Po porodu měla pocit, že selhala a že je špatná máma. Svým příběhem chce Eva povzbudit ostatní
„Císařský řez, to je přece porod bez námahy. Selhání, protože jsi nebyla schopná porodit normálně. A vůbec, proč to řešíš? Buď hlavně ráda, že máš zdravé dítě!“ I s takovými názory okolí se dodnes musejí vyrovnávat matky, které velmi náročnou, často nečekanou a traumatizující operaci podstoupily. Akutním zákrokem si prošla také Eva Zubec, zakladatelka platformy Císařovnám. Jejím prostřednictvím chce poskytnout oporu dalším ženám, jimž císařský řez změnil tělo a život. Jednou z nich je přitom i její vlastní maminka.
Prvního syna Kryšpína přivedla Eva na svět před čtyřmi lety. Coby prvorodičce Evě hodně záleželo na tom, aby byl porod co možná nejpřirozenější. Vystudovaná markeťačka přitom jeho průběh rozhodně nenechávala náhodě – absolvovala kurz hypnoporodu, cvičila s Aniballem, pila odvary z maliníku. „V plánu byl jednoznačně přirozený porod. Myslím si, že jsem pro to udělala opravdu nadstandardně hodně,“ podotýká. „K porodu mě doprovázela dula a manžel, se kterým jsme také společně prošli předporodním kurzem. Taky jsem hodně cvičila jógu,“ vyjmenovává. To, že by mohlo dojít na císařský řez, si Eva podle svých slov – podobně jako velká část žen před prvním porodem – vůbec nepřipouštěla.
Jenže všechno nakonec dopadlo úplně jinak, než Eva původně plánovala. „Můj porod se podle nemocničních standardů neposouval úplně tabulkově,“ vypráví. „Uběhla spousta hodin. Očekávala jsem, že zdravotnický personál nejprve zkusí nějaké jemnější techniky, které by porod posunuly, například masáže nebo alternativní způsob tišení bolesti. Místo toho ale přicházely jen medicínské zásahy. Po osmnácti hodinách šílených kontrakcí podpořených syntetickým oxytocinem mi doktorka oznámila, že tohle vaginálně neporodíme.“ S bolestí rozostřeným viděním tak Eva podepsala informovaný souhlas s operací a po svých odešla na sál. A pak už byla jen tma.
Co jsem to za matku?
Dny po porodu byly pro Evu extrémně náročné. Manžel s ní v nemocnici být nemohl, protože ležela na čtyřlůžkovém pokoji. „Šestinedělí bylo peklo. Strašně mě bolel každý pohyb, nemohla jsem se pořádně hýbat. V nemocnici na vás tlačí, abyste co nejdříve vstala a začala se starat o miminko – zároveň ho ale neustále někdo odnáší. Poporodní bonding měl syn s manželem, za což jsem ráda. Přesto mě ale dodnes mrzí, že jsem u jeho prvních okamžiků nemohla vědomě být. Po porodu se u mě rozvinula infekce, což nám prodloužilo hospitalizaci o několik dní. Vizity a zdravotní péče probíhaly v hodně neintimních podmínkách, další tři ženy a tři plačící miminka na pokoji je to poslední, co po takovém zážitku chcete. Do toho všeho se máte učit kojit, zatímco vám dítě bez souhlasu dokrmují umělým mlékem,“ popisuje Eva.
„Nikdo za mnou po operaci nepřišel, aby mi vysvětlil, co se během porodu stalo nebo jak císařský řez proběhl. Doteď vlastně nevím, co za lékaře operaci provedl. Žádná instruktáž ohledně péče o jizvu nebo doporučení možností terapie, které by rekonvalescenci podpořily,“ říká.
FOTOGALERIE: Nemusíme všechno vydržet. Do srpnové Heroine jsme fotili ženy, které se nebojí mluvit o svém zdraví
Po návratu domů Evě začaly docházet události posledních dní. A s tím, jak na ni doléhalo rozčarování z neplánovaného zákroku, přišly i výčitky svědomí. „Docházelo mi, že nebylo nutné, aby to takhle dopadlo. Připadala jsem si neschopná. Bylo to ještě umocněné problémy s kojením, na které mi zadělaly rady sester na šestinedělí, které mne uvrhly do začarovaného kruhu. Z porodnice jsem odcházela s kloboučky na kojení, což je taková silikonová věcička, která má usnadnit přisátí miminka. Přemýšlela jsem, k čemu vlastně jsem: co jsem to za matku, když jsem ho nedokázala porodit a teď ani nakrmit?“
„Štvaly mě předsudky“
Dvojnásobnou „císařovnou“ je i Evina maminka. Zatímco Eva prožila zklamání z nenaplněných očekávání a přístupu zdravotníků, její vlastní máma už podporu ani informace neměla prakticky vůbec. „Byly jsme tehdy vychovávány tak, abychom bezmezně věřily lékařům,“ říká pro web Heroine.cz. „První těhotenství s Evičkou jsem měla rizikové. Ve 34. týdnu mi začala odtékat plodová voda. Okamžitě jsem nastoupila do nemocnice, kde mi začali vyvolávat porod. Ale ten ne a ne se rozjet. Třetí den zjistili, že Evě přestává správně pracovat srdíčko. A přišel akutní císařský řez,“ vzpomíná s tím, že tehdy cítila hlavně obrovský stres a strach. „Brala jsem to ale tak, jak to bylo, že je to součást procesu s miminkem.“
Po porodu malou Evu okamžitě letecky dopravili na specializované oddělení do Hradce Králové. „Na pokoj mě dali s mojí švagrovou, která porodila spontánně o dva dny později. Ona měla miminko u sebe – já měla jen prázdnou postýlku. To bylo hrozně traumatické. Celé to ještě zhoršilo moje přemístění na potratové oddělení gynekologie, kde ležely ženy po ztrátě miminka, zatímco já pořádně nevěděla, co je s tím mým. K dceři jsem se dostala až asi po jedenácti dnech, kdy jsem ji poprvé viděla. Teprve po dvou týdnech jsem si ji mohla pochovat. Doma jsem hrozně brečela. Asi po dvaceti dnech jsem si ji konečně mohla vzít domů.“ Císařským řezem se o pět let později narodil i Evin bratr, tehdy už však alespoň šlo o předem plánovaný zákrok.
