E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium

Mám s rakovinou dohodu: já nezabiju ji a ona nezabije mě. Ale tajně doufám, že se najde lék

04. říjen 2023
91 558

„Moje diagnóza zněla: rakovina v posledním, čtvrtém stádiu. Spousta žen si podle informací z internetu myslí, že přežijí tak 3–5 let. Ale tak to vůbec nemusí být,“ říká Veronika Blahuta. Nejen proto je pro ni moc důležité hovořit o rakovině prsu nahlas a veřejně. Aby nebylo metastatické nevyléčitelné onemocnění ve společnosti pořád tabu. Její příběh čtěte také v aktuálním čísle tištěné Heroine.

Foto: Jana Plavec

Chci sdílet svůj příběh i svou naději. Nemá smysl schovávat se v koutku. Když jsem si nahmatala bulku v prsu, podvědomě jsem tušila, že je to rakovina. Měla jsem velké změny na kůži, vyšetření proto provedli bez odkladu. Přes víkend jsem se musela srovnat s tím, že jsem onkologický pacient. Brala jsem to tak, že mám nádor a dostanu nějakou léčbu. Narostou mi nové vlasy, udělají mi nová prsa a za rok budu zdravá a všechno bude za mnou. Během dalších dvou týdnů jsem se však dozvěděla, že metastázy už putovaly do celého těla a nedá se s tím nic moc dělat. Najednou jsem byla metastatická pacientka s nevyléčitelnou nemocí.

Když jsem ho potřebovala, odešel

V první chvíli jsem si pomyslela: Ještěže to není syn, manžel nebo někdo z rodiny. Já to zvládnu nejlíp. Na začátku léčby ale bylo mé sebevědomí naprosto na nule a potřebovala jsem někoho, kdo mě tím vším provede. Čekala jsem, že mě muž podpoří, ale on docela rychle odešel. Hned si našel novou přítelkyni a odstěhoval se. Zůstala jsem sama se synem. Museli jsme se naučit fungovat jinak, postarat se o sebe. Jsem díky této zkušenosti o hodně sebevědomější. Vím, že to zvládnu a že tady pro syna ještě dlouho budu. Nakonec se cítím šťastnější, než když jsem byla vdaná.

Co najdete v novém čísle

  • Strašná (jako) Nina Špitálníková
  • Sex pro pokročilé
  • Radikální sebepéče – máte pocit, že wellnes je jen navoněná past?
  • Trip do hlubin zraněné duše – jak vypadá léčba psychedeliky
  • Květiny z českých záhonů

    Chci novou Heroine

    Pokud jde o partnerský život, mám zatím jasno. Měla jsem pár rande, ale já hledám opravdu silného jedince. Zatím nevím, jestli můžu někomu znovu věřit. Nemoc mě naučila nedávat sebe na druhé místo. Říkat si o  pomoc. Mám úžasného bráchu, mamku, kamarádky. Stačí zavolat, není mi dobře, potřebuji si odpočinout, a okamžitě si syna někdo vezme na starost. Udělají mu krásný program, on se zrelaxuje a já taky.

    Ale už od začátku léčby jsem věděla, že nutně potřebuji podporu od jiných žen. Abych našla inspiraci, abych viděla, že to jde zvládnout. Našla jsem další rodinu mezi Belliskami, což je sdružení mladých žen po rakovině prsu. Je to dokonalá, chápavá a podpůrná komunita. Tam můžu přijít a říct, jak zle se cítím, holky to chápou. Neřeknou mi, ty se moc prožíváš. Můžu tam říct, čeho se bojím, co mi udělalo radost a ony se radují se mnou, podporují mě. Na terapeutickém pobytu jsem potkala metastatické pacientky, které se léčí už 30 let. To byla pro mě opravdová vzpruha! Maminka je na mě pyšná a chodí na akce Bellisek se mnou. Na jedné akci ji dokonce otčím požádal o ruku.

    Díky své skvělé onkoložce prof. Tesařové jsem nepodstoupila chemoterapii, ale cílenou biologickou léčbu. Pojišťovna mi proplatila dražší, ale účinnější variantu a ta zabrala. Nemám teď v těle žádný aktivní nádor. Kdybych seděla doma, plakala a jenom se litovala, tak ta moje léčba určitě nebude mít takový účinek. Spolupracuji s lékaři a mám to v hlavě nastaveno tak, že ten lék mi bude dalších pár let zabírat a potom bude k dispozici nějaká nová léčba. Když rakovina si vybuduje imunitu na jeden lék, tak dostanu jiný. Proto jsem změnila své původní plány. Chtěla jsem se dožít šedesátky, ale nakonec jsem se rozhodla, že tu budu až do osmdesáti. Kolegyně v nadsázce říkají, že mají obavu, že se mě nikdy nezbaví. Že tu budu strašit do sta let.

