Adéla polykala pilulky jako bonbony, ztráta menstruace ji částečně vysvobodila. Diagnózu nemá dodnes

„Menstruace mi začala v jedenácti. Přibližně o rok později jsem začala pociťovat velké bolesti v pánvi. Nebylo to jen během periody: bolest jsem měla prakticky neustále,“ vzpomíná sedmadvacetiletá Adéla. „Mamka mě začala pravidelně každý měsíc brát k doktorovi. Vracely jsme se se stále stejným závěrem: všechno je v pořádku, nic jí není.“ Po půl roce lékař Adélu konečně poslal na vyšetření ultrazvukem. A ukázalo se, že problémy způsobovala děložní cysta. „Tím pádem mi doktor alespoň uvěřil, že si bolesti vážně nevymýšlím,“ říká Adéla s posmutnělým úsměvem. „Následně mi vyřídil vyšetření na dětské gynekologii v Motole. Jsem z Karlových Varů, takže to nebyla zrovna krátká cesta. V Motole zjistili, že mi cysta pravděpodobně praskla. A dál už se to jednoduše neřešilo.“

Každý další cyklus tak Adéla zvládala jedině s arzenálem analgetik. Bolest obvykle přicházela několik hodin před začátkem menstruace a trvala několik dnů. „Když mi bylo asi sedmnáct, symptomy se začaly zhoršovat. Začínala jsem mít bolesti třeba čtrnáct dnů před začátkem menstruace. Pak už jsem se jenom modlila, aby mi menstruace konečně začala a já si mohla vzít prášky na bolest. Celé dva týdny před menstruací jsem je totiž brát nechtěla. Vždycky když přišla, to byla úleva. Ale jen chvilková, protože jsem si sice mohla vzít pilulky, ale bolest byla opravdu velká. Nejhorší to bylo první tři dny. První den jsem skoro nebyla schopná jít do školy. Během prvních dnů mensesu jsem snědla klidně plato pilulek.“

Ve škole podle Adély málokdo tušil, čím si ve skutečnosti prochází. Pokud už někdy na hodiny chyběla, šlo vždycky maximálně o jeden den – zbytek týdne přetrpěla s pomocí notné dávky ibuprofenu. O Adéliných bolestech věděly jen její spolužačky. Moc pochopení pro ni ale vrstevnice neměly. Většinou jí podsouvaly, že si obtíže vymýšlí, chce být zajímavá. A varovaly ji, že bude na prášcích brzy závislá. „Moje nejhorší noční můra byla, že to dostanu během výuky a nebudu mít u sebe tabletky,“ připouští Adéla. „Jednou se mi to stalo a musela jsem pro prášky do kanceláře. Vzala jsem si jeden, pak další a další. Ani nechci vědět, kolik miligramů jsem v sobě měla.“

Bolestivou menstruaci má Adéla v rodině. „Ty samé problémy mívala mamka i moje teta. Ta jednou dokonce z bolesti břicha omdlela. Doma mi vždycky říkaly, že se to zlepší po porodu. To ale náctiletá holka fakt slyšet nechce. Přijde mi dost blbé si pořizovat dítě jen proto, aby mi to pomohlo se zdravím,“ říká s nevěřícným úsměvem. „V sedmnácti se mi k tomu přidaly hrozné žaludeční obtíže, z nichž se vyklubala alergie na mléko. Dopadlo to tak, že jsem skoro přestala chodit na veřejnost ze strachu, že se mi udělá špatně. Bála jsem se, že se bolestí sesypu,“ přiznává.

Adéle začalo být jasné, že stávající kolečko polykání prášků a obrovské nervozity, kdykoliv měla opustit domov, moc dlouho nevydrží. Kvůli alergii na kravskou bílkovinu začala dodržovat přísný jídelníček a ve spojení s nalomenou psychikou rapidně hubla. V momentě, kdy na váze ztratila celých deset kilo, jí menstruace najednou sama zmizela. Obvykle alarmující důsledek podvýživy a stresu byl pro Adélu vysvobozením: bolest sice nebyla pryč úplně, ale zastavením cyklu výrazně polevila.

