Zážitkový den plný relaxace i sdílení. Vstupenky na Feel Good jsou v prodeji!

Ne všechny oběti touží po odplatě. Restorativní justice podle expertky pomáhá zahojit rány

Co se stane po spáchání trestného činu? Kromě újmy, s níž se musejí vypořádávat oběti, dochází k narušení mezilidských vztahů v rodinách i v celých komunitách. Zatímco se naše právo běžně soustředí na trest, restorativní justice hledá způsob, jak odčinit co největší část způsobené škody. Třeba díky dialogu mezi obětí a pachatelem, který jim oběma může usnadnit život. „Jsem přesvědčená o tom, že žijeme v lidské pospolitosti. Pokud se máme mít všichni dobře, potřebujeme, aby se tak cítili opravdu všichni,“ říká v rozhovoru pro web Heroine.cz vedoucí programu ReSet Tereza Řeháková.

Tereza Řeháková je ředitelkou programu ReSet, který pomáhá obětem i pachatelům napravovat narušené vztahy. Třeba i tím, že se v bezpečném prostředí znovu setkají.Foto: Jana Plavec

Co si pod pojmem restorativní justice představit?

Pro mě je restorativní justice, případně restorativní spravedlnost, možností pro lidi zasažené něčím tak hrozným, jako je trestný čin, se s jeho dopady a následky vypořádat. Když říkám lidé zasažení trestným činem, mám na mysli opravdu všechny. Veřejnost na první dobrou vidí oběť, lidi kolem ní nebo pozůstalé. Málokdo pak vidí i pachatele a jeho okolí. Případně celou komunitu lidí nebo sousedství. Trestný čin má za následek disbalanci v jinak relativně harmonickém fungování lidí ve společnosti. Přitom v průběhu trestního řízení se na individuální i kolektivní následky málo ptáme. Myslíme si, že přece víme, co oběť potřebuje a že víme, co potřebuje pachatel, aby už nic podobného neudělal. Ale neptáme se jich. Právě to činí restorativní justice. Jde po potřebách a následcích zasažených lidí individuálně a nabízí jim pak řešení na míru. Aby nám spolu zase mohlo být dobře a všichni mohli tou události projít a pokračovat v životě.

Jaké jsou potřeby obětí? Řada lidí by asi očekávala, že touží po odplatě, případně si přejí, aby pachatel seděl, až zčerná. Je to tak doopravdy?

Moc ne. Je asi přirozené, že se na začátku zlobím a všechny emoce, které zmiňujete, cítím. Zejména v případě situací, které dopadly do našich životů osobněji, se to však v průběhu času vyvíjí. Fáze naštvání a touhy po odplatě se mění. „Dobrý, tak už sedí, ale já stejně necítím příliš velkou úlevu. V trestním řízení se mnou jednali spíše jako se svědkem. Nikdo se mě nezeptal, jak mi je a co potřebuji.”

Princip restorativní justice

Současné trestní právo se primárně zaměřuje na nalezení a potrestání pachatele. Při ukládání trestu navíc jen velmi omezeně řeší příčiny trestného jednání pachatele a možnosti změny jeho životní dráhy. Dominantní roli hraje v celém trestním procesu stát (zastoupený státním zástupcem a soudcem) a pachatel. Oběť, její potřeby vzniklé v důsledku trestného činu a jejich naplnění nejsou považovány za základní cíl či účel celého procesu. Restorativní spravedlnost na řešení dopadů trestného činu pohlíží jinak, přičemž se ptá: Komu bylo trestným činem ublíženo? Jaké jsou jeho potřeby? Jak je možné tyto potřeby naplnit a kdo za to nese odpovědnost? V centru restorativní spravedlnosti stojí restorativní programy, které umožňují oběti a pachatelům, v bezpečném, facilitovaném prostředí hovořit o tom, co se stalo a jak je možné to napravit. Obecnější restorativní přístup mohou v rámci celého trestního řízení aplikovat všichni profesionálové, kteří se na něm podílí.

Po čem tedy oběti touží?

