Pašoval drogy, rodinu téměř zničil. „Bylo to setkání plné slz,“ říká muž, který se s exmanželkou vydal cestou odpuštění
Trestný čin znamená újmu pro oběti, ale také narušení mezilidských vztahů v rodinách i širší komunitě. Restorativní justice se nesoustředí jen na potrestání pachatele. hledá způsob, jak mezi obětí a pachatelem navázat komunikaci, napravit vztahy, znovu nastolit rovnováhu a hojit rány. Příkladem takové cesty je i příběh Petra a Julie.
Na tučném svazku cinkají klíče a jeden z nich nakonec odemyká těžkou šedou mříž. Jsem ve vinařické věznici nedaleko Kladna. Procházím kontrolou a společně s ostrahou vycházíme ven. Míjíme sportoviště a zástupy vězňů, kteří se přesouvají po jednotlivých oddílech na oběd. Cinkající svazek klíčů odemyká další mříž. A pak další. Až vcházíme do žlutě vymalované místnosti s klasickými mohutnými dveřmi s okýnkem, jaké známe z filmů. Nad otvorem visí plakát se sloganem „Podporuji tvou snahu žít dobrý život“. Uprostřed místnosti sloužící k terapeutické práci s vězni stojí konferenční stolek a kolem něj je do kruhu rozmístěno několik pohodlných židlí.
Zatímco si prohlížím motivační nástěnky s nápisy jako „Změna je možná“ nebo „S námi to dáš“, vchází do místnosti sportovně vyhlížející vysoký muž s delšími vlasy sčesanými dozadu. Na sobě má vězeňský mundúr. „Krásný dobrý den,“ promlouvá hřmotným hlasem. „Já jsem Petr,“ podává mi ruku. Věznice je jeho domovem už čtyři roky. Před několika měsíci se rozhodl skrz vězeňského terapeuta oslovit člověka, kterého svým činem poškodil vůbec nejvíc – svou bývalou manželku. Doufal, že žena najde odvahu a sílu zapojit se s ním do projektu Institutu pro restorativní justici. Aby narovnal značně narušené vztahy a dopřál exmanželce to, po čem po dlouhé roky toužila nejvíc: vysvětlení.
Cesta dolů
Oheň v krbových kamnech hlasitě praská. Za okny útulného proskleného obýváku se smráká. Na konferenčním stolku přede mnou se objeví hrnek s kávou a na bílý polštářový gauč po mé levici usedne asi čtyřicetiletá plavovláska. „Neměla jsem snadné dětství,“ začíná své vyprávění matka dvou dětí Julie a přehazuje si načechrané vlasy přes hlavu na stranu. Vyrůstala s matkou a nevlastním otcem, který ji bil a psychicky týral. U matky zastání nenašla. Přičítá tomu své potíže při výběru partnerů – v podstatě kopírovala rodinnou situaci. „Buď to byl vždy nezodpovědný floutek jako můj biologický táta, nebo tyran a manipulátor,“ přemítá Julie.
Násilí bylo přítomné už v jejím prvním manželství, sílu a odvahu opustit partnera našla až po narození syna. Zapustila kořeny v malebném cihlovém domku nedaleko Prahy. Asi o rok později potkala Petra. „Jako první chlap v životě o mě pečoval, zajímal se. Vždycky jsme se spolu nasmáli. A líbil se mi jako chlap.“ A navíc – přijal Juliina syna Tomáše jako vlastního. Julie brzy znovu otěhotněla a na svět přišla Ema. „Byla to idyla,“ vzpomíná na tehdejší dobu. Petr se s ní přirozeně dělil o péči o domácnost i děti. Iniciativně se pustil do opravy domku a společně ho přetvořili v jedinečný prostor v boho stylu.
