Chtěly být umělkyněmi, ne otrokyněmi popularity. „Je to euforické čtení,“ říká Klusák o nové knize Ženská práce
Hudební publicista Pavel Klusák vydal knihu nazvanou Ženská práce, v níž představuje příběhy zásadních hudebnic, které měnily nejenom muziku, ale i společnost. Na profesních i životních osudech počínaje Billie Holiday přes Ninu Simone, Suzanne Vega, Laurie Anderson nebo Yoko Ono až po Björk nebo PJ Harvey ukazuje překážky, které ženy musely zdolávat, když se rozhodly nebýt „pouze“ interpretkami, ale samostatnými a autentickými tvůrkyněmi. „Je to nejdůležitější z mých knih: je mi trochu trapné to říct, ale cítím, že je to tak. Protože ukazuje, jak se ženám podařilo prosadit zásadní osvobozující změnu. Příběhy těch žen nám dodávají odvahu, je to euforické čtení,“ říká přesvědčeně Klusák v rozhovoru pro Heroine.cz.
Proč ses rozhodl napsat knihu o ženách v historii populární hudby?
Věděl jsem, že kniha doceňující ženskou linii v historii moderního popu by měla existovat, a dost mě těšilo představovat si, jaký tvar by mohla mít. Ale řadu let jsem vyčkával: říkal jsem si, že s ní možná přijde některá píšící žena. Nechtěl jsem nikomu brát jeho hlas.
Máme takové publicistky?
Nikdy jich nebylo tolik jako teď. Ještě před dvanácti lety bylo těžké najít dost žen do panelů a komisí, to se ale radikálně změnilo. Časem jsem pochopil, že tu je dost publicistek a kurátorek hudebních akcí, které výrazně přispívají k tématu rovnosti – jen jinak než knihou portrétů. Ta moje myšlenka je možná docela generační, mladší kolegyně si mezitím vymýšlejí současnější obsahy a formy. A pak začalo, u nás i ve světě, politicky přituhovat. Myšlenka rovnosti žen se mi dřív zdála samozřejmá až banální, ale dnes některé věci samozřejmé být přestávají: existence veřejnoprávních médií, členství v EU, záporné konotace výrazu fašismus – a taky rovnost a respekt pro ženy a další skupiny ve společnosti. Začal jsem na herstory, „ženské historii“, pracovat, i když oklikou.
Přejete si, aby podobné rozhovory vznikaly? My také! Podpořte nás, prosím, předplatným časopisu nebo webu Heroine. Moc to pro nás znamená.
V rozhovoru s Pavlem Klusákem se dále dočtete:
- v čem je přelomový příběh Caroline King, na kterou do Central Parku přišlo sto tisíc lidí
- koho producenti prodávali jako devadesátiprocentní pannu
- jakého hudebního podrazu se dočkala Joni Mitchell
- v čem měla Kate Bush oproti jiným umělkyním výhodu
Oklikou?
Připravil jsem sérii pro Český rozhlas Vltava o ženách v pop music. Ten cyklus nebyl zdaleka tak intenzivně promovaný jako třeba můj seriál o Kurtu Cobainovi, přesto měl obrovský, nečekaný ohlas, posluchači a posluchačky si to jednoduše našli. Ozývaly se mi posluchačky z různých generací. Nadšeně psaly, jak intenzivní setkání s hudbou a osudy Joni Mitchell, Patti Smith nebo Kate Bush zažily. Došlo mi, že nejsem sám, kdo vidí, že to téma se setkává s dneškem: že kreativním a vzpurným muzikantkám vděčíme za víc rovnosti, možností a nepředsudečnosti, ale zároveň to pořád není vyhraná bitva. A právě proto je na to zřejmě pravý čas. Historie popu z ženské perspektivy rozkročená mezi nedávnými dějinami a současností evidentně nezajímá jenom mě. To mi dodalo odvahu napsat Ženskou práci. Z rádia je tam asi třetina, všechno ostatní je nové.
