E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium

Znásilnění jako exces: Proč máme větší soucit s pachatelem než s jeho oběťmi a co s tím můžeme dělat

Podmínka za znásilnění šesti chlapců. Prý také proto, že pachatel vedl řádný život a toto byl jen exces. A nebylo zaznamenáno, že by jeho jednání mělo pro chlapce trvalé následky. Přijde vám to v pořádku? V komentáři se nad celou situací zamýšlí Irena Buršová a přináší také tipy, co s tím může běžný člověk dělat.

Foto: Shutterstock

Muž v průběhu tří let znásilnil šest chlapců ve věku deset až čtrnáct let. Dostal podmínku. Dohodli se tak státní zástupce a obhájce obviněného. Brněnský soud tzv. dohodu o vině a trestu schválil. Mimo jiné s vysvětlením, že muž žil do té doby řádný život a toto byl exces. A mně se na chvíli zatmělo před očima a rezonovala ve mně použitá slova. „Znásilnil šest dětí. Dostal podmínku. Tohle byl exces. Žil řádný život.“ To musí být nějaký omyl, říkám si.

Začtu se do článku, zjišťuju detaily. Pachatel se ke všemu doznal, byl ve stavu zmenšené příčetnosti, dobrovolně nastoupil sexuologickou léčbu, poškozeným se omluvil a každému dal mezi 20 a 35 tisíci korunami odškodného. Nevím, jak vám, ale mně takové detaily nízký trest neospravedlňují. V jakém systému to proboha žijeme? Mám spousty otázek.

Kde to všechno začíná?

Co může stát za tak směšně nízkým trestem? Jsou to jednotliví lidé, arogantní, neempatičtí, s nějakými psychopatickými sklony, kteří si chtějí ulehčit práci či „ušetřit peníze daňových poplatníků“? Nebo tomu nějak nahrává celý systém? Štve nás jako společnost, že lidi nejsou, a když toho člověka zavřeme do vězení, nebude platit daně? Vnímáme oběti jako plnohodnotné lidi, nebo se z nich tou újmou stalo poškozené zboží a jako kusy hadru je teď můžeme zahodit? Neznamená to snad, že jako společnost opovrhujeme slabšími a je pro nás snazší je ignorovat než se jich zastat a pomoci jim?

Obrovský soucit s pachatelem

Vím, že celý svět je složitější. Soudní proces má řadu zákrut, ale stejně mi některé věci přijdou intuitivní: třeba to, že když někdo způsobí jinému újmu, měl by být úměrně potrestán. Když dospělý fyzicky ublíží dítěti, mělo by se dát celospolečensky najevo, že toto chování je nepřípustné. Ale státní zástupce s obhájcem obviněného za posvěcení soudce se dohodnou, že znásilnit šest dětí v průběhu tří let je exces: do té doby jste slušně zdravili sousedku a platili daně, tak jakýpak copak, podmínka stačí. Lidem, kteří se domácím a sexuálním násilím zabývají, není taková arogance neznámá. Vlastně to slýcháme docela často: „Přece mu nezničíme život. Ano, udělal něco nepěkného, ujelo mu to, ale přiznal se a slíbil, že už to neudělá, tak mu to nekomplikujme.“ Pro mě je exces, že se výjimečně opiju a sousedovi, který mě už dlouho štval, napíšu na plot barvou „kreténe“. Ne že v průběhu tří let znásilním šest dětí.

Exces je, že se výjimečně opiju a sousedovi, který mě už dlouho štval, napíšu na plot barvou „kreténe“. Ne že v průběhu tří let znásilním šest dětí.

Naprostý nezájem o oběti

Zatímco s pachatelem máme ohromný soucit a ohleduplně myslíme na jeho budoucnost, šest dětí, kterým tento člověk vědomě ublížil, jako bychom vůbec neviděli. Jejich prožitek a dopady na zbytek jejich života jako by prostě nebyly. Pána očividně netrápilo, že svým chováním ubližuje druhým, ale od toho je tu naše civilizace, náš systém spravedlnosti. Aby se oběti domohly reakce společnosti: „Vidíme vás, vidíme vaši bolest, vaši újmu, vaše trápení, a tady se vám budeme věnovat.“ Jenže se zdá, že přesně tohle se neděje.

Psycholožka Marcela Poláčková se věnovala výzkumu přístupu Policie ČR k ženám, které nahlásily sexualizované násilí na policii.
Foto: Nikola Ramešov

„Policistka na mě asi zapomněla, já na ni myslím stále.“ U výslechu znásilněných pomohou i detaily

Sekundární viktimizace

Víte, tady nejde o to, tomu pachateli „zkazit život“. Není vždy příjemné to slyšet, ale ono je pro společnost opravdu lepší, když mu dáme prostor se napravit, budeme monitorovat, že už lidem neubližuje, a pak ho budeme mít jako řádného občana, který pracuje a platí daně, než abychom ho dlouhé roky živili ve vězení. Problém je, když se zajímáme jen o něj, a vůbec ne o ty oběti. Ony navíc nepotřebují, abychom pachatele poslali na dvacet let do uranových dolů, kde bude trpět jako zvíře. Oběti jsou málokdy krvežíznivá zvířata, která touží po brutální pomstě.

Oběti jsou častěji unavení zlomení lidé, které vyčerpalo byť jen věc nahlásit a prolézt náročným soudním procesem. Opravdu nejvíce potřebují slyšet, že stát, společnost či soud uznává, že jim někdo jiný něco provedl a že je nějak adekvátně potrestán. Když se s vypětím sil vydáte formálně řešit svoje trauma a na konci dostane ten člověk podmínku, může ve vás pochopitelně zůstat obrovský pocit nespravedlnosti, frustrace, vzteku, ale taky deprese a rezignace. Vaše víra ve spravedlivý svět a v to, že vám stát, policie a soudy nějak pomohou, prudce klesne, a vy se příště na nějaké nahlašování vykašlete. A s tím i někteří další. A jsme v bludném kruhu.