Petr byl provozním jednoho pražského baru, který později od majitele odkoupil. „Že tam prodává trávu, jsem věděla. Snažila jsem se mu to vymluvit,“ vzpomíná Julie a v rukou svírá hrnek s bylinkovým čajem. „On ale prodával a hulil nonstop dál.“ Časem k marihuaně přidal užívání a prodej kokainu. „Začala se mu měnit osobnost. Byl na kost vyhublý, ale nechtěl to nijak řešit.“ Julie proto došla k rozhodnutí podat žádost o rozvod. Idyla skončila a Petr se po deseti letech odstěhoval. „Jednoho krásného dne jsem se probudila a měla jsem na účtu zablokovaných minus půl milionu a o pár měsíců později další minus milion. Otevřela jsem tedy jím nevyzvednuté dopisy a zjistila, že půjčky s úroky dělaly téměř tři miliony.“ Jelikož všechny dluhy vznikly v době manželství, dopadly důsledky také na Julii. S pomocí právničky se jí podařilo exekuce postupně vyřešit. Začala se však potýkat s depresemi, k tomu se přidala borelióza, po níž jí na čas ochrnula část obličeje, a svobodná matka dvou dětí se po panické atace ocitla v centru krizové intervence v Bohnicích.
Princip restorativní justice
Současné trestní právo se primárně zaměřuje na nalezení a potrestání pachatele a při ukládání trestu jen velmi omezeně řeší příčiny trestného jednání pachatele a možnosti změny jeho životní dráhy. Dominantní roli hraje v celém trestním procesu stát (státní zástupce a soudce) a pachatel. Oběť, její potřeby vzniklé v důsledku trestného činu a jejich naplnění nejsou považovány za základní cíl či účel celého procesu. Restorativní spravedlnost na řešení dopadů trestného činu pohlíží jinak, přičemž se ptá: Komu bylo trestným činem ublíženo? Jaké jsou jeho potřeby? Jak je možné tyto potřeby naplnit a kdo za to nese odpovědnost? V centru restorativní spravedlnosti stojí restorativní programy, které umožňují oběti či dalším lidem zasaženým trestnou činností a pachatelům v bezpečném prostředí hovořit o tom, co se stalo a jak je možné to napravit. Obecnější restorativní přístup mohou v rámci celého trestního řízení aplikovat všichni profesionálové, kteří se na něm podílejí.
Když už nabyla dojmu, že je vše zažehnáno a ona konečně může začít zase žít, objevili se za dveřmi zase exekutoři. „Zabarikádovala jsem se doma, ječela jsem na ně, že se už zabiju. Zavolala jsem policii a na telefonu jsem měla právničku,“ vzpomíná na dramatické chvíle Julie. „Oblepili mi celý dům, odvezli mi auto, bylo to strašné.“ Přestože se Petrovi podařilo exekutory přesvědčit, že dluhy jsou výhradně jeho, Julie skončila v Bohnicích podruhé. Zdálo se, že se Petr konečně probral. Našel si práci na stavbě, začal splácet dluhy a pravidelně se vídal s dětmi. Julii se ulevilo. Pak ale Petr začal létat do Latinské Ameriky, údajně kvůli nové práci ve společnosti produkující koncerty. „Ty destinace mi byly divné, říkala jsem si ale, že snad není tak blbý, aby pašoval drogy,“ sdílí své tehdejší obavy Julie. Když byl na další ze svých latinskoamerických cest, slíbil své dceři Emě, že se vrátí na její narozeniny a společně je oslaví ve velkém. „Strašně se těšila,“ povzdechne si. Namísto otce však pár týdnů před narozeninovou oslavou zazvonil telefon. „Byla to policie s tím, že Petra na letišti zatkli se čtyřmi kily kokainu.“
Zkreslená realita
„Dostal jsem se do situace, ze které jsem neměl východisko. Měl jsem dluhy a půjčky, o kterých Julie nevěděla,“ začíná své vyprávění Petr. Přijal proto tehdy nabídku svého známého na pašování drog. „Tři čtvrtě roku, než mě zatkli, jsem pendloval s kufrem mezi Venezuelou a Prahou.“ V srpnu 2021 ho zatkli v Praze na letišti. Dostal osm let za mřížemi. „Nechal jsem doma Julii bez prostředků, nemohl jsem platit alimenty. Ohrozil jsem všechny, na kterých mi nejvíc záleželo.“ Na možné následky svých činů tehdy nemyslel. Denně užíval kokain i marihuanu, jeho realita bylo tudíž značně zkreslená. Žil si na vysoké noze a z peněz, které utržil za pašování, tak nezbylo takřka nic.
