Mrcha jménem chronická anorexie. Jsem matka čtyř dětí, oceňovaná autorka a už roky v podstatě nic nejím
Varování: Kurziva v následujícím textu sdílí osobní zkušenosti autorky s chronickou mentální anorexií. Někdy je těžké oddělit hlas nemoci od zdravého rozumu, nemoc promlouvá roky skrze nás samé. Zvažte, zda budete text a zejména kurzivu číst, pokud máte k anorexii sklony. Pokud to o sobě víte, můžete se obrátit na poradnu 3pe (jako Poruchy příjmu potravy, tedy PPP, na www.3pe.online), na Centrum Anabell (www.anabell.cz) nebo vyhledat odbornou pomoc jinde. Nemusíte na to být sami a je v pořádku říct si o pomoc.
Váhu mám v koupelně pod regálem s osuškami. Někdy ji nevytáhnu půl roku. Jenomže pak jsou období v mém životě, kdy na ni stoupám každý večer. Zkontroluju, jestli je správně vynulovaná, protože každý gram se počítá. Vážím se po sprchování. A musím být vyčůraná. Protože každý gram se počítá. A cokoli v břiše, i když jde jen o hrnek vypité kávy, může zkreslit číslo, které se na váze objeví. Někdy přemýšlím o tom, že se ostříhám. Kolik váží moje vlasy? Aspoň kilo! A každý gram se počítá! To číslo na váze není pro mě ani náhodou údajem o tom, kolik vážím. Je to metrika mého sebepřijetí, mojí sebehodnoty, ukazatel pro míru sebelásky. Ale taky potvrzení toho, že neselhávám. Že mám svůj život aspoň zdánlivě pod kontrolou. Že mám aspoň něco v něm plně ve svých rukou. Že to zvládám… A naopak když se ručička přehoupne výš, váha mi ukáže, jak těžké je moje selhání. Doslova těžké.
V Česku žije s mentální anorexií asi jedno procento žen, výzkumy ale nezachytí zdaleka všechny. Čtvrtina z nich bojuje s chronickou podobou nemoci, kdy se střídají období relativního klidu a akutní fáze. Při vyšším stresu, nárocích a nejistotě se probudí a začne nás požírat. „Chronická mentální anorexie není na první pohled viditelná tak, jako její akutní forma, což ovšem nevypovídá nic o míře její závažnosti. Závislost na hladovění a dosahování stále nižší tělesné hmotnosti se změnila v ‚pouhou‘ závislost na udržování co možná nejnižší váhy nutné k běžnému fungování, ale i k uspokojení, nebo spíše uchlácholení okolí. Přísná kontrola jídelního chování a neustálé nutkání znovu zcela přestat jíst je vyčerpávající realitou každodenního života chronicky nemocné pacientky s mentální anorexií,“ píše lékař Gerhard Leibold.
Klára Kubíčková v textu dále popisuje:
- kdy se u ní mentální anorexie poprvé začala objevovat
- jak je možné, že už nedokáže cítit hlad
- co říká její nemoc a co její hlava
Chcete si přečíst celý článek a mít přístup k dalším textům Heroine?Odemkněte si celý web a podpořte nezávislou redakci.
Předplatné začíná už od 149 Kč měsíčně a můžete ho i darovat.
K ideálu štíhlé ženy směřujeme od malička, naše kultura nás obklopuje kultem štíhlosti a tělo, které má křivky, špeky, plné tvary a příliš hmoty považuje za tělo, jehož majitelka v něčem selhává. Štíhlost si romantizujeme a také ji spojujeme s disciplinovaností. Hranici, za níž je tělo štíhlé až příliš, neustále posouváme. A když už začne být vychrtlost problém, překlopí se štíhlost do obrazu slabosti. Stigma ulpívá na tloušťce i na vychrtlosti a být „správně“ je fluidní, unikavý proces. V jednu chvíli je žena pro společnost přesycenou dietní kulturou přesně akorát, ale kdo jí zaručí, že to bude platit i zítra? Že ji nezláká čokoládová tyčinka? Kolik kalorií mají kešu ořechy? A není kefír taky jídlo?
