Léčí vojáky a téměř vyhořela. Nemohla bych to dělat, kdybych cítila každou bolest, říká psycholožka

Psycholožka Tetiana Jermolajeva sedí v obýváku svého bytu v jihoukrajinském Dnipru. V telefonu má aplikaci, která jí riziko vzdušného náletu vyhodnocuje. Během našeho hodinového rozhovoru se protiletecký poplach v téměř milionovém městě spouští dvakrát. Tetiana zatím usuzuje, že k rychlému přesunu do bezpečí není důvod. Za rok a čtvrt si člověk na válku zvykne. Nebo o tom alespoň musí sám sebe přesvědčovat, den co den. Jedině tak jde pokračovat v práci a ve vlastním životě. „Sama vnímám, jak mám zmrazené emoce,“ přiznává ukrajinská psycholožka. „Dovoluje mi to pracovat s lidmi. Kdybych intenzivně cítila bolest každého člověka, nemohla bych tohle zaměstnání dělat. Všichni v našem městě se ale nacházíme v jakési bublině nekončícího stresu. Lidé mají snížený práh radosti a bolesti, méně o sebe pečují. Podvědomě totiž cítí, že by se měli spíš starat o druhé. Pomáhat.“

Tetiana za vojáky do terénu osobně dojíždí. V armádních stanech vídá muže, kteří se vlivem bojů potýkají s následky těžkého traumatu. Ty se ještě znásobují ve chvíli, kdy si v sobě nesou nevyřešenou újmu z dětství – často přitom stačí ojedinělá epizoda. „Pomáhala jsem například jednomu vojákovi z města Kryvyj Rih na jihu Ukrajiny, kde je řada dolů. Jako dítě si tam hrál a při jedné hře skončil zasypaný v podzemí. Vyprostil se a asi dostal na zadek od rodičů. V dole se mu nic nestalo, jenže v podvědomí ten zážitek stále měl,“ vypráví psycholožka.

„Od té chvíle samozřejmě uplynuly dlouhé roky. Muž dospěl, přišla válka a on nastoupil do armády. Při ostřelování byl zasypán zeminou. V tom okamžiku se se mu tahle událost z dětství naplno vrátila. Upadl do strašného psychického stavu. Pořádně nevnímal, ani se nechoval jako dospělý.“ Tetianě se muže nakonec podařilo vrátit k jeho původnímu já, šlo prý ale o velmi těžký a dlouhý proces.

Základem krizové pomoci psychologa je v obětech znovu vyvolat běžné projevy emocí, jako je pláč nebo vztek. „V prvních okamžicích pomáháme člověku, který má za sebou nějakou hrůzu, vůbec reagovat. Mohou to být slzy, zlost, vlastně cokoliv. V druhé fázi se snažíme tyto emoce normalizovat: lidé se za ně totiž často stydí. Našim úkolem je oběti říct, že projevit emoce je normální – že je ze sebe naopak musí dostat. Nejde o žádné selhání nebo věc hodnou odsouzení. Dále se snažíme její psychický stav ustálit, třeba pomocí dechových cvičení.“

Stejnou metodu používá Tetiana i pro civilisty, lidi, kteří s hrůzami války doposud nepřišli do styku. U malých dětí, které se například stanou svědky ostřelování nebo něčí smrti, je podle ní nejdůležitější reakce dospělého. Pokud totiž okolí situaci psychicky nezvládne, může šrámy na dětské duši ještě výrazně prohloubit. Dětem je prý potřeba pomáhat okamžitě, jinak hrozí, že se v nich tragický prožitek „zakonzervuje“, podobně jako v případě zasypaného vojáka.

Před výjezdem do válečné zóny musejí terapeuti perfektně znát místní prostředí a zvládnout se pohybovat v terénních podmínkách. Ani tam, kde je situace o něco klidnější, ale nemohou členům ukrajinské armády poskytovat klasickou terapii. Jedná se totiž o dlouhodobý proces, který vyžaduje více volného času a prostoru, než vojáci mají k dispozici. Armáda by tím přišla o bojovníka. Vojákům tak musí stačit nanejvýš zmiňovaná krizová psychologická pomoc.

Do červených oblastí nejtvrdších bojů, jako je Doněck, Bachmut nebo Záporoží, psychologové kvůli své bezpečnosti nesmějí jezdit vůbec. Naději tam pro muže mohou představovat ty nejobyčejnější drobnosti. Dostávám do ruky malou figurku zajíčka ušitou z modrých stužek a odstřižků vzorované látky. „Tyhle zajíčky vozíme s sebou na frontu,“ ukazuje Tetiana. „Dáváme je vojákům coby jejich soukromého psychologa: můžou si s ním v zákopu povídat, svěřit se mu.“ Zajíčci, které Tetiana a její kolegové sami ručně vyrábějí, se díky poutku vejdou tak akorát na prst. „Když se zajíček hýbe, znamená to, že jste naživu.“

S jedním ze svých nepostradatelných malých pomocníků se Tetiana nedávno znovu setkala: „Navštívila jsem se svým týmem špitál, kde se instalují protézy. Poznala jsem jednoho vojáka, jehož jsem ošetřovala na frontě. Přišla za mnou jeho žena a vyprávěla mi, jak ho přivezli. Zakrváceného, špinavého, zraněného. U sebe měl svého zajíčka,“ vypráví dojatě. „Nedal ho z ruky, protože je to jeho talisman. Byl přesvědčený, že právě zajíček mu zachránil život.“

Všechno, čemu Tetiana denně přihlíží, se odráží také na jejím vlastním duševním rozpoložení. „To nejhorší, čeho jsem byla svědkem, byl určitě útok na obytný dům u nás ve městě,“ svěřuje se. Činžák v milionovém Dnipru šel k zemi letos v lednu poté, co jej Rusko zasáhlo raketou. Při útoku zemřelo nejméně 46 lidí, šest z nich byly děti. „Najednou jsme zjistili, že přestože naše armáda dělá všechno pro to, aby Dnipro ochránila, úplně nás ubránit nelze. Útok nás všechny velmi šokoval, protože zásahům civilních cílů se nevyhnete, nemůžete je ani předvídat.“

Nejvíc prý Tetianě pomáhají docela běžné věci: divadlo, filmy nebo audioknihy. Na kulturní akce a příležitosti ke scházení lidé z Dnipra nezanevřeli ani teď, kdy se stali centrem pro evakuované z frontových oblastí a čelí vzdušným útokům. „Další pomocník proti vyhoření mi teď leží u nohou a hodně štěká,“ říká s úsměvem. Tu trochu volného času, který jí zbývá, se Tetiana snaží trávit s rodinou a přáteli. Mezitím se věnuje ručním pracím. Zajíčci tak zachraňují nejen vojáky. „Vyrábím i hračky z vlny, rozdávám je dětem nebo na frontě,“ ukazuje mi radostně, zatímco druhou rukou vypíná další upozornění alarmu na svém mobilu.

Ptám se, kde Tetiana bere odvahu a sílu v práci pokračovat, válečným hrůzám navzdory. „To je velmi jednoduché,“ usměje se. „Chci mír. Chci, aby lidé přežili. Aby se dožili vítězství – nejen fyzicky, ale i vnitřně. Obnovili naši zemi, vychovali děti. To je to, co mě pohání.“