Svým prsům Alice řekla: Holky, díky za všechno, je čas se rozloučit
Alice Žertová šla na mamograf kvůli covidu o půl roku později, než měla. V tom čase už její prsa zasáhla rakovina a s ohledem na výsledky genetiky se rozhodla pro oboustrannou mastektomii. „Srovnejte to se zemí,“ usnadnila chirurgům rozhodování, jestli ponechat z velkých prsů alespoň kožní řasu. Dnes jí pomocí expandérů rostou prsa nová a cítí se jako v pubertě. Přinášíme poslední příběh o silných a inspirativních ženách, kterým rakovina prsu změnila život. Také o Alici si můžete více přečíst v aktuálním čísle Heroine.
Bude to znít asi zvláštně, ale pro mě byla nemoc vysvobozením. Vedla jsem svou úklidovou firmu se 200 zaměstnanci, práce v covidu spíše přibývalo. Byla jsem uhoněná jako křeček v kolečku, ale myslela jsem si, že se beze mě svět neobejde. A vida, po diagnóze se všechno změnilo během jednoho týdne. Moji kolegové mi řekli, jděte domů, uzdravte se, my se o všechno postaráme. Já jsem položila tužku a rok se v kanceláři neukázala. A všechno fungovalo možná lépe než za mojí přítomnosti. Pokud jde o mou rodinu, potvrdilo se, že je úžasná a nemůže být lepší!
Co najdete v novém čísle
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“? O tom, jakou cenu platí ženy za to, že se mohou věnovat výzkumu
- Jak vychovat odolné děti
- Jste rubensovský typ?
Ovšem dvě ze tří dětí jste u sebe po dobu léčby neměla. Proč?
Je to zajímavý příběh. V době covidu probíhala ve školách distanční výuka. Nejstarší syn ve věku 23 let studoval na univerzitě a nejmladší, desetiletý, byl na základce. Máme zázemí v USA a rozhodli jsme se přesídlit dočasně tam, kde nebyly takové restrikce. Nejprve odletěli oba synové a já jsem měla přicestovat za nimi. Vezla jsem je do Chorvatska na letadlo a po cestě zpátky jsem se v telefonátu od kamarádky dozvěděla, že mám rakovinu prsu.
Moje první, naivně roztomilá představa byla, že půjdu na operaci a po dvoutýdenní rekonvalescenci se vrátím k původnímu plánu. Ovšem záhy se ukázalo, že to bude úplně jinak. Že se o sebe kluci za oceánem budou muset postarat sami, protože manžel s dcerou se doma starali o mě a dvě firmy. Tomu nejmladšímu jsme raději o mé nemoci neřekli a moc jsme si nevolali, aby se mu nestýskalo. Oba synové to zvládli skvěle a vrátili se až za šest měsíců.
To musel být pro nejmladšího syna šok, vrátit se k mamince bez vlasů…
Byl to složitý den. Užíval si, že je doma, ale já jsem mu potřebovala rychle situaci vysvětlit. Na letišti jsem měla čepici, i když bylo léto, bral to asi jako další z mých módních výstřelků a nic nezaznamenal. Ale měla jsem holou hlavu a nešlo to déle tajit. Bylo to pro něj náročné, protože na jedné straně byla obrovská radost ze shledání a na druhé starost, že je maminka nemocná. Musela jsem mu slíbit, že neumřu, nebo alespoň ne hned. A protože jsem zvyklá sliby plnit, tak se snažím.
Stmelilo vás to jako rodinu?
My jsme se měli rádi už předtím. Rodinný život byl pro nás s manželem vždy nejdůležitější, jsme pyšní na naše děti. Život přede mě stavěl různé překážky, ale že by mě muž opustil v průběhu nemoci, to si vůbec nedokážu představit. Slyšela jsem příběhy ostatních žen, kterým se to stalo, a o to více si ho vážím. Je fantastický, můžu se o něj opřít, mám v celé rodině absolutní podporu. To je obrovská výhoda.
Pomohla vám v nemoci skutečnost, že máte vzdělání i praxi v medicíně?
Na začátku ano. Tušila jsem, co mě čeká, že to je normální proces a že je dost možností, jak dojít opět ke zdraví a dlouhému životu. Ten rozdíl jsem si uvědomila, když jsem o svém stavu a možné diagnóze začala mluvit doma se svou rodinou. Mé bližní slova jako chemoterapie či rakovina vyděsila k smrti. Navíc nebyli tak disciplinovaní jako já a hledali informace na internetu, což je ještě více traumatizovalo. Já jsem si pomohla sama nebo jsem si o pomoc řekla, ale oni se cítili paralyzovaní svou bezmocností.
