Mám s rakovinou dohodu: já nezabiju ji a ona nezabije mě. Ale tajně doufám, že se najde lék

Chci sdílet svůj příběh i svou naději. Nemá smysl schovávat se v koutku. Když jsem si nahmatala bulku v prsu, podvědomě jsem tušila, že je to rakovina. Měla jsem velké změny na kůži, vyšetření proto provedli bez odkladu. Přes víkend jsem se musela srovnat s tím, že jsem onkologický pacient. Brala jsem to tak, že mám nádor a dostanu nějakou léčbu. Narostou mi nové vlasy, udělají mi nová prsa a za rok budu zdravá a všechno bude za mnou. Během dalších dvou týdnů jsem se však dozvěděla, že metastázy už putovaly do celého těla a nedá se s tím nic moc dělat. Najednou jsem byla metastatická pacientka s nevyléčitelnou nemocí.

V první chvíli jsem si pomyslela: Ještěže to není syn, manžel nebo někdo z rodiny. Já to zvládnu nejlíp. Na začátku léčby ale bylo mé sebevědomí naprosto na nule a potřebovala jsem někoho, kdo mě tím vším provede. Čekala jsem, že mě muž podpoří, ale on docela rychle odešel. Hned si našel novou přítelkyni a odstěhoval se. Zůstala jsem sama se synem. Museli jsme se naučit fungovat jinak, postarat se o sebe. Jsem díky této zkušenosti o hodně sebevědomější. Vím, že to zvládnu a že tady pro syna ještě dlouho budu. Nakonec se cítím šťastnější, než když jsem byla vdaná.

Díky své skvělé onkoložce prof. Tesařové jsem nepodstoupila chemoterapii, ale cílenou biologickou léčbu. Pojišťovna mi proplatila dražší, ale účinnější variantu a ta zabrala. Nemám teď v těle žádný aktivní nádor. Kdybych seděla doma, plakala a jenom se litovala, tak ta moje léčba určitě nebude mít takový účinek. Spolupracuji s lékaři a mám to v hlavě nastaveno tak, že ten lék mi bude dalších pár let zabírat a potom bude k dispozici nějaká nová léčba. Když rakovina si vybuduje imunitu na jeden lék, tak dostanu jiný. Proto jsem změnila své původní plány. Chtěla jsem se dožít šedesátky, ale nakonec jsem se rozhodla, že tu budu až do osmdesáti. Kolegyně v nadsázce říkají, že mají obavu, že se mě nikdy nezbaví. Že tu budu strašit do sta let.

Všechno samozřejmě není jen růžové. Jsem v invalidním důchodu, který je tak nízký, že by nás se synem neuživil. Bývalý manžel nechtěl, abych pracovala, tak jsem byla se synem sedm let doma. Teď si musím k důchodu přivydělávat a chodit na částečný úvazek do práce. Pracuji s dětmi, což je fajn, ale třeba v zimních měsících je to pro mě strašně náročné. Po metastázích mi praskla plotýnka a obratel, tlačí to na páteřní kanál, a jakmile se ochladí, začnu kulhat. Někdy se ani nenarovnám. ZTP mi nepřiznali, i když parkování poblíž lékaře či obchodu, odkud nosím nákupy, by mi velmi usnadnilo život.

Mám s rakovinou takovou dohodu, že já nezabiju ji a ona nezabije mě. Je všude se mnou a sžíváme se spolu. Nemůžu bojovat proti něčemu, co zatím není možné zlikvidovat. Ale věřím, že se dožiju léku, který to jednoho dne dokáže.