Nevyžádané komentáře a tlak jíst „normálně“. Jak nedat dceři k Vánocům poruchu příjmu potravy

Vánoce nejsou původcem problémů. Jsou jen neúprosným zrcadlem toho, co v nás existuje celý rok: přemýšlení o jídle, mluvení o těle i vzorců, které si neseme z vlastního dětství. A netýká se to jen nás – dospělých žen navyklých na restrikce, odměny a zákazy. Další generace u svátečního stolu nás bedlivě pozorují… A tak nabízím tip na snad vůbec nejdůležitější dárek pro vás i vaše dcery – je to tiché, ale zásadní rozhodnutí předat dál něco jiného, než jste možná kdysi dostaly vy.

Dnešní ženy nejsou slabé ani posedlé jídlem. Jsou ale z generace, která se naučila odříkání dřív než naslouchání vlastnímu tělu. Z generace, která slyšela, že „holky musí být štíhlé“, „po večerech se nejí“ a „sladké jen tehdy, když si ho zasloužíš“. Nenápadné věty, které se tvářily jako rady, ale ve skutečnosti se staly prvními vrstvami našeho vztahu k tělu. A dítě, které je poslouchalo, si zapsalo dvě protikladné zprávy: a) jídlo je odměna, b) jídlo je nebezpečí.

Odříkání přes rok, hodování v prosinci, výčitky v lednu. Střídání extrémů není osobní selhání, je to dědictví. Ne genetické, ale vztahové a společenské.

Jedna z nejkrásnějších vět, které jsem v posledních dnech jako nutriční terapeutka slyšela, zazněla od zatím bezdětné klientky: „Dávám si do pořádku vztah k jídlu, protože nechci, aby moje budoucí dcera viděla, jak si její máma počítá kalorie a obsesivně řeší ploché břicho.“

A já, nejen jako její terapeutka, ale i jako single žena bez dětí, jsem se u té věty na chvíli zastavila, protože v ní bylo všechno. Odvaha přerušit generační cyklus. Touha nepředávat dál něco, co nás tíží. A také tiché uznání, že to, co dítěti jednou chceme dát, nevzniká u stolu plného cukroví. Vzniká to v nás.