E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium

Smutek, nepochopení, trauma: Jak může také vypadat život po útoku střelce

28. prosinec 2023
64 575

Česko se pomalu vzpamatovává z tragédie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, při které útočník zastřelil 13 lidí. Čtrnáctá oběť zemřela později v nemocnici. 25 lidí bylo zraněno, další byli z budovy evakuováni. Tím ale událost nekončí. Především pro přeživší. Jak může vypadat život po podobném útoku? Publicista Lukáš Houdek dokumentoval příběhy lidí, kteří přežili útoky z 22. července roku 2011 v Norsku v centru Osla a na ostrově Utøya. Co bylo dál, když odezněl první šok? Jak se pokoušeli vyrovnat se ztrátou blízkých, s pocity viny, s traumatem? Jeden z rozhovorů vyšel v tištěné Heroine a odemykáme ho pro vás i na webu.

Natia Chkhetiani přežila útok střelce 22. července roku 2011 na norském ostrově Utøya. Foto: Lukáš Houdek

Je čtvrtek 21. července 2011. Dvaadvacetiletá Natia Chkhetiani pozvolna vplouvá do ledové vody jezera Tyrifjorden asi třicet kilometrů od Osla. Žije v Gruzii a do Norska přijela se svou nejlepší přítelkyní Tamtou na několikadenní tábor mládežnické odnože norské Strany práce. Ten se koná každý rok v létě na ostrově Utøya, který vládnoucí politické straně patří. Mladí lidé se zde tradičně účastní seminářů o politice, angažovanosti, solidaritě i situaci ve světě. Krom toho je Utøya centrem zábavy, potkávání nových přátel a relaxace uprostřed malebného lesa, který ostrov zdobí. Natie, která je vášnivou plavkyní, večer dochází, že oddávat se svému koníčku v tak ledové vodě nebyl úplně nejlepší nápad. Uléhá s horečkou ve skromném pokoji, který sdílí s Tamtou.

Ráno se probudí do deštivého dne, oproti místním zvyklostem až v jedenáct. Zameškala část programu, na který se s kamarádkou tolik těšily. Proto se snaží stihnout aspoň jeho hlavní bod – seminář první norské ženské premiérky Gro Brundtland. Matky národa, jak jí někteří Norové říkají.

Po semináři do sálu vstupují organizátoři. Mají pro účastníky důležité oznámení. Vypadají vážně, snaží se však promlouvat klidným hlasem. Natia s Tamtou ani čtyři další zahraniční hosté z Libanonu, Ugandy a Svazijska hlášení v norštině nerozumějí. Není, kdo by jim překládal. Místnost ovládne neklid. Ti, kteří u sebe nemají mobil, si pro něj běží do svých stanů. Organizátoři po chvíli přinášejí erární telefony také Natie a ostatním cizincům. Až tehdy se dozvídají, co se stalo. V osloské vládní čtvrti došlo k silné explozi. „Nevnímali jsme, že by to bylo pro nás nebezpečné. A tak jsme zavolali našim, že jsme v pořádku. Jsme přece na nejbezpečnějším místě, kde můžeme být. Na ostrově,“ vybavuje si Natia.

Co najdete v novém čísle

  • Kulturní války režisérky Barbary Herz
  • Může být matka dobrý „vědec“? O tom, jakou cenu platí ženy za to, že se mohou věnovat výzkumu
  • Jak vychovat odolné děti
  • Jste rubensovský typ?
    Chci novou Heroine

    Gruzínské dívky zamíří do jedné z mála dřevěných ostrovních ubikací s cílem odložit nepotřebné věci. Natia si odskočila na sdílenou toaletu stojící venku, zatímco na ni přítelkyně čeká na posteli. Když o pár minut později otevírá dveře pokoje, přítelkyně je pryč. To ji mate. Byly přece domluvené. Napadlo ji, že možná dostala hlad a zaběhla si do jídelny pro svačinu. A tak se vydává za ní.

    Míří pěšinou k jedné z budov, když proti ní běží jedna z hlavních organizátorek akce. Natia jí vstoupí do cesty. „Co se děje? Víme o Oslu něco nového?“ ptá se. Žena jí však neodpoví. Jako by dívku vůbec neviděla, přestože stojí přímo vedle ní. A dá se znovu do běhu.

