E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium

Psycholožka Tetiana Jermolajeva sedí v obýváku svého bytu v jihoukrajinském Dnipru. V telefonu má aplikaci, která jí riziko vzdušného náletu vyhodnocuje. Během našeho hodinového rozhovoru se protiletecký poplach v téměř milionovém městě spouští dvakrát. Tetiana zatím usuzuje, že k rychlému přesunu do bezpečí není důvod. Za rok a čtvrt si člověk na válku zvykne. Nebo o tom alespoň musí sám sebe přesvědčovat, den co den. Jedině tak jde pokračovat v práci a ve vlastním životě. „Sama vnímám, jak mám zmrazené emoce,“ přiznává ukrajinská psycholožka. „Dovoluje mi to pracovat s lidmi. Kdybych intenzivně cítila bolest každého člověka, nemohla bych tohle zaměstnání dělat. Všichni v našem městě se ale nacházíme v jakési bublině nekončícího stresu. Lidé mají snížený práh radosti a bolesti, méně o sebe pečují. Podvědomě totiž cítí, že by se měli spíš starat o druhé. Pomáhat.“

Příběh Veroniky Stárkové ukazuje neobvyklou perspektivu Češky, která odjela za svou láskou na Ukrajinu v době války.
Foto: Veronika Stárková

Utekla za přítelem do války, Ukrajinu už považuje za svůj domov. Příběh Češky rok poté

Ukrajina rok poté

Právě Tetianina práce je pro zachování mentálního zdraví obyvatel Ukrajiny zásadní. Její pomoc směřuje nejen za obyvateli ostřelovaných ukrajinských měst, ale především za vojáky, kteří se ve válce ocitli na frontových liniích. Na rozdíl od jiných válečných konfliktů má ten rusko-ukrajinský jedno tíživé specifikum: stojí tu proti sobě často rodiny, příbuzní a přátelé. „Jsme ve válce s národem, který jsme po dlouhá desetiletí považovali za bratrský,“ připomíná Tetiana. „Vztahy mezi námi jsou a budou. I můj otec byl Rus, zatímco matka byla Ukrajinka.“

Pomáháme plakat

Tetiana za vojáky do terénu osobně dojíždí. V armádních stanech vídá muže, kteří se vlivem bojů potýkají s následky těžkého traumatu. Ty se ještě znásobují ve chvíli, kdy si v sobě nesou nevyřešenou újmu z dětství – často přitom stačí ojedinělá epizoda. „Pomáhala jsem například jednomu vojákovi z města Kryvyj Rih na jihu Ukrajiny, kde je řada dolů. Jako dítě si tam hrál a při jedné hře skončil zasypaný v podzemí. Vyprostil se a asi dostal na zadek od rodičů. V dole se mu nic nestalo, jenže v podvědomí ten zážitek stále měl,“ vypráví psycholožka.

FOTO: Žena mezi vojáky. Jak vypadá práce Tetiany v terénu:

„Od té chvíle samozřejmě uplynuly dlouhé roky. Muž dospěl, přišla válka a on nastoupil do armády. Při ostřelování byl zasypán zeminou. V tom okamžiku se se mu tahle událost z dětství naplno vrátila. Upadl do strašného psychického stavu. Pořádně nevnímal, ani se nechoval jako dospělý.“ Tetianě se muže nakonec podařilo vrátit k jeho původnímu já, šlo prý ale o velmi těžký a dlouhý proces.

Základem krizové pomoci psychologa je v obětech znovu vyvolat běžné projevy emocí, jako je pláč nebo vztek. „V prvních okamžicích pomáháme člověku, který má za sebou nějakou hrůzu, vůbec reagovat. Mohou to být slzy, zlost, vlastně cokoliv. V druhé fázi se snažíme tyto emoce normalizovat: lidé se za ně totiž často stydí. Našim úkolem je oběti říct, že projevit emoce je normální – že je ze sebe naopak musí dostat. Nejde o žádné selhání nebo věc hodnou odsouzení. Dále se snažíme její psychický stav ustálit, třeba pomocí dechových cvičení.“

Stejnou metodu používá Tetiana i pro civilisty, lidi, kteří s hrůzami války doposud nepřišli do styku. U malých dětí, které se například stanou svědky ostřelování nebo něčí smrti, je podle ní nejdůležitější reakce dospělého. Pokud totiž okolí situaci psychicky nezvládne, může šrámy na dětské duši ještě výrazně prohloubit. Dětem je prý potřeba pomáhat okamžitě, jinak hrozí, že se v nich tragický prožitek „zakonzervuje“, podobně jako v případě zasypaného vojáka.

