E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium

Pribačić: Chtěla jsem ukázat, že existuje možnost uzdravení ženské duše po traumatu

25. duben 2023
30 983

Mezinárodně oceňovaný dokument Víc než trauma sleduje několik žen z chorvatského města Vukovar, které procházejí podpůrnou skupinovou terapií. Prolamují po pětadvaceti letech mlčení svá traumata ze sexuálního násilí, kterým prošly. Filmové dílo Vedrany Pribačić představuje intimní zpovědi žen, jejichž rodiny byly vyvražděny během chorvatské války za nezávislost, byly zotročeny, mučeny a znásilňovány, ale přežily a následně o tom mlčely. „Chtěla jsem ukázat, že existuje možnost uzdravení ženské duše po takovém traumatu," říká režisérka v rozhovoru pro Heroine.cz. Snímek v pátek uvede AFO Mezinárodní festival populárně-vědeckých filmů v Olomouci.

„Kdyby se našim hlavním aktérkám film nelíbil, byla jsem ochotná pět let práce vyhodit do koše. Zpětně viděno to bylo docela šílené producentské rozhodnutí,“ říká režisérka Vedrana Pribačić.Foto: AFO

Vy jste významně pomohla zviditelnit téma zkušeností žen a jejich utrpení během války, což je velký krok v kontextu toho, že známe mnoho příběhů válečných veteránů-mužů. Za to vám patří velký dík. O tom, čím si ve válce prošly ženy, se veřejně příliš nemluví. Zejména o tom, jak byly týrány a znásilňovány, přišly o rodinu a vlastní sebeúctu a doteď žijí s  cejchem studu a opovržení ostatními. 

Ano, to je pravda. Ale zastaví to válečná znásilnění, která jsme v našem filmu reflektovaly? Bohužel ne. Znásilňování probíhá právě teď ve světových konfliktech a stejně tak i v mírových situacích. Co jsem vlastně chtěla vidět, ukázat a pochopit, je otázka, zda existuje možnost uzdravení ženské duše po takovém traumatu. Protože mnohé konvenční léčebné programy nepřinášejí výsledky, což je všeobecně známá věc mezi lékaři, vojenskými veliteli, terapeuty i samotnými oběťmi. Zvláště je to vidět na masivním užívání medikamentů. Jak říká naše hrdinka Marija, je v pořádku jít k psychiatrovi: dá ti pilulky, abys moc nepřemýšlela. Ale je to jen jako náplast na ránu, není to lék. 

Prostřednictvím protagonistek našeho filmu jsme viděli, že reálné uzdravení se může opravdu dít. Pokud je to možné u nejhoršího traumatu, které si osobně jako žena dokážu představit, co by to mohlo udělat se všemi ostatními traumatickými událostmi nebo zážitky? Můj dokument Víc než trauma tedy nastoluje další otázku – pokud je možné překonat i horší traumata, proč se o tento léčebný program, který skutečně přináší výsledky, nezajímá establishment? Proč se o něm nepíše ve všech novinách v Chorvatsku i ve světě? Proč ho chorvatská vláda nezpřístupnila i pro další případy v budoucnosti, když v naší zemi máme tisíce žen, které tento program potřebují právě teď? Program je ukončen kvůli nedostatku financí a zájmu lidí, kteří jsou na mocenských pozicích. 

Váš film má na jednu stranu šťastný konec – jsme svědky toho, jaký velký pokrok sledované ženy ve zpracování svých traumat udělaly, zároveň má hořkou pachuť, když se dozvíme, že podpůrný program, který obětem války pomáhal, byl po pěti letech zastaven. Změnilo se něco od té doby? 

Nezměnilo. Ale to neznamená, že se to nestane. Doufejme v to. Aktuálně se terapeuti s pomocí soukromých dárců snaží vybudovat traumacentrum. 

