Transgender atletky nemají žádná nefér zvýhodnění, v debatě jde stále o potřebu kontrolovat ženy

Transgender atletky nejsou nijak zvýhodněny na úkor cis sportovkyň. Vyplývá to ze zprávy Kanadského centra pro etiku ve sportu, která vyšla v minulém roce a zaměřila se na relevantní anglicky psané vědecké texty o trans ženách a sportu za posledních deset let. Z těch vyplývá, že po roce užívání hormonální terapie nemají trans sportovkyně žádné přetrvávající biologické výhody a jejich fyziologie je srovnatelná s běžnou variabilitou cis žen.

Zpráva také poukazuje na důležitý fakt, a sice na to, že debaty (které jsou stejně jako další výzkumy jistě žádoucí), mají v současné době bohužel až příliš často sexistický, (trans)misogynní a rasistický charakter a přehlížejí skutečná strukturální znevýhodnění žen ve sportu. Vyloučení trans atletek tak v konečném důsledku není „ochranou ženského sportu“, čímž se mnozí v debatách ohánějí, ale další diskreditací žen a transgender sportovkyň ve sportu.

Diskuse o začlenění transgender sportovkyň má přesah do obecné roviny, vypovídá například o tom, jak je většinová společnost schopna přijmout trans osoby do veřejného života, nebo o tom, jak se konzervativní proudy stále snaží prosadit kontrolu ve společnosti a nad ženami. O jakých strukturálních znevýhodněních žen či stereotypech v ženském sportu je vlastně řeč?

Začněme už samotným prosazováním žen ve sportu. Vznik mužských a  ženských kategorií ve sportu se datuje na přelom devatenáctého a dvacátého století a je často interpretován jako snaha „ochránit“ ženy, aby je muži nepřeválcovali, a zajistit jim férové soutěžení. To je ale typické přepisování historie, ta je totiž přesně opačná. Tento krok nebyl založen na vědeckém poznání specifik mužských a ženských pohlavních rozdílů, ale proto, aby je uměle podpořil a vytvořil z ženských sportovkyň, které již nešlo ignorovat, „druhou kategorii“ a tu udržel. A tak vznikl „sport a ženský sport“.

I jiné změny v různých sportovních disciplínách byly často reakcemi na to, že v daném sportu začalo žen přibývat nebo výrazně uspěly. Kdo by dnes řekl, že takový cheerleading začal jako mužský sport. Ženy se jako roztleskávačky prosadily během druhé světové války, kdy muži hromadně odcházeli bojovat, pak již „čistotu“ této disciplíny nešlo uhlídat, a tak muži změnili taktiku – odešli oni a změnil se charakter sportu. Dosavadní megafony nahradily třásňové pompony a místo ukázky síly a atletických gymnastických kousků se dbalo především na to, aby byly dívky… pohledné.

A nemusíme jít ani moc daleko do historie, stačí se podívat na sportovní střelbu a na olympijské hry do Barcelony. Tam totiž v roce 1992 vyhrála ve skeetu (střelbě na letící terč) v takzvané otevřené kategorii, kde závodili muži a ženy společně, zlatou medaili Číňanka Zhang Shan. Reakce? Na další olympiádě byla ženám ve skeetu účast zakázána (muži ve své kategorii závodili), povolena byla znovu až v roce 2000 s tím, že se změnily požadavky na střelecký výkon mužů a žen tak, že již nebyly porovnatelné.

Muži brali ženy vždy jako konkurenci a k tradičnímu vyčlenění žen z politiky (volební právo), vzdělání, zaměstnání a podobně patřilo také jejich vyčlenění ze sportu. Ženám, které si historicky sportování vymohly (například rebelstvím nebo kvůli odchodu mužů do světové války), byla účast dovolena jen za podmínek, že si udrží svou femininitu, tedy společensky očekávanou, podřízenou roli.

Dodnes jsou ženy neustále podrobovány hodnocení, zda jsou jejich těla či oděv v souladu s požadovanou normou. Vedle dřívějšího zkoumání genitálií, pozdějších (opět nepřesných) testů DNA a moderního posuzování hormonů jde například o oblečení, které má sportovní výkon omezit nebo naplňovat tradiční představu. K tomu patří i jasný názor na to, proč vlastně sportují. Protože u mužů je cílem vítězství a větší svalová hmota, ženy chtějí být především sexy a štíhlé. A už vůbec není jejich přirozeností vyhrávat!

Takové názory, bohužel, nejsou žádným výletem do historie, jsou velmi populární i dnes. V českých médiích hojně citovaný psycholog a bývalý vrcholový sportovec Milan Studnička dokonce tvrdí, že ženy by neměly být vedeny k touze vítězit, protože to není jejich přirozenost a duševně je to poškozuje. Není nic, co by lépe ilustrovalo výše zmíněný kontext, než když muž sportovec z pozice experta odrazuje ženy od vrcholového sportu, protože pak nejsou dost ženské!