Když se hýbe zajíček, jste naživu

Před výjezdem do válečné zóny musejí terapeuti perfektně znát místní prostředí a zvládnout se pohybovat v terénních podmínkách. Ani tam, kde je situace o něco klidnější, ale nemohou členům ukrajinské armády poskytovat klasickou terapii. Jedná se totiž o dlouhodobý proces, který vyžaduje více volného času a prostoru, než vojáci mají k dispozici. Armáda by tím přišla o bojovníka. Vojákům tak musí stačit nanejvýš zmiňovaná krizová psychologická pomoc.

Sama vnímám, jak mám zmrazené emoce. Dovoluje mi to pracovat s lidmi. Kdybych intenzivně cítila bolest každého člověka, nemohla bych tohle zaměstnání dělat.

Do červených oblastí nejtvrdších bojů, jako je Doněck, Bachmut nebo Záporoží, psychologové kvůli své bezpečnosti nesmějí jezdit vůbec. Naději tam pro muže mohou představovat ty nejobyčejnější drobnosti. Dostávám do ruky malou figurku zajíčka ušitou z modrých stužek a odstřižků vzorované látky. „Tyhle zajíčky vozíme s sebou na frontu,“ ukazuje Tetiana. „Dáváme je vojákům coby jejich soukromého psychologa: můžou si s ním v zákopu povídat, svěřit se mu.“ Zajíčci, které Tetiana a její kolegové sami ručně vyrábějí, se díky poutku vejdou tak akorát na prst. „Když se zajíček hýbe, znamená to, že jste naživu.“

S jedním ze svých nepostradatelných malých pomocníků se Tetiana nedávno znovu setkala: „Navštívila jsem se svým týmem špitál, kde se instalují protézy. Poznala jsem jednoho vojáka, jehož jsem ošetřovala na frontě. Přišla za mnou jeho žena a vyprávěla mi, jak ho přivezli. Zakrváceného, špinavého, zraněného. U sebe měl svého zajíčka,“ vypráví dojatě. „Nedal ho z ruky, protože je to jeho talisman. Byl přesvědčený, že právě zajíček mu zachránil život.“

Trauma nezměníte, můžete ale zlepšit jeho projevy, říká ukrajinský psycholog Michail Šapovalov

Co je z hlediska psychologie trauma?

Trauma je stav, kdy člověk vlivem vnějších okolností, jako je strach nebo střet s něčím nepříjemným, získává trhliny v duši. Je narušeno jeho běžné psychické rozpoložení. Jde o soubor faktorů, pod jejichž vlivem je poškozen celý organismus.

Válečné události mají bezpochyby obrovský vliv na psychiku, zejména dětí. Míra tohoto vlivu je závislá na jednom hlavním faktoru: nakolik byl člověk doopravdy blízko válečné situaci, viděl třeba výbuchy a podobně. V extrémních případech, například u lidí, jimž se bezprostředně po traumatickém zážitku nedostalo žádné psychické podpory, může dojít až k výraznému narušení osobnosti.

Jak se konkrétně projevuje trauma z války?

Například významnými poruchami spánku, nechutenstvím, záchvaty hysterického pláče či nekontrolovanými projevy hněvu. Příznaky traumatu jsou specifické tím, že se periodicky vracejí: stav se třeba v jednu chvíli zlepší a poté znovu dochází k jeho zhoršení. Pokud s takovým člověkem nebude pracovat psycholog, každý střet s jakoukoli válečnou tematikou mu bude trauma prohlubovat. Trauma jako takové nezměníte, to už se stalo: můžete ale zlepšit jeho následné projevy. Posttraumatické stavy člověka mají velký vliv také na jeho bezprostřední okolí: na rodinu, na přátele. S nimi je pak také nutné terapeuticky pracovat.

U dospělých rozsah traumatu velmi závisí na jejich osobnosti. Například intelektuálně vyspělejší lidé, kteří se hodně zajímají o svět kolem sebe, mají větší riziko, že je určitá událost traumatizuje. Může se u nich totiž projevovat nadvakrát: takoví lidé nepřemýšlí jen nad tím, co zažili, ale také nad budoucností, která je velmi trápí. Mají pak velké tendence k pesimismu a vytváření černých scénářů, čímž se trauma znásobuje a prohlubuje. Naopak ti, kteří jsou méně rozumově založení, většinou traumata dokážou lépe překonávat a lépe s nimi zacházet.

Michail Šapovalov je psycholog s dlouholetými zkušenostmi z válečných konfliktů a zaměstnanec organizace Člověk v tísni. Ve své praxi se věnuje zejména dětskému traumatu.