FOTOGALERIE: Přes dvacet let mlčely a nesly si v sobě tak těžké trauma. Podívejte se na snímky z dokumentu:

Při sledování filmu jsem si neustále v duchu opakovala, jak je vůbec možné, že tyto ženy, které déle než dvacet let mlčely a nesly si těžké trauma, byly společností tak dlouho ignorovány? Zasáhlo mě, když jedna z aktérek filmu, Durica, prohlásila: „Všichni všechno věděli, ale všechno se ututlalo. Nikdo nechtěl, abychom mluvily.“ 

Myslím, že s tímto konkrétním traumatem je to podobné všude na světě. Vždy se to ignoruje a odkládá, jak jen to dlouho je možné. Má to co do činění s body shamingem a pohledem na ženské tělo a sexualitu, to má velmi negativní konotace, pocházející především z velkých světových náboženství. Souvisí to také s patriarchátem. Ale je v tom ještě něco víc. Podívejte se na muže se stejným traumatem – téměř nikdy nepřiznají, že byli znásilněni. 

Takže na tuto otázku nemám odpověď. Ale je fakt, že snáze řeknete, že máte rakovinu, roztroušenou sklerózu nebo že jste byla postřelena a týrána v rámci konfliktu, než že jste byla znásilněna. Tohle mlčení má také politické důvody. Soudní řízení je pro oběť velmi těžké. Na celém světě je situace stejná – oběť je často obviňována a je zahanbována obhájcem. Navíc u válečného znásilnění neexistují přesné důkazy. Je to hrůza za hrůzou a tyto soudy jsou pro oběť obvykle dalším traumatem. 

Léčit trauma přemítáním o minulosti nemusí pomáhat. Pokus se seniorkami nabízí návod, co udělat jinak

Terapie

Třetí důvod, proč ženy – oběti válečného znásilnění a zneužívání – mlčí, na první pohled nevidíte. Máme tendenci zapomínat na něco tak ženského, jako je ochranitelství vůči svým blízkým. Jak se může Marija svěřit své matce, která na vlastní oči viděla zabíjení svých bližních? Která málem zemřela strachem, když nevěděla, jestli je její dcera v tom domě, kam ji odvedli, ještě naživu? Která neměla k dispozici celý měsíc vodu, jídlo ani elektřinu. Jen zázrakem všechno přežily. Je snadné v takovém momentu říct „Víš, mami, je tu ještě něco“?

Marija chrání svou matku tím, že to neřekne. Ani se s tím nejde svěřit manželovi, jelikož by ho tížilo vědomí, že ji nedokázal ochránit. Sám si prožil válečné trauma. Stejně tak je otázka, jak to říct vlastním dětem, aby je to psychicky nepoznamenalo. Ženy zkrátka chrání své blízké tím, že mlčí. 

Udělali jsme šílené rozhodnutí

Jak jste se se spoluscenáristkou a producentkou snímku Mirtou Puhlovski k podpůrnému programu nazvanému „Jsem mnohem víc než moje trauma“ dostaly? 

Mirta o něm věděla, zatímco já jsem měla sousedku s podobným válečným traumatem, která mě požádala, abych o ní natočila film. Nakonec do tohoto programu nešla, nebyla připravená na změnu, ale já a Mirta jsme u programu zůstaly. 

Ve filmu sledujete jen tři ženy ve skupině. Ostatní před kamerou nechtěly promluvit, nebo to byl nějaký režijní záměr?  

Bylo to spíše režijní rozhodnutí. Ve scénáři jsme s Mirtou původně měly celou skupinu šesti žen. Ale po sto padesáti natočených hodinách se objevily problémy ve střihu – jak ukázat vnitřní proměnu duše? Jak tuto vnitřní změnu ukázat během hodiny a půl? Můžeme to udělat prostřednictvím šesti žen, nebo je to pro diváka příliš mnoho informací? To, že jsme se zaměřily zrovna na Mariju, Katicu a Anu, přirozeně vyplynulo ze situace. Každá z nich byla jiná a měla jiný pohled na terapii a život jako takový. 

Je obdivuhodné, že se tyto ženy i po dlouhých letech mlčení rozhodly terapii vůbec podstoupit, a ještě se u toho nechat natáčet. Zejména když na skupinových sezeních řeší intimní problémy jako stud, body shaming a odsudky okolí, a dlouho jim trvá, než se dokážou před ostatními otevřít a pustit svou hlubokou bolest ven. A najednou tam stojí kamera… Stálo vás to velké přesvědčování? 