Potřeby mají různé, často chtějí být vyslyšeny a také chtějí potvrzení, že to, co se stalo, je skutečně špatně. Být si tímhle jistý totiž není vůbec automatické. Skutečná újma často není přiznaná. Někdy by stačilo, kdyby oběť dostala prostor během soudního řízení. Existují nástroje v trestním řízení jako tzv. prohlášení oběti o  dopadech, jsou ale využívány málo. Je přitom také nesmírně důležité oběti říct, že to, k čemu došlo, bylo špatně a její vina to není. Současně oběti stojí o náhradu vzniklé újmy a zaplacení škody.

Měla jsem v restorativním programu klientku, která nabyla dojmu, že vyzařuje něco, na základě čeho ji pak muži zneužívají. V takové situaci samozřejmě může pomoc dlouhodobá terapie, ale velkou úlohu může také sehrát restorativní setkání či příprava na něj. Může to být cesta, která oběti uleví. Může jí přinést informace, které jí do té doby chyběly. Jak se ten trestný čin stal? Jaký měl pachatel motiv? A proč si vybral zrovna tuhle oběť? Ne vždy to totiž u soudu zazní. A pak se i po letech terapie neustále vrací potřeba oběti vědět, jak to přesně bylo. Viděli jsme to v jiném případu, který jsme řešili. Muž, oběť trestného činu, měl po celou dobu v hlavě domnělý motiv pachatele. Žil s tím léta. Až při přípravě na restorativní setkání se dozvěděl, že motiv byl úplně jiný. Přineslo mu to značnou úlevu.

S čím do toho jdou pachatelé?

Někteří z nich se dlouhodobě špatně vyrovnávají s tím, co provedli. Troufla bych si ze zkušenosti říct, že jen menšině z nich je to úplně jedno. Jsou to mnohdy lidé, kteří na to myslí každý den. Vrací se jim to – zvlášť v kriminále na celách a při nocích, které v tom prostředí bývají drsné. Vrací se jim, co udělali, jak se chovali, jak tu oběť zasáhli. Někdy dosáhnou na dobrou poradenskou, terapeutickou nebo duchovní péči a pak se dostanou do místa, kdy to potřebují urovnat nebo napravit – pokud je to možné. Často jsou bezradní v tom, jak to udělat. Ano, už během trestního řízení mohou napsat dopis oběti, ale leckdy to bývá účelové a formální. Někdy se k tomu dostávají roky po odsouzení, kdy už ta účelovost není relevantní, kdy ta potřeba začíná být skutečně zevnitř pachatele. Od pocitu, že se vlastně nic moc nestalo, protože mají vlastně také těžký život, se mohou dostat k uvědomění, že jejich čin musel mít na oběť nějaký dopad. Chtějí to potom odčinit, ale nevědí jak. Tam se otevírá prostor pro restorativní program, kde ta možnost postavit se k tomu je. Někdo říká, že to chce uzavřít s tím, jak se chýlí ke konci i jeho věznění. Aby mohl začít venku znovu a líp. Pro jiné je realitou, že se po propuštění s obětí budou pravděpodobně potkávat, a necítí se v té potenciální situaci dobře. Nevědí, jak se v takovém případě zachovat. Jiní se zase dozví, že se oběť obává jejich propuštění. A oni ji chtějí ujistit, že se jich nemusí bát.

Jak restorativní proces začíná? Existují pravidla, která ze stran do něj musí vstoupit jako první?

Může to být kdokoliv ze zasažených lidí. Nejen oběť, pachatel nebo jejich blízcí, ale někdy to jsou i lidé z komunity. I naše zkušenost je taková, že to může jít z různých stran. Každý má vlastní dynamiku. Někdy může být potíž, že jedna strana je zrovna ve fázi, kdy se na to cítí, potřebuje to řešit, má upřímnou motivaci, ale druhá strana na tom tak být nemusí. Může být v situaci, kdy potřebuje spíše například terapii a zaměřit na sebe. Nechce od pachatele nic slyšet. Případně má celou situaci za uzavřenou. Nebo je naopak překvapena a potřebuje se v tom zorientovat.

Co se děje, když jedna ze stran odmítne? Dokážu si představit, že může dojít k velkému zklamání. Dá se s tím pracovat?