    Natia je konečně před jídelnou. Náhle zaslechne podivné zvuky. Jsou blízko. Ale v její hlavě je jen Tamta a otazníky, proč ji nechala v  pokoji samotnou. Popadne kliku dveří postranního vchodu a vejde dovnitř. Za jejími zády jsou po louce rozeseta těla zavražděných dětí. Ta Natia nevidí. Hledá Tamtu.

    V jídelně vládne chaos. Lidé běhají sem a tam a vyděšeně vykukují z  oken. Natia netuší, co se děje. Zahlédne libanonského člena vlastní delegace. „Co se to tu sakra děje?“ ptá se. Ani on však neodpoví. Jen se vztyčí, vběhne do kuchyně a po chvíli v ruce drží velký nůž. Až tehdy Natiu napadne, že se děje něco zlého. Opravdu zlého. Jsou v nebezpečí.

    Osazenstvo po chvíli společně vybíhá z budovy a míří z kopce dolů, k pobřeží. Ona je následuje. Skupina se schovává, kde se dá. Natia nemá pojem o čase, jako by byla všude kolem mlha. Když se výstřely nebezpečně přiblíží, rozhodne se skupina zkusit štěstí a doplavat studenou vodou na pevninu. To Natia odmítá. Tamta plavat neumí. Musí ji najít! A tak zatímco ostatní sundávají svršky a vrhají se do vln, ona se dává opět do běhu – po pěšině, která ostrov obkresluje. Říká se jí Chodníček lásky.

    Přidává se ke skupince vrstevníků, které na cestě potkává. Její společníci se však asi v polovině trasy prudce zastaví. Také Natia pohlédne na zem pokrytou mechem, kde se k sobě tiskne asi desítka dětí. Hlavou jí probleskne, že se tu asi snaží ukrýt. Když však přistoupí blíž, dojde jí, že jsou mrtvé.

    Běží dál. Zoufalá, zaplavená strachem. O sebe i o svou přítelkyni. Napadne ji svézt se z útesu na úzkou pláž, třeba by Tamta mohla být tam. Namísto ní v rozsedlině skály nachází další tísnící se shluk dětí. Kamarádku tam nenajde, ale přitiskne se k nim, vyčerpaná a zmatená.

    Tu nad hlavou zaslechnou těžké kroky a pak mužský hlas. Promlouvá v norštině. Natia nerozumí. Vrstevníci se mlčky roztřesou strachem. Muž volá, že je policista a přišel je zachránit. Že je po všem. Jenže někteří ze skupiny útočníka viděli, měl na sobě policejní uniformu, a tak se ukrývají dál, dokud je nezaregistrují motorové čluny chatařů z pevniny. Ti za svištění kulek kolem sebe k ostrovu připlouvají, aby vyděšené děti a mladé lidi odvezli do bezpečí.

    Když pak Natia sedí spolu s ostatními ve člunu, který už nabral bezpečnou vzdálenost od Utøyi, začínají se všichni objímat, zatímco jim po tvářích tečou slzy. Nevědí, co se to stalo. Jsou ale šťastní, že přežili. Když objímají Natiu, usmívat se nedokáže. Pro ni po všem není. Tamta je totiž nejspíš pořád ještě na ostrově.


    Po dopadení teroristy přeživší shromáždili v nedalekém hotelu, kde si je postupně vyzvedávali rodiče. Pro tebe ale neměl kdo přijet. Tví rodiče byli v Gruzii. Jak jsi další hodiny prožívala?