Psycholog na terapii

Všechno, čemu Tetiana denně přihlíží, se odráží také na jejím vlastním duševním rozpoložení. „To nejhorší, čeho jsem byla svědkem, byl určitě útok na obytný dům u nás ve městě,“ svěřuje se. Činžák v milionovém Dnipru šel k zemi letos v lednu poté, co jej Rusko zasáhlo raketou. Při útoku zemřelo nejméně 46 lidí, šest z nich byly děti. „Najednou jsme zjistili, že přestože naše armáda dělá všechno pro to, aby Dnipro ochránila, úplně nás ubránit nelze. Útok nás všechny velmi šokoval, protože zásahům civilních cílů se nevyhnete, nemůžete je ani předvídat.“

„Nechci se vrátit na Ukrajinu. Jsem babička a chci je tu udržet v bezpečí," říká Ukrajinka Lesya. Foto: Bet Orten
Foto: Bet Orten

Živí rodiny a příbuzné mají v bunkru nebo na frontě. Bet Orten nafotila „Královny Ukrajiny“

Ukrajina

Lidem, jako je Tetiana, se na Ukrajině říká adaptovaní traumatici. „Tenhle termín používáme už od roku 2014. Musíte si uvědomit, že válka pro nás nezačala loni, ale už anexí Krymu před devíti lety,“ vysvětluje. Výraz odkazuje na stav permanentního citového ustrnutí, který sama na sobě psycholožka pozoruje. Práce s vojáky a oběťmi konfliktu představuje obrovské riziko syndromu vyhoření. „Symptomů je několik, dají se rozdělit do deseti stupňů. V jednu chvíli jsem zjistila, že jsem na tom devátém. Stačilo už jen málo k tomu, abych vyhořela,“ podotýká. Mezi příznaky vyhoření patří například lhostejnost k práci, cynismus, únava nebo úzkostideprese.

Sama proto musí pravidelně docházet na terapie. „Jsem své psychoterapeutce velmi vděčná. I díky ní věnuju víc pozornosti sama sobě, což je při boji proti vyhoření velmi důležité. Učím se také odpočívat. Dříve jsem odpočinek neznala: nedržela jsem svátky, neděle. Pořád jen práce. Teď už si ale uvědomuji, jak je odpočinek důležitý. Celá naše psychologická skupina proto spolu s dalšími dobrovolníky absolvovala pobyt v Karpatech. Ten týden daleko od válečné reality pro nás všechny hodně znamenal,“ popisuje.

Najednou jsme zjistili, že byť naše armáda dělá všechno pro to, aby Dnipro ochránila, úplně nás ubránit nelze. Útok nás všechny velmi šokoval, protože zásahům civilních cílů se nevyhnete, nemůžete je ani předvídat.

Nejvíc prý Tetianě pomáhají docela běžné věci: divadlo, filmy nebo audioknihy. Na kulturní akce a příležitosti ke scházení lidé z Dnipra nezanevřeli ani teď, kdy se stali centrem pro evakuované z frontových oblastí a čelí vzdušným útokům. „Další pomocník proti vyhoření mi teď leží u nohou a hodně štěká,“ říká s úsměvem. Tu trochu volného času, který jí zbývá, se Tetiana snaží trávit s rodinou a přáteli. Mezitím se věnuje ručním pracím. Zajíčci tak zachraňují nejen vojáky. „Vyrábím i hračky z vlny, rozdávám je dětem nebo na frontě,“ ukazuje mi radostně, zatímco druhou rukou vypíná další upozornění alarmu na svém mobilu.

Ptám se, kde Tetiana bere odvahu a sílu v práci pokračovat, válečným hrůzám navzdory. „To je velmi jednoduché,“ usměje se. „Chci mír. Chci, aby lidé přežili. Aby se dožili vítězství – nejen fyzicky, ale i vnitřně. Obnovili naši zemi, vychovali děti. To je to, co mě pohání.“


Magazín Heroine v rámci projektu Jak pomáhat a nepadnout přináší sérii článků a reportáží o válečném traumatu a nutné péči o duševní zdraví. Skrze konkrétní příběhy (nejen) Ukrajinek a Ukrajinců představujeme pozitivní příklady, které mapují situaci rok po začátku válečného konfliktu. Válka na Ukrajině, stejně jako jakákoliv jiná válka, je zdrojem traumat, úzkostí a dalších psychických potíží na mnoha úrovních. Péči o duševní zdraví sledujeme ve třech rovinách: Jak se pečuje o psychické zdraví lidí, kteří pomáhají přímo na Ukrajině? Jak ošetřit psychiku těch, kteří před válkou utekli do Česka? A jak jsou na tom s psychickým zdravím dobrovolnice a dobrovolníci, kteří se s velkým nadšením vrhli do pomáhání traumatizovaným obětem?

Tento text vznikl díky finanční podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

Aktuální číslo

  • Kulturní války režisérky Barbary Herz
  • Může být matka dobrý „vědec“?
  • Jak vychovat odolné děti
  • Rodičovská půl na půl 
Popup se zavře za 8s