Počítáme s tím od začátku a snažíme se o tom s klienty, kteří vyšlou ten první impuls, mluvit. Že se to může stát. Když jsme pilotovali program Reset, kde jsme pracovali ze strany pachatelů k obětem, stalo se to v obrovském množství případů. Nejsme výjimkou, je tomu tak i v zahraničí. A co s tím můžeme dělat? Vždy můžeme nabídnout další službu, která by mohla potřeby iniciátorů restorativního procesu aspoň částečně pokrýt – ať už sociální, právní nebo terapeutickou. Zároveň to necháváme otevřené, v čase se to může změnit. Obě strany na nás mají kontakt a v případě, že by si to jedna z nich rozmyslela, může se nám ozvat třeba za rok. Pokud jde iniciativa od pachatele, píšeme oběti dopis a zároveň v něm kromě přímé nabídky necháváme informační leták s kontakty na služby, které by oběť mohla potřebovat. Současně nepostrádá ujištění, že pokud by na to někdy přišel čas, jsme tady. Občas se to opravdu stane.

Někdy si to lidé rozmyslí při přípravných konzultacích. Už jen to je cenné, protože pak můžeme druhé straně předat aspoň nějaké informace. Dlouho jsme si mysleli, že jde hlavně o jejich setkání. O to vyříkat si to. Dnes ale vidíme, že čas strávený s facilitátory, které o tom s jednou ze stran mluví a provedou je jejich prožitky i plány do budoucnosti, může přinést úlevu nebo uspokojení. Pokud se takto pracuje s oběma stranami, můžou jim pak facilitátorky nebo facilitátoři informace od toho druhého se souhlasem předat. K přímému setkání ani nemusí dojít.

Jak oběť k pachateli, pokud s restorativním procesem souhlasí, přistupuje?

V poslední době jsme měli několik případů, kdy se oběť chystala to pachateli lidově řečeno vytmavit. Na restorativním setkání už ale nebylo naštvání, které bylo přítomné zpočátku. Oběti byly velmi autentické a sdělné. Takže namísto: „Tys mi zničil celý život!” pachateli řekne: „Dodnes se vypořádávám s tím a tím. Já si s tím poradím. Ale chci, abys to věděl.” Obětem to dává hrozně moc. Po takovém setkání pak často samy mluví o vlastním překvapení z toho, s jakým klidem byly schopné říct svůj kus příběhu. Berou si zpět svou sílu.

Co obě strany v případě, že se na účasti v tomto procesu shodnou, čeká?

Proběhnou už zmíněné individuální přípravné konzultace – minimálně tři, běžně jich je pět i více. Potřebujeme s nimi probrat jejich příběh a to, jak si danou událost pamatují. Věnujeme se také vztahům, které jsou do toho zapletené – blízcí oběti, pachatel, jeho blízcí, případně další osoby. Vše probíráme dost podrobně i proto, abychom přišli na to, zda by u případného setkání měl být i někdo další v roli podpůrné osoby. A pak je balík informací, který se týká toho, jak má setkání vypadat. Kde se bude odehrávat, kdo bude kde sedět, co napomůže tomu, aby jim při tom bylo dobře. Zaměřujeme se tedy na celkové prostředí, upečenou bábovku, svíčky či větrání, jednou jsme řešili i hudební podkres, který byl pro oběť důležitý. Především se ale pak probírají témata budoucího rozhovoru. O čem spolu chtějí mluvit. A řešíme také naši facilitátorskou roli. Jestli budeme stranám dávat slovo, hlídat čas...

Nebo dolévat kafe.

Ano, doléváme i kafe a podáváme kapesníky. Někdy je naše role vědomě aktivnější třeba proto, že někdo příliš nemluví nebo je nervózní či ho dostihnou emoce. Oni to vědí a mohou se tak na nás spolehnout, že jim v případě potřeby připomeneme téma, o němž chtěli mluvit, ale zapomněli na to. Je hodně věcí, které v přípravných konzultacích musíme probrat. Uklidňuje to a vytváří bezpečné prostředí.