    Když na ten den – i dny další – vzpomínám, vybaví se mi pocit obrovské osamělosti. Přijeli jsme na pevninu, kde čekaly záchranky, lidé křičeli, někteří z nich byli postřelení. Já jsem zraněná nebyla, a tak jsem se hned dala do pátrání po kamarádce. Úplně sama. Nikoho jsem neznala. Norsky jsem neuměla a nikdo neměl čas se se mnou vybavovat anglicky. Vyzvedly nás autobusy a odvezly nás do hotelu Sundvolden, kde vznikla základna pro přeživší. A já ji nemohla najít ani tam. Vybavuju si, jak jsem tam stála úplně zoufalá a vůbec jsem nevěděla, co dělat. V hlavě jsem měla jediné: najít Tamtu. Přistoupili ke mně rodiče jednoho z přeživších, pochopili, že nejsem zdejší, a zeptali se mě, jestli si nepotřebuju zavolat domů. Já totiž byla tak paralyzovaná, že jsem si ani nedokázala říct o pomoc. A tak jsem zavolala mamce, řekla jí, co se stalo, a požádala jsem ji, aby zavolala Tamtiným rodičům. Ještě večer jsem v seznamu přeživších promítaném na zeď její jméno neviděla, ale měla jsem pořád naději. V nemocnicích přece byli ranění, je určitě v některé z nich.

    Natia Chkhetiani přežila útok střelce 22. července roku 2011 na norském ostrově Utøya.
    Foto: Lukáš Houdek

    Kdy ses dozvěděla, jestli je Tamta naživu?

    Příští den nás pět cizinců vyzvedli dobrovolníci Strany práce a  ubytovali nás v hotelu v Oslu. Já jsem už podvědomě tušila, že se Tamta nevrátí. Ale nechtěla jsem si to připustit. A tak jsem pořád čekala a  čekala. Čtyřiadvacátého července přišla policie a potvrdila, že už Tamtu neuvidím. Byla jako jedna z posledních dvakrát střelena do zad… Počkala jsem v Oslu na její rodiče, kteří byli na cestě, aby ji identifikovali, a pak jsme společně odjeli do Gruzie... (ticho)

    Nevím, co teď říct. Opravdu.

    Hmm… Jo.

    Jaký byl návrat domů? Následující týdny a měsíce byly ohromně obtížné i pro norské přeživší. Každý v Norsku věděl, co se stalo, a  měli podporu celého národa. Ty jsi odjela do Gruzie, kde o tom lidé pravděpodobně slyšeli, bylo to ale jiné.

    Návrat domů byl strašně těžký. Pokud jste prožili něco takového, chcete kolem sebe právě ty nejbližší. Nejlepší kamarádku, která by si vše vyslechla a podržela vás. Ta kamarádka byla pryč. Oplakávali ji všichni – společní kamarádi, její rodiče, celé město. V tom všem jsem já se svým osobním prožitkem byla naprosto opuštěná. Byli tu jen Tamtini rodiče, kteří byli v podobné situaci. Okolí ode mě navíc očekávalo, že je podržím – byla jsem přece nejbližší přítelkyně jejich zavražděné dcery. Já jsem ale nemohla. Začala jsem se všech stranit. Ocitla jsem se v izolaci. Nebyl vlastně nikdo, s kým jsem mohla o své zkušenosti mluvit. Protože tu bylo něco většího, dramatičtějšího – ztráta Tamty. Mé problémy nebyly v porovnání s tím nic. A já jsem se s tím ztotožnila. „Jak teď můžu myslet na sebe?“

    O dva roky později jsem se rozhodla do Norska vrátit studovat. Byl to pro mě zástupný důvod. Tím skutečným důvodem bylo, že jsem hledala komunitu. Lidi, kteří mi budou rozumět, kteří budou mé prožitky a trauma vnímat jako něco podstatného. To jsem totiž doma v Gruzii nenašla.

    Okolí ode mě navíc očekávalo, že je podržím – byla jsem přece nejbližší přítelkyně jejich zavražděné dcery. Já jsem ale nemohla.

    Měla jsi někoho, kdo tě podpořil, přestože ti nemohl plně porozumět?

    Byli to moji rodiče a sestry. Problém byl v tom, že mě mimo domov nebyli schopni bránit proti požadavkům okolí. Očekávalo se, že budu ta silná přeživší, na což jsem prostě neměla vůbec kapacitu. A oni se za mě nepostavili a neřekli: „Co od ní čekáte? Uvědomujete si vůbec, že jí není dobře?“ Já nic takového sama říct nemohla. Přišlo mi, že na to nemám právo. Takže ano, lidi mě podporovali, ale přesto jsem byla na všechno strašně sama.