Dcera Ema usedavě plakala. „Bylo to srdcervoucí. Nevěděla jsem, co mám dělat,“ vybavuje si Julie. V šoku byl také syn Tomáš, toho času v pubertě. Nedlouho nato začal vymýšlet, jak nevlastního otce z vězení vysvobodit. A začaly problémy, přestože děti docházely k terapeutce. V Petrovi v roli desperáta se totiž časem zhlédl – nevracel se domů, dostal se do kolotoče drog a krádeží. „Strašně jsem se bála, že umře.“ Tomáš byl dopaden a odsouzen k pobytu ve výchovném ústavu, Ema se začala ve škole potýkat se šikanou jak od některých spolužáků, tak ze strany personálu a vracela se domů uplakaná. Právě to, jakým způsobem Petrovy činy dopadly na obě děti, nedokázala Julie exmanželovi dlouhou dobu odpustit.
Potřeba omluvit se
Petr se po čase ve Vinařicích dostal na speciální oddělení, kde s vězni pracuje dvojice místních terapeutů – Josef Hrubý a Pavel Prchal. Vězni mají krom toho na tomto oddílu lepší životní podmínky. Zatímco na těch standardních žijí na pokoji po osmi nebo devíti, na speciálním oddílu sdílejí jednu celu pouze čtyři. Terapeuti se snaží vězně motivovat, pídí se po příčinách jejich činů a hledají společně dlouhodobé řešení, aby se jejich trestná činnost po propuštění neopakovala. A jejich práce nese ovoce. Zatímco průměrná recidiva v Česku se pohybuje kolem 70 procent, vězňů ze speciálního vinařického oddílu se po propuštění dopouští kriminality mnohem menší část. „Máme recidivu pouze 30 procent u všeobecných trestných činů, u pachatelů násilných trestných činů je recidiva necelých 7 procent,“ vysvětluje terapeut Josef Hrubý, zatímco ukazuje na některé z ručně psaných bannerů rozvěšených po stěnách žluté místnosti.
Foto: Shutterstock
Věznice navázala spolupráci s Institutem pro restorativní justici, který prostřednictvím svého programu ReSet umožňuje vězňům nahlédnout, jaké svými činy způsobili příkoří a bolest. Mění tím navyklý pohled na účinné řešení kriminality. Restorativní přístup představuje cestu nalézání spravedlnosti, která spočívá v nápravě způsobené újmy a přijetí opravdové odpovědnosti. Nabízí takové způsoby řešení, v jejichž rámci vzniká bezpečný prostor pro participaci, dialog a zapojení se těch, kteří byli trestným činem zasaženi. Pachatelům pak dává možnost lidi zasažené vlastní trestnou činností kontaktovat. Podle terapeuta Hrubého je pro vězně restorativní přístup zásadní, jelikož v nich spustí důležitý proces. „Začnou sami od sebe přemýšlet o tom, kolik lidí poškodili, a chtějí se jim omluvit,“ uvádí zkušenosti z praxe.
Ačkoliv podle obecné představy řeší restorativní justice vztahy mezi pachatelem a obětí, kteří se neznají, rozhodl se do programu zapojit také Petr. „O restorativní justici se dozvěděl ve věznici a zaujalo ho to. Procházel tam programy, které mu ukázaly, co udělal a koho všeho ovlivnil. Nejdříve to byl program Building Bridges realizovaný Mezinárodním vězeňským společenstvím. Následoval program ReSet, který umožňuje přímé setkání obětí a pachatelů trestných činů ve věznici. Stál hodně o to, potkat Tomáše, a chtěl se setkat i s Julií. Uvědomil si, že to zasáhlo celou rodinu včetně jí,“ vysvětluje Tereza Řeháková z Institutu pro restorativní justici, která s Petrem pracuje. A tak požádal o zapojení do program ReSet a začala jejich společná cesta k uzdravení.
Štrúdl, svíčka a kytice
„Nic nedostaneš! Jablíčko už jsi měla!“ okřikne Julie světle hnědého loveckého psa Miu. „Jestli budeš otravovat, půjdeš ven!“ hrozí fence. „Kde jsem to skončila? Potřebovala jsem se s tím srovnat a nějak ho pochopit. Až vyleze z vězení, bude se stýkat s dětmi. Chci vědět, že mu můžu věřit,“ objasňuje, proč se zapojením do restorativního procesu po obdržení dopisu z věznice souhlasila.