Jakou diagnózu jste si na začátku vyslechla?
Už to bylo pokročilejší stadium, šlo o smíšený typ nádoru. V jedné části už v nejpokročilejší formě, ale ještě pořád to bylo řešitelné. Po chemoterapii došlo k ústupu nádoru, ale genetické vzorky ukázaly pozitivní výsledek BRCA 2 i Lynchův syndrom. My máme v rodině velkou zátěž, tatínek a jeho předkové zemřeli na rakovinu zažívacího ústrojí. Takže preventivně mi byla odstraněna obě prsa, a ještě jsem absolvovala radioterapii. Po zotavení mi odejmuli dělohu a vaječníky. Odevzdala jsem tak na oltář vlasti další orgány, bez kterých můžu fungovat. Tím byla prevence ukončena.
Lindex podporuje ženy
Lindex inspiruje a podporuje ženy v jakékoliv životní situaci a chce, aby žily plnohodnotný život.
Měsíc říjen je mezinárodně zasvěcen zvýšení povědomí o rakovině prsu. Prostřednictvím kampaně Pink October se zapojila i společnost Lindex a zaměřila se v ní na různé aktivity, jimiž přispívá k podpoře projektů proti rakovině prsu a upozorňuje na možnosti prevence.
Ke zvýšení informovanosti o důležitosti samovyšetření prsou má tato módní společnost na webu lindex.com dostupného podrobného průvodce a na svých komunikační kanálech přátelsky připomíná pravidelné měsíční kontroly.
Přijít o všechny atributy ženství, to je asi dost těžké?
Neuměla jsem si třeba představit, jaké to bude bez prsou, ale snažila jsem se v tom najít i nějaké pozitivum. Třeba že budu mít po padesátce úplně nová prsa, k čemuž bych se nikdy sama neodhodlala. Měla jsem celý život velká boulovitá prsa, která už pocítila sílu gravitace. Udělala jsem si takový rituál, při kterém jsem jim poděkovala za všechno, co mi v životě přinesla. Za to, že jsem jimi mohla kojit své tři děti. Nakonec jsme si s holkama řekly, že to bylo prima, že jsme byly spolu, ale přišel čas se rozloučit. Byla jsem sama překvapená, že mi pak po operaci ta prsa nechyběla. Ten atribut ženství vnímám někde jinde než jenom v těle. A navíc se poprvé v životě vejdu do všeho oblečení.
Přesto jak si zvykáte na nová prsa?
Dva roky po radioterapii je první čas, kdy se může něco začít řešit, takže jsme se domluvili na rekonstrukci prsou. Nejprve se vloží expandéry, což je zařízení, které se dá doplňovat tekutinou a ono vytahuje kůži, aby se tam potom mohly vložit implantáty. Takže jsem teď ve fázi puberty. Pokud jde o manžela, vzal si černovlásku s velkýma prsama. A teď má blondýnku s malýma prsama. Ani si nemusel hledat jinou ženu. (Smích)
Vaše rodinná firma dlouhodobě sponzorsky podporuje onkologické pacientky. Necítila jste to jako nespravedlnost, že jste se sama stala jednou z nich?
Když to řeknu hodně s nadsázkou, tak bylo super, že jsem měla „předplaceno“. Krásně to ukazuje, jak je důležité si pomáhat. Jednou jsem mohla pomoci já a za chvíli jsem pomoc mohla čerpat. A podpora, kterou jsem dostala, mnohokrát převyšuje to, co jsme mohli jako sponzoři věnovat.
Co byste vzkázala čtenářkám Heroine?
Už mnohokrát jsem se setkala s tím, že se zvláště mladé ženy bojí jít na preventivní vyšetření prsou, aby se tam něco nenašlo. Je to iracionální, ale asi tam hraje svou roli strach a předsudky společnosti. Ale ve skutečnosti je to úplně naopak. Čím dříve se případné onemocnění zachytí, tím lepší prognóza. Proto každou ženu přesvědčuji, aby neoddalovala prevenci. Vždyť se taky můžete dozvědět, že jste zdravé, a to je přece k nezaplacení!
Další fotografie a příběhy žen najdete v aktuálním čísle tištěné Heroine. Celý projekt vznikl ve spolupráci se společností Lindex.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