    Cítila ses provinile?

    Hodně jsem přemýšlela nad tím, proč jsem přežila já, a ona ne. Nikdy jsem to ale nevztahovala sama na sebe. Nevinila jsem se, že jsem měla udělat víc. Mohla jsem odplavat s ostatními, ale já to neudělala. To jediné, co jsem pro ni mohla udělat, bylo zůstat a dál ji hledat.

    „Kdyby se našim hlavním aktérkám film nelíbil, byla jsem ochotná pět let práce vyhodit do koše. Zpětně viděno to bylo docela šílené producentské rozhodnutí,“ říká režisérka Vedrana Pribačić.
    Foto: AFO

    Pribačić: Chtěla jsem ukázat, že existuje možnost uzdravení ženské duše po traumatu

    Rozhovor

    Ani ve vztahu k Tamtiným rodičům?

    Vytušila jsem, že si lidé myslí, že bych se měla cítit provinile. Já jsem to tak ale skutečně nevnímala. Později jsem si začala připadat vadná, že nic takového necítím. Jedna věc, která mi ale umožnila jít dál a najít trochu klidu, bylo právě rozhodnutí na ostrově zůstat. To byl můj maják napříč roky, které následovaly.

    Zmínila jsi, žes neměla kapacitu řešit nic jiného než sebe. Čím sis ty sama procházela?

    Měla jsem klasické projevy posttraumatické stresové poruchy. Jakékoliv hluky v okolí mě okamžitě přenesly zpět do 22. července. V  každém jsem viděla potenciálního útočníka. Ztratila jsem v lidi důvěru. Nemohla jsem navíc spát a to všechno později vedlo k depresi. Když jsem se pak vrátila do Norska, útěchou a nejlepším přítelem se mi stalo jídlo. Bylo útočištěm, kde jsem se skrývala před tíživými pocity, a  dostala jsem se rychle do kolotoče poruchy příjmu potravy. Přejídala jsem se a následně zvracela. Před dvěma lety jsem začala chodit na terapii, která se vztahu traumatu a poruch příjmu potravy věnuje, což mi dovoluje konečně nahlédnout, jak tyhle věci fungují. Jídlo je v  podstatě závislost. Lidi totiž mnohdy nenapadne, že důvodem k přejídání může být trauma. Bulimii jsem překonala, nadále se však potýkám s  přejídáním. Ale nevzdávám se.

    Norští přeživší získali od své země podporu. Ty jsi byla v Gruzii. Dostalo se ti ze strany Norska pomoci?

    Bezprostředně po útoku jsme měli k dispozici několik dní psychologa a o rok později mi nabídli návazné sezení. Nedávno jsem se dozvěděla, že tahle podpora byla organizována Stranou práce, ne státem jako v případě norských přeživších. Nebyla jsem totiž občankou Norska a neměla jsem norské identifikační číslo. Později jsem se do Norska přestěhovala, identifikační číslo tak už mám, ale ostatní ze zahraničních hostů dodnes žijí ve svých zemích a žádnou další podporu neměli a nemají. Norské centrum pro studium traumatu před pár lety dělalo mezi přeživšími výzkum, do něhož jsem byla zahrnuta i já. Ptala jsem se pak ostatních z naší delegace, ale je nikdo nekontaktoval. A to mě štve.

    Co ti pomohlo?

    Dlouho byla moje strategie utíkat. Ignorovat symptomy. Když prvotní projevy PTSD odezněly, objevily se další věci, kterým jsem čelila a o kterých jsem nemluvila. Naopak jsem se hnala za studiem a později za pracovními příležitostmi. Vždycky jsem se zaměřila na něco jiného. Až minulý listopad jsem nastoupila na nemocenskou, protože mi došlo, že už to dál nejde. Už nemůžu utíkat. Začala jsem intenzivní terapii a ta postupně nese ovoce.

    Je vůbec možné něco takového překonat?