Nízké povědomí o duševním zdraví a kvalitě života

„Nejednalo se přímo o fyzické vniknutí do těla poškozených. Většinou se tam jednalo o doteky, kontakty, o dráždění rukou a tak dále. Ani nebylo zaznamenáno, že by (toto jednání) mělo nějaké trvalé následky,“ řekl pro Deník N soudce Roman Kafka, který dohodu o vině a trestu schválil. Nebylo zaznamenáno, že by toto jednání mělo trvalé následky? Cože? Žijí tito lidé v realitě? Je za tím arogance a necitlivost, nebo „jen“ nevědomost a nevzdělanost o tom, jak funguje trauma? Jak moc takový zásah do (tělní) integrity ovlivní neurosystém člověka na celý život? „Vždyť je jen osahával, zas tak moc se nestalo“ je odrazem totálního nepochopení toho, jak takové násilí oběť celoživotně poznamenává. Jak chodí na terapii, jak se jim (ne)daří navazovat vztahy a s jakým typem lidí, jaké pocity zažívají, jak se vztahují ke světu, jak trpí, když se otevře podobná nová kauza, deset, dvacet, třicet let poté.

Lidé se ve spojení s domácím a sexuálním násilím často ptají: „Proč to nenahlásili?“ No tak třeba taky proto, že oběti vidí a vnímají, že to z jejich pohledu často vůbec nemá smysl.

Co s tím může dělat každý jeden z nás?

Mluvme o tom

Lidé jsou často frustrovaní, když čtou o takových kauzách, a ptají se: „Dobře, ale co mohu já dělat?“ A já říkám, i když vám to může připadat jako málo: musíme o tom často a hlasitě mluvit. Protože tím se ta věc dostává do popředí a dříve či později na ni budou muset lidé na pozicích moci a odpovědnosti reagovat. Takže se ptejme. Proč je to takto nastavené? Chceme to takhle? Upozorňujme na arogantní, nehorázné, bagatelizující narativy. Měňme diskurz, proměňujme vnímání společnosti. Protože to podvědomě ovlivňuje všechny: lidi, média, soudce, znalce, policisty. Lidé se ve spojení s domácím a sexuálním násilím často ptají: „Proč to nenahlásili?“ No tak třeba taky proto, že vidí a vnímají, že to z jejich pohledu často vůbec nemá smysl.

Vzdělávání soudců, státních zástupců, policie. Podporujme neziskovky

Na problematiku nevzdělanosti a necitlivosti lidí na klíčových místech často upozorňují odborníci a odbornice: např. advokátky Lucie Hrdá nebo Klára Kalibová. Je pochopitelné, že drtivá většina z nás se nemůže tématu hlouběji věnovat – můžeme ale podporovat organizace, které tu odbornost a hloubku mají a mohou tu práci v terénu dělat za nás. Třeba Bez trestu, In IUSTITIA, Konsent nebo Pod svícnem.

Vzdělávejme se ve svých právech a možnostech

Většina z nás nemá v běžném životě kapacity a energii se do problematiky hlouběji nořit, zároveň se ale může stát nějaká újma i nám nebo někomu nám blízkému a pak se může hodit vědět leccos. Jak funguje náš právní systém? Jak probíhá vyšetřování a soudní řízení, jak také může dopadnout? Jaká máte práva, jaké máte možnosti? Jak se mohou státní zástupce a obhájce obžalovaných dohodnout bez vás? Jaké jsou poznatky viktimologie? Jak hodnotí věci odborníci z terénu, např. advokáti běžně zastupující oběti, lidé v krizových centrech a neziskovkách, psychoterapeuti, kteří denně s oběťmi mluví? Jaká řešení navrhují oni? Jak o věci mluví politici? Kteří politici a političky se aktivně zasazují o změny? Kteří jim naopak brání s odkazem na některé z výše popsaných stereotypů a mýtů?


Kontakty na organizace, které pomáhají obětem sexuálního násilí

Bílý kruh bezpečí
tel. 116 006
[email protected]
[email protected]

Konsent
[email protected]

proFem
tel. 608 22 22 77
[email protected]

Persefona
tel. 737 834 345
[email protected]

Začněme vnímat oběti jako lidi, kteří si zaslouží pozornost

Oběti, zde oběti trestných činů proti lidské důstojnosti, jsou lidé, jejichž následný život a potřeby jsou u nás stále převážně ignorovány. Zaslouží přitom naprostý opak: pozornost, důstojnost, extra péči a zájem o kvalitu jejich života. Poslouchejme více, jak lidi takové násilí ovlivňuje, bezprostředně i po zbytek života. Jak se dotyční cítili během vyšetřování, soudu, medializace jejich nebo podobných případů? Jaký výsledek je pro ně důležitý? Nebo proč celou věc nenahlásili? Pro oběť je adekvátní potrestání pachatele důležité – kvůli víře ve spravedlnost a v to, že někoho její bolest zajímá. Nemůžeme se tedy pořád divit „a proč to nenahlásili“, když jsme neustále svědky takových… excesů.

Aktuální číslo

  • O tom, jak rodí ženy, rozhodují muži
  • BDSM coming out
  • Malý, tlustý, plešatý? Body shaming se týká i mužů. Promluvili Čestmír Strakatý, Šimon Holý, René Levínský a Jordan Haj
  • Budoucnost je rostlinná
Popup se zavře za 8s