Ne, vůbec ne. Nikoho jsme nepřesvědčovali, aby něco dělal. Dokonce jsme si řekli, že jsme tu jen na pozorování, v žádném případě nebudeme bránit jejich terapeutické práci. Takže jsme si ani nepřinesli žádné filmové vybavení, žádná světla, jen jednu ruční kameru a druhou na stativu. Vždy jsme byli přítomni jen tři: kameraman Dario Hacek, Mirta a já.  

Vedrana Pribačić

Chorvatská režisérka a novinářka

Foto: AFO" />
Režisérka Vedrana Pribačić (vlevo) a spoluautorka dokumentu Víc než trauma Mirta Puhlovski.
Foto: AFO
  • Narodila se v roce 1977.
  • Ve své tvorbě se kontinuálně zajímá o společensky angažovaná témata. 
  • Vystudovala politologii na Fakultě politických věd na Univerzitě v Záhřebu. 
  • Své reportérské a režijní zkušenosti uplatňovala v televizním prostředí. 
  • Pro chorvatskou televizi HTV v roce 2017 natočila středometrážní dokument Továrna je naše! (2017). O pět let později ve spolupráci se scenáristkou a producentkou Mirtou Puhlovski realizovala festivalově úspěšný celovečerní dokument Více než trauma (orig. Bigger than Trauma) odkrývající společností dlouhá léta ignorované traumatické zkušenosti žen z chorvatské války o nezávislost.

Na jednu stranu kvůli tomu snímek ztratil část vizuální krásy, ale na druhou jsme získali realitu, která se ve filmu vidí jen zřídka. Ani dnes bychom to neudělali jinak. Vystupujícím ženám jsme slíbili, že pokud se jim film nebude líbit, nebudeme ho promítat. Dokonce jsme s nimi o tom uzavřeli smlouvu, i když jsme tak nějak věděli, že se jim to líbit bude. Zpětně viděno to bylo docela šílené producentské rozhodnutí – vyhodit do koše pět let práce a peněz, kdyby se jim to nepozdávalo. Hodně nám rovněž pomohlo, že Mirta je lektorkou konstelací a terapeuti, kteří vystupují v našem filmu, ji znají z dřívějška, proto jí věřili. 

Od našich „drahých děvčat“ jsme chtěli získat důvěru a všechny naše výše zmíněné kroky šly tímto směrem. Ony to viděly a cítily. Věděly, že jsme na jejich straně. Nakonec chtěly, aby se film publikoval, a to ze dvou důvodů: aby pomohly a daly naději na uzdravení dalším obětem, ale také aby si prostřednictvím filmu zachovaly vizuální vzpomínku na to, co pro sebe udělaly a co změnilo jejich život k lepšímu. Jsou hrdé na to, že to udělaly samy pro sebe. 

Váš snímek získal cenu diváků na festivalech ZagrebDox a Liburnia Film Festival, zasloužil si i cenu poroty v Bělehradu, na festivalu v Sarajevu jste odcházela s oceněním v oblasti lidských práv. Na Chorvatských filmových dnech jste posbírala další řadu cen. Pomohl takový festivalový úspěch k tomu, aby se o daném tématu více mluvilo? Dokážu si představit, že se vám po projekcích ozvaly další ženy s podobným příběhem… 

Ano, reakce publika mě pohání dál. Zejména to, jak je náš film přijímán, jak se vnímají naše hrdinky, všechno to pochopení, ta ocenění, i ty slzy a potřásání rukou po projekcích. Všechny osobní příběhy, které jsem díky tomu slyšela, je něco, co mě stále nutí věřit v lidstvo. 


Heroine a Heroine.cz je mediální partnerem 58. mezinárodního festivalu populárně-vědeckých filmů AFO, který se koná ve dnech 25. až 30. dubna v Olomouci. 

S redakcí tištěného časopisu se můžete setkat v sobotu 29. dubna od 14 do 16 hodin na parkáně Uměleckého centra Univerzity Palackého v Olomouci. 

Aktuální číslo

  • Kulturní války režisérky Barbary Herz
  • Může být matka dobrý „vědec“?
  • Jak vychovat odolné děti
  • Rodičovská půl na půl 
Popup se zavře za 8s