    Určitě je. Člověk se musí naučit to zvládat. Nikomu bych nedoporučovala vyrovnávat se s tím tak, jak jsem to dělala já. Dnes pevně věřím, že je dobré se tomu všemu postavit čelem a naslouchat svému tělu. Až potom se můžete naučit, jak pracovat s těmi všemi pocity a přijmout je. Útěk nic nevyřeší. Stejně vás to dožene. A může to být o to silnější. Ono totiž nepomáhá ani okolí. Lidi nějak očekávají, že byste s tím měli být po takové době srovnaní. Ale tak to nefunguje. Hlavní je být sám k sobě upřímný. A pečovat o sebe. To je podle mě cesta.

    Je to jeden z důvodů, proč poslední dobou docházíš do Centra 22. července, kde před dětmi a studenty hovoříš o své zkušenosti?

    Vlastně ano. Současně chci do debaty přinést hlas přeživších z  mezinárodní delegace, o které moc lidí neví. Často netuší, že na ostrově nebyli jen Norové.

    Jak žiješ dnes?

    Mám dobrý život. Mám zaměstnání. Pracuju jako analytička a poradkyně pro udržitelný rozvoj. Většina dnů je dobrá, bývají samozřejmě i horší. Ty mě zastaví a donutí mě se na sebe znovu podívat. Mám tříleté dítě a učím se spolu s ním mluvit o pocitech. Dochází mi, že jsem v tom­hle nebyla moc dobrá.

    Našla jsi nakonec komunitu, kterou jsi hledala?

    Našla. Mám v Norsku skvělé přátele, kteří dříve v mém životě nebyli, včetně okolí mého norského manžela. Dodnes jsem také v kontaktu s dalšími přeživšími a každé výročí si posíláme zprávy. Myslíme na sebe navzájem. A čas prověřil také má přátelství doma v Gruzii. Některá přetrvala dodnes.


    Natia se po našem rozhovoru zvedá, upravuje si blankytně modrou blůzu a spěchá na přednášku do vedlejší místnosti. Jsme ve vzdělávacím Centru 22. července, kde jen o pár minut později předstoupí před studentky a studenty a bude jim znovu vyprávět svůj příběh. Aby Norsko nezapomnělo.

    Balím si věci do batohu, cestou z prvního patra Centra, kde jsem tři týdny pracoval, přes prosklenou stěnu mávám na Natiu i Stine, lektorku právě zahajující svůj workshop. Vycházím těžkými dveřmi ven a zhluboka se nadechnu. Rozhovor s Natiou byl tím posledním, který jsem mezi přeživšími a pozůstalými útoků z 22. července 2011 během své letošní cesty do Norska pořídil. Hledím do ostrého odpoledního slunce a po chvíli rázně vykročím k dočasnému domovu. Podél divoké řeky, pod několika mosty, kolem množství polonahých lidí chytajících bronz. Setkání s Natiou pro mě bylo jedno z těch vůbec nejsilnějších. Nejen proto, co na ostrově prožila, ale zejména pro pocit osamění a nepochopení, který následoval. Je mi to všechno strašně líto. Nedokážu na ni přestat myslet.

    Tento text vznikl v rámci projektu Přežít, který podpořily Norské fondy. Článek vyšel v tištěné Heroine v říjnu 2023. Předplaťte si časopis za 699 Kč na rok.

    Události z 22. července 2011 změnily život desítkám lidí. Jejich příběhy mapoval dokumentarista Lukáš Houdek. Jak se jim žije dnes? Čím si prošli? Více zjistíte v podcastové sérii Radia Wave Přežít: Utøya a Oslo.

    Časopis Heroine

    Heroine: Předplatné webu na měsíc

    • Neomezený přístup ke všem textům na webu
    • Čtení bez reklam (jak na PC, tak v mobilu)
    • Nákupem podpoříte redakci Heroine
    129
    Časopis Heroine

    Heroine: Předplatné webu na rok

    • Neomezený přístup ke všem textům na webu
    • Čtení bez reklam (jak na PC, tak v mobilu)
    • Nákupem podpoříte redakci Heroine
    1290

    Aktuální číslo

    • Kulturní války režisérky Barbary Herz
    • Může být matka dobrý „vědec“?
    • Jak vychovat odolné děti
    • Rodičovská půl na půl 
    Popup se zavře za 8s