I v dobré čtvrti žijí ohrožené děti, kterým se ve škole nedaří. Jak se na Praze 7 osvědčil tým sociálních pedagogů

Před půl devátou mi od Jiřiny pípne zpráva, že se blíží ke škole. Já už patnáct minut lelkuju před sborovnou v prvním patře, pozoruju, jak škola postupně ožívá, a teď rychle sbíhám po schodech k vrátnici. Když už Jiřinu sledovat při práci, tak ať to je od okamžiku, kdy vchází do dveří. Jiřina Turjanská je sociální pedagožka Základní školy Praha 7, Strossmayerovo náměstí, známé jako „Stross”. Je to škola s jedenácti sty žáky a spadají pod ni tři pracoviště ve třech budovách; Letohradská, kde jsem teď, je jednou z nich. První patro tu zabírají třídy s programem alternativního vzdělávání. Na stejném patře Jiřina sdílí kabinet s metodičkou prevence. Hned u dveří nevelké místnosti stojí stolek s křesílky, u kterého vedou konzultace s dětmi.

„Nejdřív si musím označit docházku,” ukazuje mi, čím začíná den. Všichni sociální pedagogové a pedagožky na Praze 7 jsou napojení na online infrastrukturu městské části, systém, do kterého zaznamenávají svou aktivitu včetně příchodů a odchodů. Tipuji, že to je nejméně oblíbená část jejich práce. „Píchnout si příchod často i zapomenu, protože jak přijdu do školy, tak honím moc věcí,” usmívá se tmavovlasá a tmavooká mladá žena s příjemným hlasem a pečlivou artikulací. Není to ale zbytečné úřadování. Systém eviduje i to, s kolika žáky či žákyněmi se pracuje a na čem a díky tomu má městská část podrobná (anonymizovaná) data. O tom, co vše dalšího „socpedi" dělají kromě reportování, je tento článek.

Teď jen stručně na úvod: Když dítě čelí sociálním nebo rodinným problémům, má to špatný vliv na jeho vzdělávání. Na rozdíl od speciálního pedagoga/pedagožky, kteří se zaměřují na podporu při samotném učení, sociální pedagog/pedagožka pomáhá dětem a dospívajícím odstranit překážky, které učení brání. Mnohé odstranit jdou, když se v tom angažuje někdo s potřebnou kvalifikací a časovou kapacitou.