Restorativní justice ve světě

Vznik restorativní justice se váže k praxi angloamerických států, kde v 70. letech minulého století vznikly první restorativní programy. Za otce zakladatele celého restorativního konceptu je považován Howard Zehr, americký kriminolog, který v 90. letech napsal stěžejní knihu Changing Lenses. Od té doby se restorativní spravedlnost postupně šíří do celého světa, včetně Evropy, a to jak v praxi, tak na úrovni akademické či legislativní. Její rozvoj podporují též hlavní mezinárodní instituce, včetně OSN, Rady Evropy a Evropské Unie. V České republice restorativní programy poskytuje Probační a mediační služba a některé nevládní organizace. Jde na příklad o Mezinárodní vězeňské společenství (program Building Bridges) nebo Institut pro restorativní justici (program ReSet), kde jako ředitelka programů pracuje Tereza Řeháková.

Dá se na to vůbec připravit?

Do detailu to samozřejmě nejde, ale je určitě potřebné pro nás samotné vše řečené vědět, abychom si byli jisti, že uspořádáme bezpečné, důvěrné a přínosné setkání.

Jak vaše práce na setkání vypadá?

Facilitátoři jsme vždy dva. Držíme prostor, hlídáme bezpečí faktické i v komunikaci, můžeme pomoct s tématy, která obě strany nastolily. Není to ale obvykle jako u některé mediace, kde mediátor proces řídí a určuje, kdo kdy mluví. To tam vůbec být nemusí. Obě strany jsou totiž dobře připraveny na to, že budou co nejvíc mluvit spolu. V restorativním dialogu jsme tam v podstatě jen pro držení dobrého rámce. Čím lépe vše společně s účastníky připravíme, tím víc je to jejich čas, kdy sedí proti sobě a z očí do očí mluví o tom, co potřebují.

S čím ze setkání obě strany odcházejí? Skutečně jim to změní život?

Vlastně ano. Je to samozřejmě různé, ale obvykle jde o zjištění, že se jim ulevilo. Mohli říct, co potřebovali, a viděli reakci toho druhého. Ať byla jakákoliv. Také se dozví dosud neznámé informace. Jak to ten druhý má? Jak to prožívá? První věc, kterou si odnášejí, je tedy úleva. Setkání jim umožní také představu dalšího vývoje vztahu – zejména pokud se dotyční znali nebo vědí, že se budou potkávat. Dovedou si pak představit, že to bude možné. Někdy slýcháme, že byli překvapeni tím, co slyšeli. Často také říkají, že si toho druhého představovali jinak. Že jen fyzicky ho vidět je přínosné. Právě fyzický zážitek s tím druhým je významný. Oběť to pak osvobozuje od strachu a pachateli dává možnost reálně slyšet dopady svého jednání.

Ředitelka programu ReSet Tereza Řeháková.Foto: Jana Plavec

Hraje u obětí v zájmu o setkání a komunikaci s pachatelem roli závažnost trestného činu? Zda pachatel například vykradl chatu, nebo se dopustil znásilnění? Nebo jsou trauma a bolest obdobné?

Myslím, že pocity a potřeby mají obecně podobné, i když různé v čase i intenzitě. Zároveň je třeba vnímat závažnost následků individuálně. Ono se může zdát, že třeba při vykradení chaty jde o banalitu, ale pro někoho to může být velmi osobní a traumatické. Člověk může ztratit pocit bezpečí ve vlastním hnízdě. Je to různé a tak k tomu v restorativních programech přistupujeme. 

Jakou roli v tom procesu hrají blízcí?

Vždy přemýšlíme, zda je k setkání nepřizvat. Ať už v roli podporující osoby nebo přímého aktivního účastníka. Vztahy s blízkými mají také vliv na to, jestli se nakonec oběť rozhodne s pachatelem setkat, napíše dopis, nebo nakonec na přímé setkání nepřistoupí. Blízcí někdy od setkání odrazují, nevidí v něm smysl, nebo naopak mohou dopady činu zlehčovat. Je pochopitelné, že do toho mluví. Často o své blízké pečovali nebo pečují, nemuseli to mít vůbec lehké. Nezřídka jsou ale významnou oporou po celou dobu přípravy na setkání, případně i při něm.

Kdo je Tereza Řeháková?