„Před rokem jsem to konečně začala řešit na gynekologii. Dříve mi doktorka předepisovala algifenové kapky, které mi ale absolutně nezabíraly, takže jsem stejně vždycky skončila u prášků na bolest. Nezabral mi ani další lék, který mi lékařka předepsala. Následně došlo na hormonální antikoncepci – jenže obsažený estrogen mi bolesti naopak o dost zhoršil,“ vyjmenovává Adéla zoufale.

Nakonec tak bylo jasné, že se v případě Adély rýsuje jediná úleva: nemít menstruaci vůbec. „Skončila jsem ve specializovaném středisku, kde mi předepsali gestagenní antikoncepci. Ta mimo jiné zamezuje průběhu ovulace a potlačuje menstruaci, takže mi díky ní měsíčky úplně zmizely. Bolesti se sem tam objeví i tak, ale intenzitou se nedají srovnat s tím, jaké byly dřív,“ vysvětluje.

Všechny Adéliny příznaky ukazují na endometriózu, onemocnění, při němž buňky podobné děložní sliznici rostou i mimo dělohu. S důsledky endometriózy se potýká i Aneta, jejíž příběh jste si na webu Heroine.cz v rámci seriálu o ženském zdraví mohli přečíst jako první. Endometriózou v tuzemsku podle České gynekologické a porodnické společnosti trpí každá desátá žena v plodném věku. Spolehlivou metodou, jak endometriózu diagnostikovat, je laparoskopická operace. Tu však lékařka mladé ženě zatím nedoporučila. Ani sama Adéla po zásahu do těla momentálně příliš netouží, i když ho do budoucna prý nevylučuje.

Život bez oficiální diagnózy je pro Adélu složitý. „Ultrazvuk v mém případě nic neukazuje, což podle doktorů neznamená, že tam ložiska endometriózy nejsou. V tuhle chvíli mi antikoncepce funguje, takže mi na jednu stranu nedává smysl podstoupit operaci. Možná až jednou budu chtít děti. Zatím to neřeším, ale vím, že otěhotnění pro mě asi bude těžké. Na druhou stranu se bojím, že i tak jednou ten papír s potvrzením budu potřebovat, až se mi třeba udělá špatně. Lidé se mě taky třeba často ptají, co je ten skutečný důvod, proč se držím doma. Já ale o tom skutečném důvodu přece mluvím: jsou to moje zdravotní problémy.“

Zatím je Adéla alespoň šťastná, že téma endometriózy čím dál častěji prosakuje na veřejnost. „Skvělá je z hlediska osvěty třeba organizace EndoTalks,“ pochvaluje si. „Dlouho jsem informace čerpala hlavně na zahraničních webech. Mám radost, že se diskuze o endometrióze rozvíjejí i v češtině, takže jsou data a doporučení dostupná více lidem. To, co se děje v těle, by tabu být nemělo. Obzvlášť pokud to někomu způsobuje veliké problémy,“ zamýšlí se.

Na své situaci je Adéla, jejíž obrovskou vášní je šití historických oděvů, přesto schopná najít pozitiva. „Bolest tě toho o vlastním těle hodně naučí. Předtím jsem si myslela, že jsem slabá. Teď jsem se ale naučila se za sebe postavit.“ Podle svých slov se díky nemocem zároveň naučila zvolnit a poslouchat svoje vnitřní hodiny. „Už vím, že musím odpočívat. Tělo potřebuje čas. Vytyčit si vlastní hranice – to je to nejdůležitější.“

Text vznikl v rámci společného projektu Heroine a značky dm.

foto: Ondřej Košík styling a make-up: Natálie Host produkce: Linda Majerová