Ženské zdraví v Heroine
Říká se, že zdraví je jen jedno. Ve skutečnosti ale existuje ještě „ženské zdraví“. To, které tak často přehlížíme. To, které samy bagatelizujeme, abychom neobtěžovaly. Neplatily za hysterky. V Heroine chceme ukázat, že na to žádná z nás nemusí být sama. Ve spolupráci se značkou dm přinášíme příběhy žen, které mají odvahu o svých zdravotních problémech promluvit nahlas. V nejnovější tištěné Heroine si je ve zkrácené verzi můžete přečíst už nyní. Na webu Heroine.cz je pro vás postupně připravíme v delším rozsahu společně s bonusovými texty o ženském zdraví. Pojďme mlčení prolomit společně.
Eva dodává, že s mámou měly zpočátku na císařský řez a péči, jaké by se ženě mělo dostávat, velmi rozdílné pohledy, dané odlišností obou generací. „Když jsem to téma začala hodně řešit, mamka pořád držela postoj, že doktoři dělají v každém případě nejlepší rozhodnutí. A že mám být ráda, že mám zdravé miminko.“ „Vlastní zážitek s císařem jsem v sobě na dlouho upozadila,“ dodává Evina maminka.
Jenže Evě jako by téma císaře bylo souzené. „Pořád se ke mně dostávaly další a další příběhy z okolí. Řada z nich mnohem horších než můj vlastní. Určité rysy ale mívaly společné: automatický předpoklad přirozeného porodu, chybějící podpora v porodnici, nedostatek informací, rozčarování. Porody mě pořád fascinovaly. Přišlo mi, že by se tématu císaře u nás měl někdo začít více věnovat.“ Letos na jaře proto Eva spustila projekt Císařovnám, který má za cíl ženám poskytnout informace a podporu před císařem i po něm. „Císařským řezem končí v Česku každý čtvrtý porod: ročně jde o 28 tisíc žen. Přesto se většina z nich na tuhle fyzicky a psychicky náročnou zkušenost nepřipravuje,“ vysvětluje Eva svoji motivaci. „Štvaly mě taky předsudky kolem císaře. Chceme hlavně vyvrátit, že je to snazší, míň bolestivý a v každém případě bezpečnější způsob porodu. Samozřejmě že okolnosti jsou pokaždé individuální: je třeba děkovat za to, že máme dostupnou a bezpečnou cestu, jak řešit akutní a rizikové situace. Realita je ale taková, že se zbytečně nadužívá.“
Pravý opak selhání
V současnosti Eva na projektu pracuje s plejádou odborníků z řad porodních asistentek, gynekologů, psychologů a fyzioterapeutů. I s jejich pomocí se snaží docílit toho, abychom císařský řez a ženy, které ho zažijí, v Česku vnímali jinak. Empatičtěji. Pořádá osvětové livestreamy a chystá brožurku péče o poporodní jizvu, kterou chce dodat do tuzemských nemocnic. „Příští rok bychom chtěli realizovat výzkum, který by mapoval přístup veřejnosti k císařskému řezu, očekávání žen a to, co by rodičky v souvislosti s císařským řezem aktuálně nejvíce potřebovaly. I mamka díky projektu hodně změnila postoj, už se o tom dokáže bavit otevřeně,“ vyzdvihuje Eva. „Teď zpětně, jak mě zapojuje do projektu a mám od ní informace jako první, si uvědomuju, že je úžasné, co se teď děje. Prioritou se stává máma a její pohoda, protože miminko to v sobě samozřejmě nese,“ přitakává maminka.
Foto: Ondřej Košík
V plánu je také podcastová série věnující se různým tématům kolem císaře a porodů – například to, že porodit vaginálně po prodělaném císařském řezu není sci-fi. To může ostatně potvrdit i Eva: jak sama říká, všechno, co se u prvního porodu nepovedlo, si vynahradila s druhým synem Augustýnem. „Mám pocit, že druhé dítě jsem dostala na zlatém podnose,“ směje se. „Porodila jsem tři hodiny od začátku kontrakcí, hodinu po příjezdu do porodnice, bez zásahů a se svou porodní asistentkou, která se o mě starala celé těhotenství.“
První zkušenost v sobě ale má dodnes – a díky tomu velké pochopení pro další císařovny, za které chce bojovat i dál. „Vzkázala bych jim, že to, co podstoupilo jejich tělo, je pravý opak selhání,“ zdůrazňuje. „Přeju jim prostor pečovat i o sebe. Umožnily, aby se miminko narodilo bezpečně. Kdo jiný by tohle udělal než vlastní máma?“
Text vznikl v rámci společného projektu Heroine a značky dm.
foto: Ondřej Košík styling a make-up: Natálie Host produkce: Linda Majerová
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