Tereza Řeháková je ředitelkou programů Institutu pro restorativní justici. Předtím dlouhodobě působila v Probační a mediační službě. V trestním přípravném řízení a řízení před soudem připravovala oběti i pachatele na restorativní řešení trestného činu a poté realizovala vlastní mediace či širší restorativní setkání. Absolvovala řadu výcviků pro přímou práci s klienty v rámci sociální práce nejen v trestním řízení.

Uplatňují se restorativní postupy jen mezi pachatelem a obětí? Nebo může posloužit i pro narovnání vztahů například mezi pachatelem a jeho matkou? Také ji ten čin pravděpodobně značně zasáhl a musí se s tím vyrovnat.

Pokud bychom nebyli přísní v tom, co si pod tím termínem v českém kontextu trestní justice představujeme, restorace vztahů v rodinách je určitě na místě. Umíme nabídnout restorativní program pro pachatele a jejich blízké, nebo oběti a jejich blízké. Jak se já jako máma vztáhnu k tomu, že můj syn provedl tohle? Zamíchá mi to se životem a nemáme prostor o tom mluvit. Například u odsouzených k nepodmíněnému trestu nebývají návštěvy ve věznici místem pro takové rozhovory. Ukazuje se tedy i v případě našeho pilotního programu ReSet, že restorativní dialog může být pro blízké, přátele, a zejména děti pachatelů velmi ozdravný.

Veřejnost se asi shodne na tom, že je dobré ošetřit oběť a pomoci jí, aby se jí žilo co nejlépe. Proč bychom se ale měli zajímat o pachatele? Nás přeci nemusí zajímat, jestli ho jeho čin tíží.

Jsem přesvědčená o tom, že žijeme v lidské pospolitosti. Pokud se máme mít všichni dobře, potřebujeme, aby se tak cítili opravdu všichni. Potřebujeme také, aby pachatelé nahlédli to, co dělají. A to jim zprostředkováváme. Aby to opravdu pochopili a měli nástroje ke změně. Restorativní program tomu může vyšlapat dobrou cestu. Jeden britský výzkum ukázal, že přispívá ke snížení míry recidivy. V člověku to na lidské rovině nastartuje změnu. Existují jistě výjimky, ale většina pachatelů chce být dobrým člověkem. Právě to nám, celé společnosti, zajistí větší bezpečí. Ne to, že pachatele vyloučíme na okraj společnosti. Restorativní program ale není všespásný, musí jít ruku v ruce s další prací s daným člověkem a řešením jeho dalších reálných problémů, jako je zadlužení, závislosti a podobně. Potřebuje mít podporu k tomu, aby mohl žít jinak a lépe.

K tomu, aby se ti lidé napravili, je tu ale systémově trest v podobě vězení. To je nenapraví?

Kéž by to tak bylo. Můj kolega z oblasti vězeňství používá trefný příměr. Porouchá se vám auto, vy ho zavřete do garáže a po deseti letech ho vytáhnete s očekáváním, že bude najednou fungovat. Nebude, navíc řada součástek ještě zreziví. Nikdo ho totiž za tu dobu neopravil. Je v možnostech vězeňské služby se všemi potřebnými lidmi z přeplněných českých věznic pracovat odborně tak, aby se skutečně změnili? Jsou desítky výzkumů, které dokazují, že prostá izolace ty vězně opravdu nezmění. Naopak v tom prostředí často zdrsní.

Dokáže tohle restorativní justice změnit?

Může k tomu výrazně přispět. Bez následné péče to ale nepůjde. Navíc většina odsouzených pachatelů nevykonává trest ve vězení, a ti mají možnost restorativního přístupu v průběhu výkonu trestu na svobodě. Věznice je extrémní prostředí, těžko se tam dá simulovat běžný život. Restorativní justice to nespasí, ale může značně zvýšit šanci, že daný člověk na tom bude po propuštění líp. A zároveň a především, obětem může restorativní program přinést úlevu i konkrétní satisfakci.

Tento text vznikl díky podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Ve spolupráci s ním budeme publikovat další články na téma restorativní justice, a to jak v tištěné verzi časopisu, tak na našem webu.

Popup se zavře za 8s