Když si představíte, že ženy sportují v této atmosféře, že jsou takto vychovávány a v tomto duchu trénovány (v podstatě přímo demotivovány) myslíte, že to neovlivní jejich výkon? Buď naplní očekávání, nebo ho překročí, pak ale budou sankcionovány jako ne dost ženské. A mohou se téměř spolehnout na to, že jim – bohužel i „odborníci“ – vysvětlí, že chyba je u nich, že rozhodně nejde o systémový sexismus, ale že si za všechno mohou samy, protože se protiví své vlastní přirozenosti.

Vedle paušálního vyloučení žen je ženský sport, na rozdíl od mužského, tradičně zaměřen na sledování jednotlivých fyziognomických ukazatelů a na omezování přirozené variability žen a jejich těl. Vzhledem k etnocentrickým povahám daných pravidel pak tato omezení disproporčně dopadají na ženy černé pleti. Ty mají přirozeně více testosteronu než bělošky a podobně je to s vyšší hustotou kostí. Pravidla na ochranu žen a ženského sportu před „mužskou“ výhodou pak stála olympiádu v Tokiu dvě cis namibijské atletky v roce 2021, Christine Mboma a Beatrice Masilingi, právě kvůli vyšší přirozené hladině testosteronu, než určovala arbitrární podmínka. Nemluvě o letité situaci běžkyně Caster Semenya, která smí závodit jen pod podmínkou, že by podstoupila hormonální terapii.

Rozložit ženy na jednotlivé biologické komponenty a ignorovat jak komplexnost, tak přirozenou variabilitu je tradiční přístup ke kontrole žen jak na fyzické, tak společenské úrovni. Takové debaty odpovídají spíše společenským mýtům, o to obtížněji jsou pak vyvraceny vědeckými fakty. Tak se například stále mužům a ženám přisuzují určité vlastnosti jen na základě jejich pohlaví. Mýtus o tom, že existuje „ženský a mužský mozek“, je sice dávno vyvrácen, a dokonce označován za neurosexismus, přesto se ho část odborné i neodborné veřejnosti urputně drží, stejně jako mýtů spojených s testosteronem, které jsou marně vyvraceny po dekády (psycholožka Cordelia Fine za svou knihu o mýtech „Testosterone Rex“ v roce 2017 obdržela cenu Královské společnosti). Debata o trans ženách je tedy zlatým dolem pro podporu těchto mýtů. Místo toho, aby se z testosteronu stal vyhynulý dinosaurus, jako Fénix vstává z popela.

Pokud se vrátím k trans atletkám, všeobecnou domněnkou je, že mají vzhledem k „mužské pubertě“ vyšší hustotu kostí, větší svalovou hmotu, kapacitu plic a další, a tudíž lepší výkon. Tato kauzalita ale není vědecky podložena. Neexistuje žádná studie, která by dokazovala, že tyto jednotlivé komponenty – včetně testosteronu – souvisejí s lepším sportovním výkonem. Každou je třeba posuzovat komplexně v poměru s výškou, LBM (lean body mass – čistou tělesnou hmotností po odečtení tuku), svalovou plasticitou, hemoglobinem (který během hormonální terapie zásadně klesá) a dalšími.

Pokud mají trans atletky „mužskou“ výhodu, není biologická, daná „mužskou pubertou“, ale sociologická: „mužský“ trénink totiž znamená lepší přístup k finančním a materiálním zdrojům a vybavení, společenskou podporu, druh tréninku atd. Ženské výkony naopak trpí tím, že se neřeší popsaná strukturální znevýhodnění, která jim brání využít jejich biologický potenciál. Výzkumy se až posedle snaží dokázat pohlavní rozdíly a ženy vykreslují jako omezenější ve výkonu, zároveň ignorují oblasti, kde ženy naopak mají nad muži výhodu (jako například u dálkového plavání). A předmětem debaty už pak rozhodně není téma biologického znevýhodnění trans sportovkyň, které je stejně relevantní jako diskuse o zvýhodnění.

K tomu dodejme, že není přípustné zveřejňovat trans identitu sportovkyň nebo je do hormonální terapie nutit. Stanovená hladina testosteronu a doba hormonální terapie potlačující jeho hladinu je spíš než vědecky podloženým argumentem jen kompromisem, díky kterému se trans atletky mohou účastnit vrcholových soutěží. I když je to lepší než diskriminační vyloučení trans žen ze sportu, má to svá výše zmíněná rizika: v rámci přirozené variability danou hladinu některé (především černé) ženy překračují, zatímco mnozí vrcholoví sportovci mezi muži vykazují tyto „ženské“ hodnoty.

Potřebné debatě dominuje také strach a to má být vždy signál, abychom zbystřili, zda jsou argumenty racionální. Vyvolávání pocitu ohrožení je vždy účinným nástrojem manipulace. Tyto rysy mají i vědecké studie (nemluvě o názorových elaborátech, které se za ně vydávají), ve kterých se například o trans atletkách mluví jako o „biologických mužích“. Určitě jste také slyšeli obavu strážců férovosti sportu, že se nějaký ne dost úspěšný sportovec bude účelově vydávat za ženu, aby si usnadnil cestu k lepším výsledkům a dosáhl sportovního uznání. Ruku na srdce: ve skutečnosti není zdokumentován ani jeden případ, kdy by k něčemu podobnému došlo a kdy by nějaký muž byl ochotný dobrovolně čelit transfobii. Ironií je, že se naopak ženy v historii někdy vydávaly za muže, aby mohly sportovat.

