Jsou jim čtyři roky a jsou nadané. V českých školkách je ale mají za problémové děti a nevědí, co s nimi

V devět ráno děti ze třídy Berušek z MŠ Novoborská na pražském sídlišti Prosek už mají dojedenou svačinu a pod vedením své učitelky Petry Broskev Boháčkové utíkají na koberec, který pokrývá podlahu jejich prostorné herny. Je tu zhruba dvaadvacet dětí od tří do šesti let, za plného stavu jich je ještě o čtyři víc. Učitelka v modrobílém tričku a s rudými vlasy má dnes v plánu pracovat s vlajkami různých zemí světa. Napřed si ale s dětmi pomocí pohybových říkanek zopakuje dny v týdnu, počítání do 25 a rozlišování pravé a levé ruky. Pak už každé z dětí chytne kousek dlouhého provazu, na němž jsou navěšené malé vlaječky, a vytvoří z nich kruh, do kterého si všichni sednou. Do jeho středu vyskládá učitelka Petra několik kartiček s vlajkami a názvy zemí.

„Anglie!“ „Německo!“ „Řecko, tam jsem byl,“ ozývá se od starších dětí, zatímco ty menší zkoumají barevné kombinace a tvary na vlajkách. Petra Broskev Boháčková zadává jednomu z nejmenších kluků, aby zkusil z kartiček vybrat všechny, na kterých je křížek. Předškoláci se je potom snaží pojmenovat – a někteří z nich na první pokus trefují třeba Finsko nebo Dánsko. Pak se vybírají vlajky s kolečky, to už je těžší, ale předškolák Sam přesto poznává Portugalsko a s postupnou nápovědou nakonec odhalí i Indii. Učitelka postupně kartičky schovává, až uprostřed kroužku zůstanou jen vlajky se stejnou barevnou kombinací. „Bílá, zelená, červená,“ vyjmenovává Majda, zástupkyně těch nejmenších. „Jsou ty vlajky tedy stejné? Může to být jeden stát?“ ptá se Petra a nahoru hned letí ruka „středňáka“ Alberta. Ten vysvětluje, že barvy jsou na vlajkách různě uspořádány, a že jde tudíž o tři různé země. Bulharsko, Maďarsko („tam jsem byl!“ raduje se Albert) a Itálii. Petra vytahuje dva pracovní listy a dává je předškolákům Samovi a Elišce se zadáním, aby si přečetli, co je na nich napsáno, a sami napsali „Itálie“. Třída si slovo mezitím vytleská. „Tolik slabik na tak málo písmen, co?“ mrká na ně šibalsky Petra a na nápisech, které zatím vytvořili Sam a Eliška, počítají. Písmen je šest, slabiky jsou čtyři.

Každý na své úrovni

Aktivita, kterou Petra Broskev Boháčková pro své děti z Berušek připravila, je součástí metodik NTC Learning od společnosti Mensa Česko, která spojuje lidi s vysokým intelektem a zabývá se také testováním. Petra Broskev Boháčková s Mensou spolupracuje už šestnáct let a sama také o problematice nadání v mateřských školách lektoruje. Mensa každý rok v MŠ Novoborská pořádá testování předškoláků. „Teď mám aktuálně ve třídě čtyři děti s potvrzeným IQ nad 130 a několik dalších, u kterých bych to čekala, ale jsou zatím příliš malí na testování,“ říká učitelka. K soustředění na nadané děti ji, jak už to často bývá, přivedl osobní příběh – je totiž matkou dvou mimořádně nadaných synů, z nichž jeden má navíc i poruchy učení.