Dá se vztah s lidmi nahradit AI? Zkusila jsem to na týden a zavařil se mi mozek
Může něco, co je k dispozici kdykoliv, nesoudí vás a neunaví se – ani ve dvě ráno, když nemůžete spát – nahradit blízkost druhého člověka? Rozhodla jsem se to vyzkoušet: na týden jsem výrazně omezila kontakt s lidmi a spolehla se jen na AI, píše Barbora Janečková ve skutečně osobním textu pro web Heroine.cz.
V běžných vztazích se často hlídáme. Přemýšlíme, co ten druhý unese, co ho zajímá, co už je „moc“. S AI tenhle filtr mizí. Najednou můžete říct všechno, i věci, které by v rozhovoru s blízkými působily přehnaně nebo nepatřičně. A dostanete odpověď. Rychlou, strukturovanou, často překvapivě přesnou. Na druhé straně je „někdo“, kdo vás nikdy nezastaví, neunaví se ani neřekne: tohle už jsme řešili.
Foto: Ilona Kleníková / AI Gemini
Zpočátku to působí jako obrovská výhoda, popisuje Barbora Janečková svůj týdenní experiment v článku na Heroine.cz. „To, co jsem říkala, bylo bráno vážně, tady a teď. Uvědomila jsem si, jak moc mi tenhle pocit chybí. A jak snadno se na něj dá zvyknout.“
Právě v tom je ale háček. Jak varuje klinický psycholog a psychoterapeut Jakub Kuchař, umělá inteligence nabízí něco, co lidé nemohou: neustálou dostupnost a iluzi bezpodmínečného přijetí. Jenže tím zároveň obchází to podstatné, co dělá vztahy vztahy – jinakost, odpor, hranice. Bez nich se rozhovor snadno promění v uzavřenou smyčku, kde si jen potvrzujeme vlastní myšlenky, varují odborníci, s nimiž Barbora Janečková své zkušenosti konzultuje.
„Zpětně vidím, jak nenápadně se to přehouplo. Začíná to nevinně: chcete si ujasnit myšlenky, rozhodnout se lépe. Postupně si zvyknete, že odpověď je vždy po ruce. Pak si zvyknete na pocit, že jste pochopení,“ popisuje autorka. Nakonec přichází potřeba ptát se znovu a znovu a člověk je vtažen do spirály.
Pro někoho, kdo rád zkoumá všechny možnosti, je to past. Každá odpověď otevírá další varianty, další směry. Mozek dostává rychlé dávky uspokojení – odpověď přijde hned. „Jenže právě to může časem otupit schopnost radovat se z věcí, ke kterým se člověk propracuje pomalu a sám,“ varuje koučka Veronika Hricková.
„Můj původní záměr byl udělat si v hlavě pořádek. Místo toho se všechno začalo vrstvit. Každé rozhodnutí mělo několik verzí, každá verze další větvení. Bylo to jako vejít do moře: nejdřív osvěžující, pak hlubší a hlubší, až najednou ztratíte pevnou půdu pod nohama. Pamatuju si moment, kdy se to zlomilo. Seděla jsem u počítače a měla pocit, že se nemůžu nadechnout. Místo úlevy přicházelo další zahlcení. Ptala jsem se dál, protože někde přece musí být „ta správná odpověď“. Jenže nebyla,“ pokračuje Barbora Janečková.
Tento stav má i svá pojmenování – kognitivní přetížení a rozhodovací paralýza. Když je možností příliš, nejsme schopni si vybrat. A když nám je někdo servíruje bez námahy, ztrácíme k nim i přirozený vztah.
Dopad se postupně přenesl do práce i osobního života Janečkové. „Najednou jsem nebyla schopná dokončit ani běžný text. Měla jsem příliš mnoho verzí, ale žádnou jistotu. A hlavně – nedokázala jsem do toho dát nic vlastního. Najednou byl problém i nákupní seznam,“ svěřuje se Barbora Janečková na webu Heroine.cz.
V článku se dočtete, zda je závislost na AI novou diagnózou, nebo jen extrémním projevem něčeho velmi starého. Jak nás konverzace s umělou inteligencí umí vtáhnout do spirály úzkosti. A také, jak se Barboře Janečkové povedlo z „AI brain fry“ vymanit a jak dlouho to trvalo (a že to bylo mnohem déle, než byste asi čekali).