Vedle toho, že i vědecké zprávy mají někdy podjaté zadavatele, nebo faktu, že některé zájmové organizace strategicky a účelově zprávy zneužívají, je zde také zásadní problém s mediálním obrazem trans sportovkyň. Hovoří se o nich výhradně tehdy, když mají úspěch, za který pochopitelně může jejich domnělá výhoda, a tím ohrožují ostatní sportovkyně. O transgender atletkách, které nevyhrávají, se nepíše téměř vůbec, a pokud ano, je jejich neúspěch pochopitelně náhodou.

Když se vzpěračka Laurel Hubbard kvalifikovala na tokijskou olympiádu v roce 2021, byl z toho poprask. Přitom na samotném klání nedala ani jeden bod. O plavkyni Lie Thomas česká média referovala jako o sportovkyni, která „láme rekordy“ na základě své výhody a „mužské puberty“. Ve skutečnosti je její výkon v porovnání s posledními deseti lety průměrný, běžně dosažitelný jinými cis plavkyněmi a také je běžně porážena. Jen pro představu – Katie Ledecky, americká plavkyně a šestinásobná olympijská vítězka, je také držitelkou rekordu v plavání z univerzitních šampionátů NCAA – v roce 2017 dokončila závod na 500 yardů v čase 4:24,06. To je o 10 sekund lepší, než je osobní rekord Lii Thomas, ta by v té sezoně skončila na 12 místě. (Se svým časem by vyhrála v letech 2013 a 2021). Thomas tedy neláme rekordy (Národní vysokoškolská atletická asociace neboli NCAA eviduje 27 rekordů a výkon Thomas nedosáhne ani na jeden z nich) a nedohání soupeřky k pláči, jak s oblibou referují média. „Provinila“ se jen tím, že vyhrála a byla trans. Trans atletkám je úspěch zapovězen, tak jako cis sportovkyním.

Trans atletky tedy ženy a „ženský“ sport neohrožují, ale bulvarizující debaty o nich odvádějí pozornost od skutečných znevýhodnění, kterým ženy sportovkyně čelí – je to například finanční podhodnocení, přehlížení, rasismus, nerovnoměrné zastoupení v rozhodovacích pozicích, popírání přirozené variability ženských těl, vylučování těch, které podávají excelentní výkony, v neposlední řadě pak sexuální obtěžování.

Jen na okraj – proč nebyla média na barikádě, aby chránila ženský sport, když americká sportovní gymnastka Simone Biles na olympiádě v Tokiu několikrát ze soutěže odstoupila a vzdala se boje o zlato, protože měla strach o své duševní zdraví? Sportovkyně později sama zmiňovala, že její odstoupení přímo souviselo i s dřívějšími událostmi, kdy ji roky sexuálně zneužíval sportovní lékař Larry Nassan. Systém to navíc agresorovi léta umožňoval (u soudu svědčilo na 156 sportovkyň a otec jedné z nich si po svědectví své dcery vzal život, protože jí nevěřil, když se mu dříve svěřila). Média o těchto okolnostech víceméně pomlčela, Biles sklidila uznání za statečnost promluvit o duševním zdraví, v komentářích nejen na českém internetu pak ovšem také notné zesměšňování.

Restrikce mající kompenzovat předpokládanou výhodu (že transgender atletky mají nespornou výhodu, jako mají typičtí muži nad typickými ženami) musejí mít jasný vědecký důkaz a musejí se omezit na ty absolutně nezbytné, a nenarušit tak vedle férovosti neméně důležitou hodnotu ve sportu, inkluzi. Vyloučení trans sportovkyň či vytvoření další kategorie v tomto smyslu jednoznačně selhává. Přitom pokud by byla vědecky prokázána konkrétní zvýhodnění, mohou tím pádem být zavedena konkrétní opatření, tak jako v jiných případech – tedy zavést určitý hendikep pro danou sportující osobu, co se týče času či délky, tak jako když třeba minete branku ve slalomu a máte „trestné“ body.

Paušální vylučování trans sportovkyň ze sportu proto, že jsou příliš „mužné“, je tak jen stále dokola se opakující scénář, jen s novými aktérkami. Dříve to byly roztleskávačky, které byly pro dobové kritiky moc svalnaté a mluvily hrubým hlasem, a považte – slangově! Pak přišly na řadu bílé cis hetero ženy, které se dostaly do veřejného života a měly úspěch, pak lesby či černé ženy, které se opět proviňují přílišnou maskulinitou. Trans ženy jsou jen další v řadě, které excelují. Jsou to ale i ony, které činí „ženský sport“ – nebo sport, jak já říkám – zajímavějším a narušují uměle udržovanou mužskou dominanci. Aktuálně ovšem není zájem v této debatě reflektovat, jak trans ženy (ženský) sport obohacují, ale naopak všechny takové úvahy ohrožující nadřazenost mužského sportu vymýtit.