Přestože jsou v pravidelném telefonickém kontaktu, čas na rozhovory je omezený a nedá se jít do hloubky. Klid na to není ani na návštěvách, na které Julie chodí spolu s dětmi. Jak popisuje o pár týdnů později za mřížemi vinařické věznice Petr: „Je to tu jako v úle. Sedíte u stolku, kolem vás množství dalších vězňů s blízkými. Cítil jsem potřebu se jí poprvé upřímně omluvit, ale v tomhle se o takových věcech mluvit nedá.“
Julie chtěla jasně slyšet, zda Petr vůbec nad důsledky svých činů přemýšlel. Nad tím, jak jimi zničí život jí a hlavně dětem.
Julii i Petra čekalo několik přípravných setkání s facilitátorkami Institutu pro restorativní justici. Ty oběma vysvětlily, jak může jejich setkání probíhat a co od něj mohou očekávat, a nakonec jim pomohly sestavit seznam témat, o kterých potřebují hovořit. Body, které každý z nich navrhl, pak dostala k dispozici jako informaci i druhá strana. Pozornost byla věnována také tomu, jak bude místnost, kde se bývalí manželé setkají, vypadat. Jaké by tam Julie měla ráda podpůrné předměty, jaké má být rozestavení židlí, zda by měl být na stole ubrus… „Mně to tehdy přišlo vtipné až zbytečné. Pak jsem to ale ocenila. Protože jsem se tam cítila dobře a bezpečně,“ připouští Julie.
Před setkáním byla nervózní. I přes intenzivní přípravu nevěděla, co má očekávat. V onen den, kdy do Vinařic přijela, ji nejprve znejistily zástupy vězňů, které v zařízení potkávala. „Pak už jsem byla v klidu. Na stole byla kytka, moučník a hořící svíčka. Cítila jsem se dobře,“ shrnuje své tehdejší pocity. Štrúdl, který Julii při příchodu do místnosti uklidnil, upekl sám Petr. Nakrájel také ovoce a ozdobil místnost svíčkou, což Julie miluje. Věří, že i díky tomu nakonec celé setkání probíhalo dobře.
Když přijde úleva
„Bylo to setkání plné slz, kde člověk přiznává skutečnou pravdu,“ reflektuje dnes zlomový okamžik Petr. „Chtěla jsem, aby se naučil mluvit pravdu. Aby nedával plané sliby, nic nepřikrášloval,“ odhaluje svá očekávání Julie. Snažila se ho konfrontovat a nenechala Petra, který je rozený pohádkář, uhnout. Oporou jí v tom byly přítomné facilitátorky, které dvojici na setkání připravovaly. „Moc do toho nezasahovaly. Spíš jsem se na ně obracela pohledem, když jsem potřebovala ujištění. Byla jsem moc ráda, že tam se mnou jsou,“ oceňuje Julie jejich práci. Pokud totiž v rozhovoru dvojice odběhla od nastolených témat, vrátily ji zpět.
Julie chtěla jasně slyšet, zda Petr vůbec nad důsledky svých činů přemýšlel. Nad tím, jak jimi zničí život jí a hlavně dětem. „A on řekl, že mu to vůbec nedocházelo.“ To zjištění pro ni bylo zásadní. „Pomohlo mi to přijmout, co se stalo.“ Neméně důležitá byla jeho upřímná omluva. Když se pak zeptal, jak se Julie cítí, zda je v životě aspoň trochu šťastná, rozplakala se. Jako by z ní spadla obří skála. „Bylo to dojemné. Poslední hodinu jsem furt bulela. Na to, jestli jsem šťastná, se mě dlouho nikdo nezeptal. Skutečně se mi ulevilo,“ svěřuje se Julie. Dostala totiž přesně to, pro co si do věznice šla. „Pak jsme se objali a do určité míry si odpustili,“ poznamenává Petr. „Řekl mi, že kdyby měl v životě usilovat jen o jednu věc, zkusil by mi co nejvíc ulehčit život. Že mu to stačí,“ popisuje Julie moment, který ji zasáhl vůbec nejvíc.
