K tátovi nejedu. Jak nejen před Vánoci řešit, když děti k druhému rodiči v rámci střídavé péče nechtějí

Anežka a Jan mají jedenáctiletého syna a osmiletou dceru a nežijí spolu pět let. „Jednou, když jsme se v noci hádali, syn za námi přišel z pokojíku a řekl něco v tom smyslu, že se k sobě nechováme hezky. To byl pro mě takový zlomový moment. Nedlouho nato jsme to takzvaně rozsekli. Dnes si myslím, že dokážeme být lepší přátelé, než jací jsme byli manželé,“ vzpomíná na rozpad vztahu Jan. Oba si našli rychle nové partnery a děti si na uspořádání věcí zvykly. „Ze začátku občas děti k tátovi nechtěly, protože je přísnější. Někdy jsme o tom diskutovali, jindy to ale bylo bez debat, pouze s odůvodněním, že je to jejich táta a že ho v životě potřebují,“ popisuje Anežka.

Jejich rozchod a schopnost vytvořit funkční nový systém klade jejich právnička a mediátorka v jedné osobě ostatním rodičům za vzor. Jinde to ale nejde tak hladce, jak vypráví Veronika: „Stýskání po synovi jsem nějak zpracovala, ale pak přišly takové jobovky jako zatrhnuté klíště a z něj borelióza nebo totální dehydratace a angína, když tatínek chtěl chodit po horách. Nebyla jsem rozhodně příjemná, ale snažila jsem se to řešit po zprávách, aby mě syn neslyšel.“

Dětský a rodinný terapeut Jiří Halda upozorňuje, že pro děti je rozpad rodiny velmi náročný a nedá se čekat, že si v nové situaci samy poradí: „Ony té situaci nepotřebují rozumět. Ale potřebují mít jistotu, že jí rozumějí dospělí. Tu jistotu jim můžeme dát tím, že jim to jako rodiče vysvětlíme, a to ideálně v souladu.“ Jenže to je složité, když se rodiče cítí ukřivdění a zranění. Jak říká koučka a mediátorka Kateřina Bělková, při své práci někdy slyší různé věci: „Můžu mluvit otevřeně? Tak třeba výroky typu ‚Moje žena, to je totální mrcha, tahá se s kdekým!‘.

Jak se terapeutům a mediátorům daří přimět znesvářené rodiče k domluvě? Jak dětem pendlování mezi domovy usnadnit? A jak mluvit o tom, když bývalý partner pochybí? Přečtěte si text o střídavé výchově na webu Heroine.cz.