Ženy už nejsou dost křehké, i proto je rakovina na vzestupu, řekla lékařka. Plivnutí do tváře, reaguje pacientka
Zakladatelka sítě mammacenter Miroslava Skovajsová v posledních dnech vzbudila pozornost výroky o spojitosti mezi nedostatečnou ženskostí dnešních žen a onkologickými onemocněními. V rozhovoru pro podcast Galerie osobností na serveru Seznam Zprávy mimo jiné řekla, že ženy se dnes bojí být ženami a to může vést k vyššímu výskytu rakoviny. Uvedla, že jde o její osobní názor, nikoli lékařské stanovisko. Její slova mnoho lidí zaskočila, i kvůli tomu, že si lékařky jinak váží. „Sukní mám ve skříni víc než kalhot. Přesto jsem rakovinou prsu onemocněla. V osmatřiceti letech. Obávám se ovšem, že to s mou ženskostí a jejím domnělým nepřijetím příliš nesouvisí," píše v komentáři pro Heroine.cz Štěpánka Fefferová, která je sama onkologickou pacientkou.
Je sobotní ráno, právě jsem se vrátila z dlouhé procházky se psem. Ještě nedávno by to pro mě bylo nemyslitelné – na několik kilometrů by mi nestačily síly. Před pár měsíci jsem totiž ukončila onkologickou léčbu rakoviny prsu, jejíž následky pociťuju dodnes.
Jsem příjemně unavená, přichystám si snídani a usedám ke stolu. Po dlouhé době snídám sama, a tak nad hrnkem kávy a domácím koláčem (toto si dovolím zdůraznit, péct domácí koláče je přece znak ženskosti, ne?) otevírám internet a těším se, jak strávím pár příjemných chvil bezúčelným scrollováním sociálními sítěmi. Pak na mě ale vyskočí rozhovor s primářkou MUDr. Miroslavou Skovajsovou, PhD, průkopnicí prevence rakoviny prsu v České republice a zakladatelkou sítě mammacenter. Jakožto onkologickou pacientku, toho času v remisi, mě téma okamžitě zaujme. Paní primářka je kapacita v oboru, díky preventivním programům, které založila, klesla úmrtnost na rakovinu prsu o víc než třetinu. Osobně znám spoustu žen, které by byly ochotné platit zlatem, jen aby se dostaly do její péče. Brzy mi ale drobenka z (domácího!!!) koláče nepříjemně zhořkne na jazyku…
Dovolím si několik citací ze zmiňovaného rozhovoru:
„Domnívám se, že ta moderní, úžasná doba, která nám poskytuje tolik úžasných věcí, od automobilů přes pračku, nás zbavuje ženství.“
Cože?
„Je to jakýsi úraz ženství. Jakýsi boj s ženstvím. Mnohé ženy se bojí být vlastně ženami.“
Výbuch v mojí hlavě.
„Kolik žen dokáže dneska říct: Tohle nezvládnu, miláčku, pomoz mi, na toto nemám.“
Výbuch v hlavě podruhé.
„My ženy jsme jakoby vytlačované z té ženské křehkosti, mateřskosti. Ale muži jsou zase vytlačování z toho, že oni už nemusí lovit, aby uživili svoji ženu. Ten ženský a mužský princip nedostává to, co potřebuje, aby se muž mohl chovat jako muž a žena si mohla dovolit se chovat jako žena, to znamená být křehká, zranitelná, potřebující ochranu.“
Výbuch v hlavě potřetí.
A jako dokonalá tečka ten nejabsurdnější argument pro tvrzení (pardon, jen osobní názor!), že se ženy bojí být ženami:
„Vyjděte ven na ulici a podívejte se, kolik žen má sukni!“
Tak!
Osobně jsem nikdy neměla pocit, že bych nedokázala přijmout mou ženskost nebo s ní nedejbože bojovala. Už jen proto, že si pod tímhle vágním termínem, kterým se tak rádi zaklínají strážci „tradičních hodnot“, nedokážu představit nic konkrétního. Jen hromadu stereotypů a předsudků, kterými patriarchálně nastavená společnost tohle slovo obalila. Byla bych snad podle paní doktorky lepší ženou, kdybych neprala prádlo v pračce (se sušičkou!), ale chodila s ním k potoku s valchou v podpaží? V sukni samozřejmě, aby náhodou neutrpěla má zranitelnost? Byla bych snad víc ženou, kdybych nejezdila autem? Tady jsem snad naštěstí z obliga – řidičák nevlastním a autem mě vozí výhradně partner, patrně jsem tedy dostatečně křehká. Uff.
Co najdete v novém čísle
- Jak být otcem. Martin Veselovský, Václav Neužil, Jiří Tkadlčík a Čestmír Strakatý otevřeně mluví o rodičovství, strachu, pocitech selhání i chvílích, kdy nevědí, co dělat
- Co vy a smrtelné hříchy? Lenost, lakomství, smilstvo a tak dál. Kdo si je vymyslel a proč?
