsem se v sedmém měsíci a v inkubátoru mi spálili oči kyslíkem. No a tak to je. Nenadělám s tím nic.
D: Lítost nic nevyřeší. Člověk, který přijde politovat, má pocit, že se může poplácat po rameni: „Jo, dneska jsem si zasoucítila s chudákem mrzákem.“ To je k ničemu.
R: Danka není ta, která by mi umetala cestičku. Já jí ostatně taky ne. Podporujeme se. Ve svých předešlých vztazích jsem chtěla partnerky vždycky dotahovat, nakonec jsem je ale spíš zachraňovala, já byla ta, která musela všechno zvládnout. S Dankou se učím, že mám právo občas nic nedělat, že nemusím všechno dokázat sama. Ovšem lidi si myslí, že když má Danka partnerku, která nevidí, musí všechno dělat za mě. Že se o mě stará.
Foto: Vojtěch Veškrna
Jakubova cesta
„Kolem nepřekonatelně vysokých obrubníků stojí řady zaparkovaných aut i v místě nájezdu. Takže nemám nejmenší šanci dostat se na chodník.“ Básník a podcaster Jakub Strouhal pro časopis Heroine popsal svou cestu na focení z Brna do Prahy. Protože Česko bez bariér je pořád země z říše snů, může se i obyčejná cesta hromadnou dopravou stát až příliš dobrodružnou poutí. Jakubovu reportáž si přečtěte v nové Heroine.
D: Reakce bývají podivné, například: „Ježišmarja, ty máš nevidomou partnerku. To musí být hrozně těžký, ty seš tak hodná, že se o ni staráš!“
R: Jo, to taky slýchávám!
D: Jenže u nás je akčnější a v mnohém i šikovnější Romča. To já jsem se u stolu plného nevidomých přerazila o bílou hůl…
R: Já jsem střela. Někam se řítím a je mi jedno kam. Danka mě drží při zemi. Jinak bych byla už někde ve vesmíru. Naposledy jsem zachraňovala ročního srnce z bazénu.
Povedlo se to?
D: Povedlo, akorát tam za dva týdny ten blbec spadl znova.
Máte pocit, že vás společnost staví spíš do role opečovávané než pečující?
R: Přesně tak, přitom mám vystudovanou sociální práci. Třeba se mi stalo, že jsem pomohla na nohy paní, které nebylo dobře. Dala jsem jí napít, zvedla ji. Přišli od sanitky a řekli mi: „Vy běžte.“ V tu chvíli mi vlítly slzy do očí. Říkala jsem, že já jsem té paní pomohla, oni ale automaticky předpokládali, že to byl někdo jiný. To mě tenkrát hodně zamrzelo. Když se připletu k nějakému bezpráví, někdo na mě vždycky houkne něco ve smyslu „Vy se do toho nepleťte, vy nevidíte!“ No a co jako? Jsem úplně normální člověk, akorát nevidím.
Co by se muselo stát ve společnosti, aby se vám tu žilo lépe?
R: Aby lidi nebyli jen takzvaně tolerantní, ale byli otevření.
Co to znamená?
R: Lidi se tváří, že jsou tolerantní, dokud se věc netýká přímo jich. Pomůžou přes ulici, když vidí, že něco hledám, nebojí se zeptat, jestli potřebuju pomoc. V tom už se situace změnila. Jenže tím si splní ten dobrý skutek a jdou dál. Už nemusí řešit, že je ten člověk sám na světě, že si nemůže sehnat práci…
Už nemusí řešit změnu systému, ve kterém jsou lidé se zdravotním postižením na různých úrovních znevýhodňováni.
R: Ano.
D: Spíš než pro toleranci jsem pro inkluzi. Máme strach z neznámého. Tolerujeme, že existují nějaké divné bytosti, které vypadají jinak nebo jsou jiné, jen dokud žijí na okraji a mezi nás se moc nemíchají. Našlapujeme kolem nich po špičkách. Když už se setkáme s člověkem se zdravotním postižením, cítíme se nekomfortně, nevíme, jak reagovat. Taky by podle mě hodně pomohlo, kdyby existovalo víc projektů, které by umožnily nahlédnout do životů znevýhodněných skupin obyvatel. Lidé by zjistili, že se není čeho bát.
Promo
Zalando jako jediný módní e-shop uvádí svou první kolekci adaptivní módy sestávající z více než 140 stylů napříč privátními značkami: Zign, Pier One, Anna Field, Yourturn a Even&Odd. Adaptivní móda je oblečení, obuv a doplňky přizpůsobené potřebám zdravotně znevýhodněných osob, záměrně navržené tak, aby bylo vhodné či už při trvalých nebo dočasných zdravotních omezeních.
Kolekce, jež je k dispozici na všech trzích, na kterých Zalando působí, zahrnuje dámské a pánské oblečení i obuv. Je součástí závazku společnosti do roku 2025 poskytovat nedostatečně reprezentovaným skupinám opravdu inkluzivní sortiment a zážitek.
Úvodní foto: Make-up a vlasy Kristýna Zbořilová, styling Daniela Pilná, produkce Linda Majerová
Romana má na sobě šedý svetr ZIGN, Daniela černý cardigan EVEN&ODD, vše adaptivní móda od Zalando.cz
Článek vznikl ve spolupráci s naším partnerem - e-shopem Zalando.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
