Praha 7 je většinou braná jako takzvaná „dobrá adresa“. Jedna z nejhezčích a nejdražších čtvrtí hlavního města má ale také několik ubytoven pro cizince a sociálně slabé a i několik azylových zařízení. Mnoho dětí tu vyrůstá v nepříliš funkční střídavé péči. To všechno se odráží i ve školách, kterým poslední dva roky pomáhají sociální pedagogové a pedagožky, které platí městská část.
Pozice sociálních pedagogů začala městská část na svých školách zřizovat po covidu, kdy najednou začalo být jasné, že ne všechny děti mají v rodině ideální podmínky. Mnoho dětí začalo ze vzdělávání vypadávat, nekomunikovaly se školou. „Radnice již potřebným rodinám poskytovala potravinovou pomoc, podporovala je při vyřízení dávek a stabilizaci bydlení, ale do toho, jak děti z těchto rodin prospívají ve škole, vhled neměla. Začalo být zjevné, že je třeba školskou i sociální oblast nějak propojit. Mostem se nakonec stali „socpedi”,“ vysvětluje Jitka Polanská ve svém článku o tom, jak na Praze 7 uchopili podporu ohrožených dětí.
Jednou ze sedmi sociálních pedagogů a pedagožek je i Jiřina Turjanská, která pracuje na velké Základní škole Strossmayerovo náměstí. Škola má 1 100 žáků ve třech budovách a Jiřina Turjanská se pohybuje zejména po budově Letohradská, kde sídlí třídy s alternativní pedagogikou. Schází se s dětmi a s učiteli, chodí na náslechy do hodin, komunikuje s takzvaným „síťařem“, který má v městské části přehled o různých sociálních službách pro děti a jejich rodiny. Může domluvit doučování, sehnat externího psychoterapeuta, sejít se s rodiči a napojit je například na sociální pracovníky. „Ti například mohou poradit, jak si požádat o finanční příspěvek, pokud na něj má rodina nárok a nepobírá ho. To je poměrně časté. Například na příspěvek na bydlení by dosáhla třetina rodin na Praze 7, ale dostává ho jen osm procent. Ani možnost obědů zdarma ve škole nebývá využívaná naplno, rodiny mívají zábrany. Citlivou komunikací sociální pedagog může tyto zábrany nabourat,“ popisuje Jitka Polanská.
Problémy mívají ale nejen děti, které bychom mohli označit za „sociálně slabší“. „Školy stále více přicházejí na to, že různé obtíže prožívají i děti ze středostavovských rodin, které primárně nevnímáme jako ohrožené. Neúplné rodiny, nefungující střídavá péče, psychické problémy rodičů nebo těžká nemoc – to vše je realita v různých typech rodin,“ zdůrazňuje Polanská.
Sociální pedagogy a pedagožky dříve školy a obce platily z různých dotačních programů, které ale po letech končí. Jejich ukotvení mezi pedagogické pracovníky, díky kterému by se školy nemusely obávat, že je nebudou mít z čeho zaplatit, je jednou ze součástí novely školského zákona. Ve sněmovně po velkém boji prošla koncem května, v příštích týdnech o ní bude rozhodovat Senát. V čem sociální pedagogové pomáhají vyučujícím? A co si o jejich práci myslí ředitelé škol? Přečtěte si na webu Heroine.cz.