    Po malých krocích

    Všechno samozřejmě není jen růžové. Jsem v invalidním důchodu, který je tak nízký, že by nás se synem neuživil. Bývalý manžel nechtěl, abych pracovala, tak jsem byla se synem sedm let doma. Teď si musím k důchodu přivydělávat a chodit na částečný úvazek do práce. Pracuji s dětmi, což je fajn, ale třeba v zimních měsících je to pro mě strašně náročné. Po metastázích mi praskla plotýnka a obratel, tlačí to na páteřní kanál, a jakmile se ochladí, začnu kulhat. Někdy se ani nenarovnám. ZTP mi nepřiznali, i když parkování poblíž lékaře či obchodu, odkud nosím nákupy, by mi velmi usnadnilo život.

    Lindex podporuje ženy

    Měsíc říjen je mezinárodně zasvěcen zvýšení povědomí o rakovině prsu. Prostřednictvím kampaně Pink October se každoročně zapojuje i společnost Lindex a zaměřuje se v ní na různé aktivity, jimiž přispívá k podpoře projektů proti
    rakovině prsu a upozorňuje na možnosti prevence.

    Lindex inspiruje a podporuje ženy v jakékoliv životní situaci a chce, aby žily plnohodnotný život.

    Ke zvýšení informovanosti o důležitosti samovyšetření prsou má tato módní společnost na webu lindex.com dostupného podrobného průvodce a na svých komunikační kanálech přátelsky připomíná pravidelné měsíční kontroly.

    Jak můžete pomoci?

    • Stačí navštívit jakoukoliv prodejnu Lindex nebo lindex.com
    • koupit růžovou stužku (celý zisk z prodeje)
    • zakoupit podprsenku (10 % ze zisku z prodeje)
    • zaokrouhlit svůj nákup v kamenných prodejnách o 30 Kč

    V České republice poputuje vybraná suma organizaci Aliance žen s rakovinou prsu a na její projekt Bellis – mladé ženy s rakovinou.

    Pokud jde o psychiku, je to taky dlouhá cesta, než se se vším člověk srovná. Já jsem začala okamžitě docházet na terapie a beru antidepresiva. Abych přestala přemýšlet o tom, jestli uvidím syna jít na základku na střední školu, na univerzitu. Naučila jsem se meditovat, relaxovat a nic si nevyčítat. Ani když pošlu syna na víkend k babičce, protože je mi zle. I syn chodí na terepie. Nebojí se o mě, ale chodí si popovídat o svých trápeních, řešit vztah s tatínkem. Myslím si, že pro děti pacientek je odborná terapeutická péče prospěšná.

    Za chvilku už to budou tři roky, co se léčím. Nebojím se smrti, ale poznání, že se blíží konec. Třeba kdybych měla metastázy v mozku. Pořád je ten bubák někde vzadu, a když nemám svůj den, tak vyleze a říká mi: Já jsem tady, dej si na mě pozor! Věděla jsem, že už nechci další dítě, takže jsem podstoupila odstranění vejcovodu a vaječníků. Ted mě čeká odstranění prsů. Dostat se do co nejlepší fyzické a psychické kondice, aby mi byla umožněna tato operace, to byl můj velký hnací motor. Protože mě píchne v prsu a hned se děsím, co se tam děje. Je to zvláštní, ale já se moc těším, že mi prsa vezmou. Mám je ráda, ale od začátku to mám v hlavě tak nastavené, že jak mi je odstraní, budu zdravý člověk.

    Už tři roky každý večer hledám tři věci, za které jsem vděčná, abych mohla jít spát klidná a spokojená. Třeba že se cítím dobře a nejsem unavená. Že se můžu dívat na hvězdy. Dát si nějaký dortík nebo jít na procházku. Raduju se z drobností.

    Mám s rakovinou takovou dohodu, že já nezabiju ji a ona nezabije mě. Je všude se mnou a sžíváme se spolu. Nemůžu bojovat proti něčemu, co zatím není možné zlikvidovat. Ale věřím, že se dožiju léku, který to jednoho dne dokáže.

    Rakovina prsu je diagnóza, kterou si každoročně v Česku vyslechne 7 000 žen. Pět z nich – společně s Veronikou ještě Alice, Jana, Jindra a Nikola – se rozhodlo podělit o svou zkušenost s ostatními. A s upřímností a beze studu ukázaly i svá těla. Pár slov o tom, jak těmto ženám nádor vstoupil do života, a uppřímné fotografie, které řeknou to nejdůležitější, najdete v novém čísle tištěné Heroine, které vychází právě v těchto dnech.

    Celý projekt vznikl ve spolupráci se společností Lindex.

    Popup se zavře za 8s