Cizinkou ve vlastním těle. Nedávno mi bylo 40… a najednou je všechno jinak. Na moje tělo už není spoleh
Empatická síla Valerie Tkadlčíkové. Vážná nemoc dcery v ní mobilizovala netušenou sílu
Jak „vesnická úča“ pomáhá zlepšit školy po celém Česku
Sukní mám ve skříni víc než kalhot. Přesto jsem rakovinou prsu onemocněla. V osmatřiceti letech. Obávám se ovšem, že to s mou ženskostí a jejím domnělým nepřijetím příliš nesouvisí. Je prokázáno, že za mým onemocněním stojí genetická mutace BRCA1, která zvyšuje riziko propuknutí rakoviny prsu až na na 80 procent. Je to tedy poměrně jednoduchá matematika, a i když jsem doufala, že budu mít štěstí a zařadím se k menšině nosiček této mutace, jež neonemocní, s tou horší variantou jsem od doby, co znám výsledky genetických testů, někde vzadu v hlavě počítala. Pravidelně jsem proto mimo jiné podstupovala všechna preventivní vyšetření, která paní primářka Skovajsová v České republiky pomohla rozšířit – aby případný nádor mohl být odhalen včas. Co se genetiky týče, má ovšem paní primářka vlastní názor: „Jsem přesvědčená, že i ty mutace jsou vlastně výsledkem předávání vzorců myšlení v rodině. To je to, čemu východ říká karma. To, co vám dá rodina, vzorec myšlení, vzorec chování. Je strašně těžké to ze sebe setřást, to je hrozně těžká cesta.“ Samozřejmě neopomene zdůraznit důležitost vztahu s matkou, jíž se podle ní chceme stále zavděčit, protože nás jistě málo chválila. Další žena, na kterou to můžeme hodit, výborně.
Pátrám ve starších rozhovorech, jež paní doktorka Skovajsová v minulosti poskytla, a zjišťuju, že proti genetickým testům se z pro mě nepochopitelného důvodu poměrně vymezuje. „Nejsem moc ráda, že právě tyhle geny predikující riziko rakoviny prsu umíme odhalit. Představte si, co po odhalení mutace následuje - nejen častější kontroly, ale i tlak, aby si ženy nechaly preventivně odebrat prsa a vaječníky… To je obrovské trauma,“ říká například v rozhovoru pro Prozeny.cz. A právě trauma je podle ní ve většině případů spouštěčem nádorového bujení.
Nikdy bych si nedovolila znevažovat přínos MUDr. Skovajsové v prevenci rakoviny prsu u nás. Za to jí patří velké uznání. Stejně jako nezpochybňuji souvislost mezi stresem a onkologickým onemocněním. Ale víte co? Mám-li být upřímná, mnohem víc než jakýsi domnělý boj s vlastní ženskostí, který jsem nikdy nesváděla a ani bych nevěděla, jak se to dělá, mě stresuje všechen ten vnější tlak na to, jaká mám jako žena být, a škatulky, do kterých se nás ženy snaží společnost napasovat. Správná žena má mít děti! Správná žena je křehká a zranitelná! Správná žena je pracovitá, ale ne kariéristka! Správná žena je krásná, ale nikoli posedlá vzhledem! Správná žena je citlivá, empatická a podporující, aby se vedle ní muž cítil skutečně mužně! Správná žena… to nemůže nikdy vyhrát.
Nikdy jsem neslyšela, aby mužům někdo podsouval, že si například na rakovinu prostaty sami zadělali tím, že nejsou dostatečně v souladu se svým mužstvím. Tak proč jako žena musím poslouchat, že si za svou nemoc můžu sama? Vždyť to je hotové plivnutí do tváře všem onkologickým pacientkám, které si právě prochází jedním z nejtěžších obdobích v životě! V takové chvíli se mi chce řvát a cloumá mnou vztek.
Znám bohužel spoustu žen, které stejně jako já onemocněly rakovinou prsu. Na onkologii nebo na stacionáři, kde se podává chemoterapie, jsem jich potkala nepočítaně. Byly různé. Někdy něžné a křehké, jindy bojovné a energické, milující matky i ne/dobrovolně bezdětné, zábavné i méně, výjimečné i průměrné, libující si v sukních i roztrhaných džínách. Jednoduše rozdílné tak, jak už lidé bývají. Zároveň je ale ledacos spojuje. Přemýšlí o své ženskosti a často si ji musí samy pro sebe znovu definovat – už proto, že během léčby obvykle přijdou o vlasy, prsa, zkrátka ony vnější atributy „ženství“. Jsou nesmírně silné. A zároveň křehké a zranitelné. Potřebují ochránit. Zejména pak před nepodloženým obviňováním, že si za svou nemoc můžou tak trochu samy, protože nedokázaly přijmout svůj ženský princip (znovu se ptám, co to vlastně je). Nic takového vskutku ani jedné z nich nepomůže.
Moc bych si přála, abychom místo nesmyslné viktimizace a ezoterických konstruktů řešili spíš to, jak nemocným ženám skutečně pomoct. Ať už včasnou diagnostikou i léčbou, podporou, i tou finanční, empatickou komunikací, informovaností, dostupnou následnou péčí, kvalitní a dosažitelnou psychologickou podporou… To je totiž to, co je skutečně potřeba.