Obrátit list
Rozhovor v domku nad Vltavou náhle přeruší zvonící mobil. Volá Ema, která je po celou dobu ve svém pokoji o patro výš. „Ohřála bys mi to jídlo?“ ozývá se z telefonu. „To víš, miláčku. Přijď si to hezky ohřát sama,“ odpovídá laškovně matka Julie. A tak se o pár vteřin později domem rozezní schody, Ema přibíhá do obýváku a mizí v kuchyni. „Když má člověk možnost to otevřít, může tu zátěž odložit. Fakt jsem to na sobě cítila. Nechci žít se vztekem, člověka to zatěžuje,“ rozhovoří se opět Julie. „Dokážeme spolu komunikovat jako dva dobří kamarádi. A to je hrozně důležité,“ hodnotí výsledek setkání Petr. Dnes si denně telefonují, především o dětech, a sdílejí spolu i ty nejniternější pocity. „Dříve jsem měla k Petrovi despekt. Teď jsem s ním schopna mluvit víc. Je mi lehčeji, protože jsem odložila vztek,“ dodává.
Bylo to dojemné. Poslední hodinu jsem furt bulela. Na to, jestli jsem šťastná, se mě dlouho nikdo nezeptal. Skutečně se mi ulevilo.
Restorativním setkáním včetně intenzivní přípravy prošel také Tomáš. Z výchovného ústavu ho propustili na podmínku. Našel si práci v bagetárně a zdá se, že bude sekat latinu. Navíc je odhodlán pomoci své matce, která se stále potýká s existenčními problémy. „Říká, že jsem se o něj sedmnáct let starala, takže teď je řada na něm,“ říká dojatě Julie. „Jsem moc ráda, že je syn v pohodě. Emičce se daří. Mně se daří v práci, věnuju se holistickým masážím, to mě hodně baví. Takže se cítím šťastná,“ dodává. Navázala také velmi vřelý vztah s Petrovou matkou, navštěvují se a jsou si navzájem oporou. „Je pro mě tou skutečnou mámou.“
Restorativní justice ve světě
Potřeba řešit účinně dopady trestné činnosti je společná většině kultur nejen západního světa. Za zakladatele restorativního konceptu v současném slova smyslu je považován Howard Zehr, americký kriminolog, který v roce 1990 napsal stěžejní knihu Changing Lenses. Postupem času se rovněž v Evropě stala restorativní justice svébytnou součástí praxe, trestněprávní legislativy i akademické sféry. Její rozvoj podporují hlavní mezinárodní instituce včetně OSN, Rady Evropy a Evropské unie. V České republice restorativní programy poskytuje Probační a mediační služba a některé nevládní organizace. Jde například o Mezinárodní vězeňské společenství (program Building Bridges) nebo Institut pro restorativní justici (program ReSet).
Petrovi přinesla restorativní justice novou motivaci k životní změně. Rád by brzy požádal o podmíněné propuštění na zkušební dobu, našel si běžné zaměstnání a plnil závazky vůči Julii. „Důvěra, kterou mi Julie dává, dělá tohle místo snesitelnějším,“ zdůrazňuje. Dívá se mi zpříma do očí a já se ho ptám, zda své činy skutečně nahlédl. „Jak vám po tom všem mohou vaši blízcí věřit, že jste teď skutečně upřímný?“ pokládám otázku. „Vzalo mi to strašně moc a já dnes už vím, že se k tomuhle stylu života vrátit rozhodně nechci. Nechci dál ubližovat svým blízkým,“ odpovídá pohotově Petr. Uvědomuje si, že vyhráno nemá. Snaží se proto už nyní pracovat na zdravém okruhu přátel. Těm z okolí baru se plánuje vyhýbat. Proto z vězení znovu navázal kontakt se spolužáky ze střední. „Byli jsme tři kluci a tři holky. Nebyli jsme dlouho v kontaktu, teď si ale píšeme dlouhé dopisy. Kamarády člověk má, ale těch pravých přátel je jen pár. A já je teď znovu našel,“ uzavírá.
Tento text vyšel poprvé v tištěné Heroine 1/25 a vznikl díky podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Ve spolupráci s ním budeme publikovat další články na téma restorativní justice, a to jak v tištěné verzi časopisu, tak na našem webu.
